Florencie 1

Cesta do Florencie proběhla v pohodě, trvalo to asi hodinku. Trochu nevýhoda je, že vlak většinu času jede tunelem, takže z krajiny není moc vidět. Na druhou stranu je to vlakem pohodlné a rychlé...

Dojeli jsme na nádraží Rifredi, které je trochu stranou, takže cesta do ubytování byla trochu krkolomná.

Nicméně ubytovali jsme se v ulici Via San Giovanni Bosco a poté se vydali na první podvečerní průzkum města.

pokaždé, když jsme zamířili do centra, procházeli jsme bránou Porta alla croce, který bývala součástí městského opevnění

románský kostel sv. Ambrože

V centru jsme za kostelem sv. Ambrože zahnuli k Velké synagoze. Ta je jednou z největších synagog v jižní Evropě. Byla postavena v roce 1848 a před válkou se těšila velkému významu. Teď je zavřená a střeží ji voják se samopalem.

Od synagogy jsme to vzali trochu oklikou na náměstí Piazza Santissima Annunziata.  Podle některých znalců je to nejkrásnější náměstí Florencie a ukázkový příklad renesanční architektury. Celé náměstí pravděpodobně navrhl Brunelleschi, když zde v roce 1440 stavěl budovu Spedale degli Innocenti. To byl první sirotčinec v Evropě a jedna z prvních renesančních staveb, navržená Filippem Brunelleschim. Název byl inspirován biblickým příběhem o zabíjení neviňátek. Stavba byla zahájena 19. srpna 1419 a v lednu 1421 byl vztyčen první sloup podloubí ze strany před kostelem. 

Na kolonádě jsou kruhové výklenky z glazované terakoty a postavami dětí, které v 15. století vytvořil Andrea della Robbia.

Až do roku 1875 mohly matky, které chtěly anonymně opustit své novorozence a svěřit je raději sirotčinci, vložit dítě do tzv. "ruoty", otočného dřevěného válce na konci podloubí. Kdesi jsem četla, že děti, které vyrostly v sirotčinci, dostaly potom příjmení Innocenti a i v současné době žije ve Florencii řada lidí s tímto příjmením. Nejčastější příčiny takového odložení dítěte byla chudoba, ale taky třeba prekérní situace lépe postavených obyvatel, kteří se tu zbavovali následků nemanželských poměrů. 

Nedaleko odtud je další významné místo- dominikánský kostel a klášter San Marco, ve kterém je jedno z nejzajímavějších muzeí ve Florencii. Jako mnich zde působil malíř rané renesance Fra Angelico, většinu jeho nejlepších maleb je možné si prohlédnout právě v areálu kláštera. Na konci dormitáře jsou tu taky k vidění komnaty Savanaroly.

Tentokrát jsme se rozhodli se úplnému centru s dómem vyhnout a dál jsme se vydali k basilice si San Lorenzo. Obvod kolem tohoto kostela byl po staletí domovem mocné dynastie Medicejských. Kostel San Lorenzo byl postaven za peníze Medicejských v 15. století podle návrhu Brunelleschiho, fasádu pak dokončil Michelangelo, mramorové obložení exteriéru ale nebylo nikdy doděláno. Kostel byl jedním z Brunelleschiho nejranějších architektonických úspěchů a prvním čistě renesančním kostelem ve městě. Cosimo starší Medicejský si později nedaleko nechal postavit palác a kostel San Lorenzo považoval za farní kostel Medicejských. V kostele jsou uloženy ostatky mnoha příslušníků tohoto rodu.

Prošli jsme kolem nádraží a došli k bazilice Santa Maria Novella. Ta je považována za jeden z nejkrásnějších florentských kostelů; navrhli ho ve 13. století dominikánští architekti a v 15. století dokončil Leon Battista Alberti vrchní část odvážné fasády z vykládaného mramoru v renesančním slohu. Kromě rodinných kaplí s bohatou výzdobou patří mezi nejpozoruhodnější díla v kostele slavná Masacciova freska Nejsvětější trojice z 15. století.

