Zásmuky a Vlčí důl

Novoroční vycházka byla jenom taková krátká u nás do lesa, ale hned 2. 1. jsme se vydali trochu dál a  na trošku delší trasu (teda jen asi 12 km, ne zas kdovíco :-). Zaparkovali jsme v Zásmukách, které jsou od nás něco přes 20 km.

Zásmuky je obec v okrese Kolín, která upoutá hlavně místním zámkem. Barokní zámek s prvky pozdní renesance a psedogotickou fasádou byl postaven v první polovině 16. století Adamem z Říčan. Od skončení třicetileté války až do roku 1948 jej vlastnili Šternberkové. Nyní je zámek trojkřídlá dvoupatrová budova, jejíž půdorys doplňuje hranolová věž. Začátkem 90. let 20. století byl zámek navrácen původním majitelům, kteří se jej snaží postupně rekonstruovat. 

Nedaleko v zámecké zahradě se nachází zámecká grotta neboli okrasný pavilon typu umělé jeskyně s mozaikou lávové strusky z roku 1700.

Před zámkem je ještě pseudorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie a morový sloup.

A kousek pod zámkem stojí místní pivovar, který už pivovarem není.

Po obhlídce pamětihodností v centru obce jsme se vrátili na náměstí a po žluté značce se vydali do bažantnice. Obora s bažantnicí je v Zásmukách zmiňována již roku 1637, za jejího zakladatele je ale většinou považován až Adolf Vratislav ze Šternberka, který držel Zásmuky ve 2. pol. téhož století.

Opět po žluté značce jsme došli až k baroknímu mostu přes Výrovku, na který jsem se asi z celého výletu těšila nejvíc. Most byl na začátku Vlčího dolu vybudován na konci 17. století. Most má 4 oblouky a postaven byl z lomového kamene, uprostřed je vidět podstavec, na kterém stála socha sv. Jana Nepomuckého.

Ve vodě pod mostem nás zaujal zvláštní opracovaný kámen. Z informační tabule jsme se dozvěděli, že jde o ponornou sochu sv. Jana.

Podél Výrovky jsme pokračovali po žluté značce k dalšímu baroknímu mostu. Toušický most pravděpodobně pochází z 2. poloviny 17 století. Bývaly na něm čtyři sochy světců: svatý Florián a svatý Mikuláš jsou v lapidáriu v Mnichově Hradišti, kopie svatého Gotharda stojí v místním zámeckém parku, svatý Jan Nepomucký je nezvěstný.

Obec Toušice jsme obešli po zamrzlém poli a přes Mlékovice zamířili po silnici a lesní cestě zpátky do Zásmuk. V zatáčce jsem tam objevila poslední mostek, tentokrát jenom malý, barokní asi nebude :-)

Kolem neogotické kaple Narození Panny Marie jsme pak starou lipovou alejí zamířili zpátky do centra Zásmuk k autu.

Počasí bylo teda fakt extrémně hnusné, celý den dost tma, mlha a mírné mrholení kombinované s mrazem. No, domů jsme se už těšili.

Silvestrovský Hlavenec

Poslední den roku 2020 jsme se vydali na menší procházku k jezeru Lhota.

Auta jsme nechali u Čtyř kamenů a první zastávka byla u pomníku císaře Karla VI. 

Pískovcový pomník má podobu baldachýnu o třech stranách. Pod zastřešením se nachází silueta císaře Karla VI. v životní velikosti, na střeše je ztvárněno vidění sv. Huberta s jelenem a skupinou loveckých psů. Pomník vznikl na žádost hraběte Františka Antonína Šporka v letech 1724-25 podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky. Autorem sochařské výzdoby byl Matyáš Bernard Braun.

Prošli jsme vesnicí a pokračovali k jezeru Lhota.

Jezero Lhota je důkladně oplocené, ale když jsme ho obešli, dostali jsme se i k pláži.

Jezero vzniklo zatopením pískovny, jeho rozloha je 25 ha a hloubka dosahuje místy 7 metrů. Vytěžený písek byl použit na stavbu dálnice D1 a pražského metra. Těžba byla ukončena v roce 1983. Jezero nemá žádný povrchový přítok ani odtok, je využíváno jako koupaliště.

Zpátky k autu už to bylo jenom lesem po cyklostezce. 

Tak tedy šťastné vykročení do nového roku!

letos poslední- z Řep do Břevnova

Na odpolední procházku jsme se spolu se psem vydali tentokrát z Řep do Břevnova. Doprava do Řep byla sice trochu komplikovanější, ale vyhlídková místa mezi Řepama a Bílou horou stála za to a navíc patří v Praze mezi těch pár míst, kde jsem ještě nikdy v životě nebyla. 

