Propršený Liberec

Tenhle víkend jsme pojali záměr podívat se trochu po Liberci a okolí. Tak nějak jsme si říkali, že trocha deště nevadí, když budeme spíš ve městě, a taky že nejspíš pršet nebude.

Obojí bylo omyl- pršelo a i ve městě to vadí. Navíc byla totiž hrozná zima a vůbec. 

No, trochu jsme se přeci jenom prošli a vidět něco taky stihli.

V sobotu jsme se vydali po svazích Ještědského hřebene k chatě na Pláních.

Cesta lesem byla nejdřív docela fajn, potom začalo drobně mžít s nakonec spíš pršet. No, naštěstí v chatě bylo otevřeno, mohli jsme si chvíli odpočinout a občerstvit se. Dolů už to potom šlo docela rychle :-)

první letošní fotka petrklíčů

V neděli v Liberci lepší počasí opravdu nebylo...

Do centra jsme prošli kolem pěkné liberecké knihovny. Byla postavena na místě vypálené židovské synagogy (židovská modlitebna je do stavby zabudovaná) a jejím patronem se stal Václav Havel spolu s Romanem Herzogem (tehdejší prezident SRN).

Před knihovnou stojí lavička Václava Havla, jejím autorem je Bořek Šípek a je tu teprve od 8.3.2016.

Kousek odtud je slavná zastávka od Davida Černého. Je z roku 2005 a představuje bronzový stůl se zbytky po hostině obrů.

"Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí," popsal Černý své dílo. 

 

Potom už jsme došli na náměstí se známou novorenesanční radnicí. Před ní stojí socha Symbionta od Barbory Krninské.

Podle popisku na ceduli je Symbiont organismus žijící v symbióze s jiným nebo jinými organismy.

Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normálna a daných pravidel až do bizarní roviny. Židle jako symbol moci, pohodlnosti, lenosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.

Zpátky jsme to vzali kolem starého zámku. Jde o klasicistní stavbu, jeho současná podoba je z 18. století. Po druhé světové válce patřil státním lesům a také Vysoké škole strojní a textilní. V roce 1986 zámek získal Skloexport, po jeho krachu ho koupila společnost Ústí Development. Zámek je nyní prázdný a chátrá, město zvažuje jeho zakoupení.. je tu ale hodně ale...

Hned za rohem je známý Grandhotel Zlatý lev. Býval to jeden z nejluxusnějších hotelů v Rakousku- Uhersku, v roce 1906 ho slavnostně otevíral sám František Josef I. Za sebou má léta necitlivých rekonstrukcí i chátrání, ale nedávno byl zrekonstruován do původní podoby.

Na přelomu rokku 2013 a 2014 se galerie města přestěhovala do budovy nově zrekonstruovaných bývalých Městských lázní. Zrovna tam probíhá výstava Jaroslav Róny.

Naproti přes křižovatku je krásná budova Severočeského muzea. Bylo založeno jako nejstarší uměleckoprůmyslové muzeum v Česku v roce 1873. Budova v romanticko-historizujícím stylu byla postavena v letech 1897–1898 podle návrhu profesora Fridricha Ohmanna.

Další zajímavost, kterou jsme cestou viděli byl Památník bojovníkům a obětem boje za svobodu vlasti. Autory interaktivního objektu jsou Jan a Petr Stolínovi. Prostor pro vzpomínání tvoří dvě rovnoběžné síťované stěny z kovu, ve kterém se zapnou světla a proudění vzduchu, když do něj někdo vstoupí. Do nitra památníku byla uložena prsť z devíti bojišť druhé světové války a pohyblivé elektronické texty připomínají místa a data bojových událostí.

Poslední (známá) budova, kolem které jsme procházeli, byla budova kasáren, ve kterých kromě 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany sídlí i malé chemické muzeum.

Dolským údolím, zase na Husu a Vlhošť

V dokonalém jarním počasí jsme dnes vyrazili z Holan opět do odlehlé části Kokořínska.

Vyšli jsme po zelené turistické značce po silnici a odtud odbočili do Dolského údolí. Je to pěkné údolí, kde rozkvétalo plno jarních květin. Nešla jsem tu poprvé, takže výstup na asi největší atrakci údolí zříceninu Chudý hrádek, jsem si dneska odpustila.

Celé údolí je hodně podmáčené a je tady spousta studánek. Je to proto, že údolí je prameništěm pitných vod.

Na začátku údolí jsme našli zbytky studánky hned vedle vodárenské stavby. Tahle ale narozdíl od těch dalších rekonstrukcí zjevně neprošla.

Kousek dál jsme našli zřejmě zbytky mlýnského náhonu.