Před kostelem na náměstí se nachází kamenný obelisk spočívající na bronzových želvách, jejichž autorem je Giambologna. Označovaly hranice dráhy koňských závodů, které se tu konaly v letech 1550-1850.

Po krátkém posezení jsme se davem propletli k řece Arno a odtud vyfotili Ponte Vecchio. Nejstarší most ve Florencii unikl jako jediný zkáze běhen 2. světové války. Současná podoba mostu pochází z roku 1345, most je lemován dílnami zlatníků a klenotníků, které přečnívají i nad řeku.

Kolem galerie Uffizi jsme to pak stočili a došli až k Palazzo Vecchio na Piazza Signoria, což je politické a společenské centrum města. Využili jsme toho, že vpodvečer už tu nebylo tolik lidí, tak jsme obhlédli náměstí a podívali se i dovnitř radnice.

Palazzo Vecchio bývá také označován jako Palazzo della Signoria podle nejvyšší třídy městské správy, která zde zasedala v 15. století. Ve 13. století palác navrhl Arnolfo di Cambio jako sídlo městské správy. Krátce zda pobývali také Medičejští než se přestěhovali do nového Palazzo Pitti. Interiér paláce je překvapivě zdobný a luxusní, Cosimo Medici ho totiž nechal celý přebudovat. Nádvoří navrhl Michelozzi Michelozzo v roce 1453.

Autorem kašny ve středu nádvoří je Vasari, který také v roce 1565 doplnil výzdobu o zdobený štuk a fresky. Verrochiova bronzová soška Putta s delfínem sem byla přemístěna z vily Lorenza de Medici v Careggi.

Před palácem stojí symbol Florencie, Michelangelův David. Originál je od roku 1873 v Gallerii dell´ Accademia. V roce 1504, kdy ji Michelangelo dokončil, mu bylo pouhých 26 let. Díky vyrovnané, harmonické kompozici a mistrovskému řemeslnému zpracování se socha okamžitě zařadila mezi mistrovská díla světového sochařství.

Na kameni nedaleko vchodu do paláce a nedaleko Davida (hned za rohem) se nachází tajemná rytina tváře. Zřejmě se ve skutečnosti neví, kdo je na ní ani kdo jí vytvořil, ale existuje o tom řada teorií. Jedna z nich říká, že jde o podobiznu právě Michelangela, jiná zas že jde o podobiznu Michelangelova dlužníka, a vyryl ji Michelangelo, aby alespoň zpodobnil toho, kdo mu nezaplatil. Pravdu se už dneska těžko dozvíme, ale je to taková "zajímavůstka" pro fajšmekry :-)

Neptunova fontána hned vedle radnice a Davida

Z náměstí už jsme se začali vracet a jen tak jsme se zanořili do uliček. Úplnou náhodou jsme procházeli kolem Dantova domu. Casa Dante je dům, ve kterém měl v roce 1265 narodit Dante Alighieri. Kvůli loajalitě ke guelfům byl z města na posledních 19 let svého života vykázán, v případě návratu by mu hrozila smrt upálením.

Třetí den jsme hned brzo ráno vyrazili na pravděpodobný vrchol naší návštěvy města. Za drahých 20 euro/ os. jsme si koupili vstupenky do Dómu, na kupoli, do Baptisteria a na věž zvonice. Trochu jsme spoléhali na to, že nebudeme muset stát hroznou frontu u vstupu do dómu, ale to jsme se spletli.

Jako první jsme vylezli na kupoli. Autorem návrhu mohutné kupole, mistrovského díla středověkého stavitelství, je Filippo Brunelleschi, první skutečně "renesanční" architekt. Inspirací mu byla báň římského Pantheonu. Na vnitřní straně kupole lze spatřit nádhernou fresku Posledního soudu od Giorgiho Vasariho ze 16. století.

výhled  na náměstí a zvonici

vpravo Palazzo Vecchio, vzadu Santa Croce

Naproti katedrále stojící Baptisterium je považováno za nejstarší dochovanou florentskou stavbu, po určitou dobu dokonce plnilo funkci katedrály. Románská stavba byla postavena v 1. polovině 12. století na místě, kde zřejmě stával římský chrám. S výjimkou dveří zůstal jeho exteriér stejný jako býval za života Danteho. Oslnivá mozaiková výzdoba ze 13. století uvnitř kupole obsahuje výjevy Stvoření, Život sv. Jana a 8 metrů vysokou postavu Krista při Posledním soudu.