Aktivní lesopark Řepy vznikl revitalizací nevyužívaného území, je tu řada laviček, hřišť i rozhledna s tobogánem. Jsou tu i pěkné výhledy na Prahu.

Z horní části už je to jen pár kroků ke klášteru benediktinek na Bílé hoře. 

Poutní místo tvoří kostel křížového půdorysu zasvěcený Panně Marii Vítězné a vzniklo postupně v letech 1704-30 rozšiřováním kapličky s kostnicí z roku 1622. Iniciátorem výstavby byl pražský stavitel a malíř Christian Luna, finančně se podílela většina tehdejších pražských umělců. Návrh kostelní kopule, ambitů s bohatou freskovou výzdobou a nárožních kaplí je pravděpodobně dílem Jana Blažeje Santiniho Aichla. Jižní vstupní portál je dílem K. I. Dientzenhofera.

Hned za klášterem v polích se nachází mohyla na Bílé hoře stojící v místech, kde proběhla rozhodující bitva třicetileté války, které na dalších 300 let zásadně ovlivnila historii českého státu. 8. listopadu 1620 se zde střetla císařská armáda pod vedením Karla Bonaventury hraběte Buquoye, armáda Katolické ligy v čele s vévodou Johannem Tserclaesem hraběm Tilly a česká stavovská armáda s českým králem Friedrichem Falckým. Stavovská armáda byla poražena a tím se České království stalo pevnou součástí Habsburské říše.

Mohyla s pomníčkem pochází z roku 1920.

Prokličkovali jsme vilovou čtvrtí a došli až k oboře Hvězda, kterou jsme jenom prošli napříč na Petřiny, letohrádek byl vidět jenom v dálce oběma průzory.

Již od 10. století patřil zdejší les Malejov do majetku Břevnovského kláštera. V roce 1534 jej získal císař Ferdinand I. Habsburský a založil zde vlastní oboru, která sloužila především jako královská honitba. Uprostřed obory nechal jeho syn Ferdinand Tyrolský postavit letohrádek na půdorysu šesticípé hvězdy.

Kolem kolejí Hvězda a hřbitova jsme pak seběhli k Břevnovskému klášteru, kam jsme jenom nakoukli do areálu. 

Břevnovský klášter je nejstarší český mužský klášter založený roku 993 knížetem Boleslavem II. a pražský biskupem Vojtěchem. Od počátku v něm sídlí mnišská komunita benediktinů, která sem přišla z dolnobavorského kláštera Niederaltaich.

Původní plán byl jít dál na Ladronku a přes kopec do Košíř, ale začínalo se stmívat a ty kilometry už jsme taky nějaké ušli, tak jsme to už ukončili a tramvají se vydali na nádraží.

Český ráj v tomhle roce naposledy

Mezi svátky jsme se rozhodli trochu se projít, zvlášť když počasí bylo docela příznivé- sice zima jak v psotníku, ale zase pěkně sluníčko.

Zaparkovali jsme na parkovišti pod Valdštejnem a nejdřív spodem prošli skalní město až k Pilskému rybníku.

Kolem Sedmihorek jsme si zkrátili cestu na silnici a vylezli kousek pod věží Osudová.

Hned za zatáčkou je barokní socha sv. Prokopa z roku 1735 od Františka Fialy.

Prošli jsme pod zámkem Hrubá Skála a nahoru vystoupali klasicky Myší dírou...

Na Hrubé Skále fungovalo občerstvení, bylo tam i pár lidí. My se ale moc nezdrželi a pokračovali k Bukovině a vyhlídkám. 

Vyhlídku na Kapelu jsme minuli a pokračovali ke Lvíčkovi, tam nebyl kupodivu nikdo.

Hned za odbočkou ke Kopicově statku je pěkný historický rozcestník.

Kopicův statek neboli Jirošova rychta je významná památka lidového stavitelství Pojizeří z roku 1787, postavená rolníkem Jiřím Jirošem. Před statkem stojí cenná socha svatého Jiří Drákobijce z r. 1806 a v rokli pod ním se nachází mnoho skalních reliéfů, které vytesal pozdější majitel a sochařský samouk Václav Kopic. 

V Kacanovech jsme se napojili na žlutou u hotelu Králíček. Před hotelem stojí maličký Humprecht, všechno pěkně na jednom místě.

Po žluté jsme se vrátili do skal k rozcestí U Konic a na Valdštejn. Tam teda byla fronta pořádná. Radši jsme si do ní nestoupali, dali si vlastní čaj a začali se vracet k autu.