Pěkné tábořiště, stará vodárna se studánkou pod skálou zvanou Zlý bratr

pěkně zrekonstruované jsou Rasova studánka a Čertova studánka

ještě něco z údolí

Údolím jsme došli až do vesnice Dřevčice. První zmínky o obci se objevují ve 14. století. Památkově chráněná budova školy s věžičkou dnes slouží jako hostinec, a tak jsme zašli a dali si tam docela dobré pivo

Po neznačené cestě jsme se od Dřevčic vydali směrem k Martinským stěnám. Nedaleko od cesty jsme zahlédli kvetoucí lýkovec vonný (zřejmě). Celkem vzácnost, protože patří mezi kriticky ohrožené rostliny a poslední dobou na mnoha stanovištích mizí.

Už po červené turistické značce jsem došli k Martinským stěnám. Je to menší skalnatá oblast chráněná kvůli existenci vzácného společenstva bezobratlých živočichů a geomorfologii pískovcových stěn. Pavouka slíďáka jsme (naštěstí) nepotkali, ale i tak to bylo ideální místo na svačinu :-)

Prošli jsme zadem opět kolem Husy a po zelené značce odbočili směrem k Vlhošti. Vlhošť je se svými 613,5 m.n.m. nejvyšším vrcholem Polomených hor, i když patří do CHKO Kokořínsko. Na západním a jihozápadním svahu jsou mohutné pískovcové terasy, za mě je to ale hlavně krásný kopec a hlavní hrdina Urbanova románu Hastrman :-)

Nejpěknější místo je jednoznačně krásná stará cesta vytesaná hluboko do skály a skalní plošiny u jejího vyústění.

 

U bývalé hájovny pod Vlhoštěm se otevřely parádní výhledy směrem na Ještěd. Vzadu se objevily dokonce i zasněžené Krkonoše

Ralsko, za ním Ještěd a vzadu Krkonoše

Pohled směrem na Klíč a Lužické hory

Uprostřed vyčuhuje Bezděz

A cestou zpátky do Holan jsme našli lány podbělů

Kokořínsko- Husa a Čap

Po změně času jsme na dnešní výlet vyjížděli asi v 10 hodin :-)

To ale nevadilo, snad letos poprvé bylo opravdu krásné jarní počasí, což ale zjevně vylákalo ven spousty lidí. V téhle odlehlé části Kokořínska, které jsem měla zafixované jako poměrně zapomenutý kraj, kde nejsou lidi, se valily davy, děti řvaly ze všech stran a po turistických stezkách se řítili cyklisté v dresech.

Naštěstí šli a jeli všichni po hlavní "vrchní" cestě a když člověk sešel trochu stranou, už to bylo znatelně lepší :-)

Zaparkovali jsme na konci cesty za vesnicí Skalka a vydali se směr skály.

Hned na začátku jsme museli konstatovat, že už rostou!

cestou k Huse jsem vyfotila krásnou starou cestu vyhloubenou do skály

Husa je přírodní památka zahrnující pískovcovou plošinu s vrcholem Husa a její okolí. Jsou tu výrazně vyvinuté geologicko- geomorfologické jevy jako železité inkrustace, pseudoškrapy, voštiny. Skalnatý útvar na vrcholu svým tvarem (prý) připomíná husu.. tak proto :-)

Dál jsme pokračovali kolem skalního převisu Krápník. Na dně je řada velkých kamenů, které se zhruba přes 3000 roky odlomily ze stropu, v němž se časem vytvořily voštiny. Prováděný průzkum znamenal objevení keramických střepů pocházejících z nádob lužické kultury v době bronzové.

V převisu byl objeven vyrytý nápis s letopočtem 1702. Je pravděpodobné, že se zde v době protireformace schovávali uprchlíci.

O kousek dál je Tisícový kámen, pískovcová polojeskyně, o něco menší než Krápník. Taky tady se v době protireformace schovávali uprchlíci, v dobách mírových byl útočištěm pastevců... nyní je útočištěm trampů :-)

Cestou jsme potkali docela dost žluťásků

A nakonec došli do cíle cesty- k útvaru Čap. Je to mohutná pískovcová palice, která se zvedá na okraji strmé skály. Nedaleko se nachází zbytky skalního hradu ze 14. století (dochoval se sklep a zbytky jakéhosi kruhového zásobníku).

Zakladatelem hradu byl pravděpodobně na sklonku 14. století Jindřich Berka z Dubé. V r. 1402, při dělení jeho pozůstalosti, je jako majitel hradu a okolních vesnic jmenován jeho syn Václav Berka z Dubé. Je to první a zároveň poslední písemná zpráva o hradu.

 výhled směrem k Sedlu
 

Zpátky jsme se vraceli po modré značce Kravím a Spáleným dolem. U parkovacího místa nás příjemně překvapilo sympatické občerstvení, takové sousedské :-)