pozlacené bronzové dveře patří mezi nejproslulejší prvky baptisteria. Východní dveře vytvořil Ghiberti a Michelangelo je pojmenoval "Brána ráje"

Pořád ještě bez fronty jsme se se zbytky energie vydali na Campanilu di Giotto. Stavbu zvonice zahájil roku 1334 Giotto a pokračoval v ní jeho následovník Andrea Pisano, ve 14. století ji dokončil Andrea Talenti. Z vrcholu je pěkný výhled na katedrálu a město, ve kterém bylo zakázáno postavit cokoliv, co by převyšovalo kupoli dómu.

Nakonec jsme se  posledních sil vydali do dómu. Vstupenka, kterou jsme měli, uváděla, že máme do katedrály přednostní vstup a nemusíme tedy stát frontu vinoucí se dokola a daleko dozadu. Jenže to prostě nějak nefungovalo. Sledovali jsme pozorně nějakou paní, která se se stejnou vstupenkou v ruce domáhala vstupu a byla odeslána do fronty, takže jsme se o totéž ani nepokoušeli a zařadili se do fronty rovnou.... no, nedalo se nic dělat a stáli jsme to nakonec "jenom" něco málo přes hodinu :-)

Dóm Santa Maria dei Fiori navrhl architekt Arnolfo di Cambio. Nová katedrála měla svou velikostí a krásou předčit všechny známé antické stavby. Stavební práce začaly kolem roku 1296 a dokončeny byly až ve 2. polovině 15 století. Dóm vyrostl na místě menšího kostela Santa Reparata z 5. století, propracovaná novogotická fasáda pochází až z 19. století.

Uccellovy hodiny z roku 1443

V kryptě pod kostelem je umístěna Brunelleschiho hrobka. Nově jsou v kryptě k vidění pozůstatky původního kostele Santa Reparata.

tohle teda asi spíš ta Brunelleschiho hrobka není

Po kryptě jsme ještě zamířili do muzea katedrály, kam byla přestěhována řada původních soch z fasády  i interiéru dómu, zvonice i baptisteria, taky jsou tam originály dveří baptisteria, modely dómu a další poklady. Fotit se tam ale nesmí...

Bologna

Začátkem června jsme se s kamarádkou konečně (!) vydaly na týden do Itálie. Původně to měl být prodloužený víkend, který se nakonec rozrostl na týden, ve kterém jsme stihly dva dny v Bologni, tři dny ve Florencii a dva dny v Pise.

Počasí nám taky přálo, teda když za dobré počasí považujete 34 stupňů ve stínu :-). I když ty nejhorší vedra byly hlavně ve Florencii, jinak to celkem šlo.

První den jsme s asi hodinovým zpožděním dorazily do Bologni, autobus MHD z letiště se nám nějak vůbec nepodařilo najít, tak jsme museli jet drahým aerobusem do centra. Nakonec jsme ale byly rády, že jsme se vůbec nějak dostaly, v pohodě se ubytovaly ve výborném ubytování v úplném centru a vydaly se na první průzkum. Za tmy jsme teda jenom obešly Piazza Maggiore a okolí, ostatní jsme si nechaly na druhý den.

To jsme začaly prohlídku opět na hlavním náměstí. Na piazza Maggiore se nachází bazilika, radnice a spousta paláců. Palazzo Comunale je členitá budova s několika přistavěnými objekty, základní kámen byl položen ve 13. století, stavba byla dokončena v 15. století.

Naproti je něco jako shluk renesančních paláců (Palazzo dei Notai, Palazzo del Podesta)

Uprostřed náměstí je Neptunova fontána se sochou nahého Neptuna. Zhotovil ji vlámský sochař Jean de Boulogne pro papeže Julia II. v 2. polovině 16. století.

