Dneska jsme se vydali projít alespoň kousek mých snad nejoblíbenějších hor- Nízkých Tater. Cesta do osady Magurka byla docela dobrodružná, protože okolní lesy byly hodně poničené polomy, takže se všude těží, vrší klády, které nakládají na obrovské náklaďáky, případně stroje drtí dřevní hmotu. Průjezd na Magurku byl trochu o strach, vyhýbání se vehiklům na uzoučké silnici plné děr... no, přežili jsme a to je hlavní :-)
Z Magurky, která bývala hornickou osadou, jsme se vydali po zelené na Městskou horu. Výstup to byl docela výživný, ale tak nešla jsem ho poprvé a věděla jsem, do čeho jdu. Alespoň to počasí už bylo příznivější.
Ještě dole před začátkem pořádného kopce jsme si prohlédli památník obětí laviny z roku 14.3.1970. Byla to jedna z největších pozorovaných lavin na Slovensku, výška čela laviny byla 22 (!) metrů a sníh z ní vydržel přes celé léto až do další zimy. Tato lavina pohřbila 4 lidi, z nichž jen jeden se jako zázrakem zachránil. Jména obětí jsou vytesaná do velkého kamene nedaleko značky.
Městská hora je prý jeden z opomíjených vyhlídkových bodů, odkud jsou přitom výborné rozhledy hlavně západním směrem. Je to pravda...
po vystoupání nad hranici lesa se hluboko pod námi objevila Magurka
pohled na hřeben směrem k Prašivé
Po už pohodovém výstupu na hřeben a červenou značku jsme hned zase kousek sestoupili k útulně Ďurkové. Je to oblíbené místo, kde se při přechodech Nízkých Tater nocuje, vždycky se tu člověk může občerstvit a nedaleko je vydatný pramen dobré vody.
Po svačině jsme se vrátili na hřeben a pokračovali na vrchol Ďurkové a dál na Zámostskou hoľu. Výhledy na všechny strany byly úchvatné, přes hory se hnalo spousta mraků, které ještě dotvářely trochou krásná panoramata.
Ze sedla před Latiborskou hoľou jsme po zelené značce zpočátku obtížnou prudkou a kamenitou cestou, potom už pohodlnější vrstevnicovou, sestoupili až do osady Magurka. Cestou jsme míjeli pozůstatky těžby- v Magurce a okolí se totiž už od 13. století těžilo zlato.
Žádné komentáře:
Okomentovat