Vzhledem k trvajícímu vedru jsme se rozhodli pro kratší variantu výletu a z Korytnice, kde jsme nechali auto, jsme do Donoval dojeli autobusem. Narozdíl od předchozích zkušeností s autobusovou dopravou na Slovensku tenhle autobus mile překvapil- byl poloprázdný, klimatizovaný a hlavně (!) přijel včas.
Z Donoval jsme se vydali klasickou hřebenovou trasou po červené na Kečku a dál okolo Kozího vrchu do Hiadelského sedla. Nejdřív byla cesta pod pražícím sluncem docela úmorná, ale pak jsme se dostali do lesa a šlo to o hodně líp.
Tady je pohled na stále se rozrůstající a vzmáhající Donovaly. Tohle tady teda za mého mládí nebývalo, ale už jsem tu byla od té doby několikrát, tak už ani nejsem v šoku :-)
Na vrcholu Kečka bylo tradičně krásně- rozhled je tu kruhový a stojí za to. Moc jsme se tu ale nezdržovali, protože před sluncem se nebylo kde schovat.
pohled na Kozí vrch, Prašivou a za ní hřeben Nízkých Tater
Kozí vrch jsme strategicky obešli pěknou cestou ve stínu a dostali se do Hiadeľského sedla, oblíbeného to místa nástupu na přechod Nízkých Tater. Spala jsem tu 2x, naposledy předloni. Sedlo hyzdí sloupy vysokého napětí (už je mi skoro trapné konstatovat, že to tu dřív nebylo a krásné sedlo tím hodně utrpělo). Jenom v rychlosti jsme se podívali do turistického přístřešku a pokračovali k prameni výborné vody po modré značce směrem na Korytnici. Nedaleko něho je památník seskoku partyzánů i s (možná) autentickou rezavou přilbou nahoře.
Po pohodlné cestě jsme se spustili do lázní Korytnica, kde jsme nechali auto.
Bývalé lázně Korytnica- kúpele jsou zajímavé místo plné zarostlých zchátralých budov, které připomínají zašlou slávu, což je na jednu stranu tajemné a pěkné, na druhou stranu samozřejmě smutné. Původně to byly docela slavné lázně (úplné počátky prý už v 16. století) s minerální vodou, která sbírala ocenění na světových výstavách. Do roku 1974 sem vedla úzkorozchodná železnice, léčili se tu třeba Franc Josef nebo Ľudovít Štúr. V 90. letech za vlády Mečiara byly lázně zprivatizované, v roce 2002 se dostaly do konkurzu a od té doby chátrají. Do roku 2002 sem ještě jezdili pacienti a ve zdevastovaných budovách se dodnes povalují třeba staré noviny, rozpis služeb, lékařské zápisy, ale třeba i telefon, tužka a šálek na kávu, prostě jako by všichni nechali to, co zrovna drželi v ruce, ležet a odešli...
My jsme si jenom prohlédli areál, napili se z pramene Vojtěch, ale do budov jsme nelezli, všude je plno bordelu a střepů.
Blýskání na lepší časy by mohly znamenat rekonstrukce ve spodní části areálu. Ten koupila společnost, která rekonstruuje dvě budovy a plničku lahví. Také převzala pozemky okolo pramenů, které upravila a zpřístupnila veřejnosti. Horní část areálu je pořád k mání za pouhé 3 mil. eur... ovšem zřejmě si další miliony vyžádá rekonstrukce a je otázka, jestli u takového stupně devastace je nějaká rekonstrukce vůbec možná.
Žádné komentáře:
Okomentovat