Jedna z nejdůležitějších památek v celém městě je Basilica di San Petronia; její stavba začala na konci 14. století a vlastně dodnes není dokončena. V 16. století existoval plán, aby bazilika velikostí předčila chrám svatého Petra v Říme, ovšem papež Pius IV. se proti tomu postavil a celý projekt zastavil. Od té doby má bazilika svou charakteristickou nedokončenou fasádu...

Skoro nejzajímavější z památek ve městě jsou dvě věže nedaleko Piazza Maggiore, na Piazza di Porta Ravegnana, používá se pro ně přímo označení Two towers a jsou symbolem města. Vyšší věž se jmenuje Asinelli, měří 97 metrů a je z roku 1109. Menší věž se jmenuje Gariselda, měří 48 metrů a je šikmější než věž v Pise, její vychýlení dosahuje 3 metry. V celém městě je ještě asi dalších 20 věží, ve středověku jich ovšem údajně bylo až sto.

Na Torre Asinelli se dá vystoupit, čemuž jsme samozřejmě nemohly odolat. Ve věži není žádná pokladna, takže tu funguje trochu složitější systém- nejdřív je třeba si lístek koupit v infocentru na náměstí a potom se s ním vrátit do věže, anebo si lístek koupit přes internet. Naštěstí tam nebyla žádná velká fronta a stoupat jsme moli hned. Z věže je parádní výhled na celé město.

Jedna za zajímavostí Bologne se ukrývá nedaleko na Strada Maggiore v paláci Corte Isolani. Existuje legenda, podle které přišli tři lupiči zabít a oloupit zámožného obchodníka z Bologni, který zrovna postával u okna. Ten si jich ale všiml a místo sebe nastrčil do okna svojí nahou milenku. Tím se mu lupiče podařilo rozptýlit, jejich šípy nabraly špatný směr a skončily v dřevěném stropě, kde jsou dosud. Není to teda úplně dobře vidět, z určitého úhlu se mi zdálo, že něco vidím... možná je to lepší při večerním osvětlení.

Po zastávce v příjemné kavárně jsme se vydaly za dalšími památkami. První z nich bylo náměstí Piazza San Stefano, na kterém je komplex sedmi románských kostelů založených někdy v 5 až 7. století. Dnes jsou vidět v podobě po přestavbě ve století jedenáctém a dvanáctém. Faktem je, že komplex je asi vidět spíš zevnitř, zvenčí to spíš vypadá jako jeden kostel...

Nedaleko zadní části baziliky se nachází další z paláců- Palazzo dell´ Archiginnasio. Jde o jednu z původních a nejstarších univerzitních budov, ve které jsou krásné místnosti knihovny a přednáškové haly. Protože Bologna je známá hlavně jako starobylé univerzitní město, vlezli jsme i dovnitř a vyfotili něco málo z veřejně dostupných míst, mělo to tam opravdu starobylou a "vzdělaneckou" atmosféru.

historický nápis zakazující používat kola

K další významné církevní památce jsme zamíříly hned potom- bazilika di San Domenico byla založena po smrti Domenikuse, zakladatele žebravého řádu v 1. polovině 13. století. Cílem bylo vybudovat svatostánek, ve kterém bude jeho hrobka. Před bazilikou jsou ještě další hrobky, vypadají trochu zvláštně...

Tyhle hrobky v Bologni uchovávají významné učence ze zdejší univerzity. Většinou (nevím, jestli vždy) patří glosátorům, tedy právníkům, kteří proslavili zdejší univerzitu a jsou považováni za zakladatele právní vědy; studovali římské právo a texty opatřovali poznámkami, tzv. "glosami", které se později sbírají, třídí a stávají se samostatným pramenem práva. Podařilo se mi najít, že první hrobka patří Egidiovi Foscherarimu, doktoru kanonického práva, druhá Rolandinovi dei Passaggeri.

Trochu oklikou jsme obešli centrum a před bazilikou di San Francesco našli další tři hrobky glosátorů. Jedna z nich patří jednomu z nejvýznamějších- Accursiovi. To byl profesor zdejší univerzity, který sepsal dílo Glossa ordinaria shrnující školu glosátorů.

Bologna se vůbec vyznačuje kromě krásné gotické a renesanční architektury, hlavně skoro jednotnou barvou všech budov. Je to taková cihlová, lehce do růžova. Další věc, která každého na Bologni zaujme, jsou místní podloubí, která vedou většinou po obou stranách každé ulice. Je to fakt moc příjemné, dobře se tam chodí bez ohrožování projíždějícími auty, je tam stín, řada kavárniček. Celková délka všech podloubí v Bologni činí neuvěřitelných 40 km...

Kromě toho, že má Bologna moc příjemnou atmosféru a není tu moc turistů (teda možná v sezóně je,ale v červnu to bylo ještě celkem v pohodě), dá se tu najít i řada drobnějších zajímavostí. Jedna z nich jsou třeba tři šípy zapíchnuté ve stropě (viz. výše). Další takové zajímavé místo je v paláci Podesta na Piazza Maggiore. Ve středu paláce je prostor se sochami, kde jde prý slyšet člověka, který šeptá něco směrem do zdi v protějším rohu. Toho využívali obchodníci i různí špehové, kteří se tu mezi sebou domlouvali, aniž by byli spolu spatřeni. My jsme místo našli prakticky náhodou, nikdo tam nebyl, tak jsme to samozřejmě vyzkoušely. Opravdu tam bylo něco slyšet (zřejmě zvuk putuje nějakým způsobem uvnitř zdí), ale že by člověk slyšel šepot, to se mi tak úplně nezdálo, slyšet šlo spíš hlasitější větu :-)

Další takovou zajímavostí je nápis v podloubí nedaleko hlavního náměstí. Na stropě je tu latinsky "Panis vita, canabis protectio, vinum laetita", která by se dal volně přeložit jako "chléb je život, konopí je ochrana, víno je radost".  Konopím se tu myslí ochrana v podobě bohatství, protože výnosy z pěstování konopí v předešlých staletích zajistili Bologni bohatství a tím i potřebnou ochranu.

Další (a poslední) zajímavostí, kterou jsme viděli až cestou na nádraží jsou tzv. malé Benátky ukryté na Via Piella. Ve zdi domu je tu vyříznuté nenápadné okno, za kterým se skrývá pohled na kanál protékající za zdí jednoho z domů. Vypadá to opravdu jak v Benátkách.

Večer před odjezdem jsme se ještě vydali na menší "túru" k bazilice Il santuario della Madonan di San Luca. Leží na kopci jihozápadně od Bologně a jedná se o architektonickou památku světového významu. K bazilice vede vůbec nejdelší portikus na světě- s 666 oblouky má celkovou délku čtyři kilometry. Každoročně se z baziliky di San Petronia vydá procesí nesoucí ikonu patrona města svatého Petroia až nahoru do baziliky di San Luca. Portikus měl ikonu chránit přes nepřízní počasí.

pohled do krajiny za bazilikou

Druhý den už se udělalo docela vedro, v podvečer to bylo o něco lepší a nahoře u baziliky se pěkně sedělo. Překvapilo nás množství běžců, kteří podloubím vybíhají nahoru a zase sbíhají. Vydedukovali jsme, že v Bologni není moc míst, kam by se dalo jít běhat, vlastně ve městě není zrovna moc zeleně celkově, takže po pohybu toužící občané využijí podloubí, vyběhnou nebo vyjdou na kopec a tam můžou běžet dál po kopcích..

Třetí den jsme se už sbalili a vydali na nádraží na vlak do Florencie. Nádraží v Bologni mi v prvé řadě evokuje bombový útok, ke kterému tu došlo v roce 1980. 2. srpna tu vybuchla bomba, nádraží bylo zčásti zdemolováno a o život přišlo 85 lidí. Za vším zřejmě stáli neofašisté, i když se dodnes spekuluje o tom, že skuteční viníci nebyli potrestáni a ve vyšetřování byla řada nejasností. Je pravda, že nádraží v Bologni je převážně nové (hlavní budova), ovšem nádraží je hodně rozlehlé, z jedné budovy se přechází do druhé, měly jsme co dělat, abychom našli správné nástupiště...