Jihlava cestou na dovolenou

Cestou na dovolenou na Vsetínsku jsme se krátce zastavili v Jihlavě. Sice nás tu chytla bouřka, ale to, co jsme z města stihli vidět, bylo moc pěkné. Ještě se tu někdy budeme muset zastavit.

Historie města začíná na konci 12. století, kdy nad řekou Jihlavou při tzv. Haberské stezce vzniká malá slovanská osada s havířským kostelíkem sv. Jana Křtitele. V 1. polovině 13. století byla v jejím okolí objevena ložiska stříbrných rud, což mělo za následek příchod velkého množství nových obyvatel. Jihlava se brzy stala jedním z největších měst v království.

Obklopovaly ji pevné hradby s pěti branami a tržiště se změnilo v náměstí lemované kamennými domy s podloubím. Ustanovením horního zákoníku se Jihlava stala prvním městem ve střední Evropě, jehož život se řídil také jiným právem než jen právem městským.

Koncem 14. století byla nejbohatší stříbrná ložiska vytěžena a část štol byla zničena zemětřesením a zaplavena podzemní vodou. Význam Jihlavy jako horního města začal klesat a zcela upadl během husitských válek.

V 18. století se znovu rozvinula tradiční výroba sukna, kterou zdokonalili nizozemští soukeníci pozvaní do města Marií Terezií. Ve 2. polovině století už byla Jihlava druhým největším producentem sukna v Rakousku-Uhersku a město začalo znovu prosperovat.

Hned na rohu náměstí mě zaujal pěkný dům s malbami na fasádě. Podle článku, který jsem našla dlouho chátral, ale potom ho koupili noví majitelé a bude se opravovat. Článek byl teda z roku 2013 a na velké opravy to zatím nevypadá...

Na náměstí nás samozřejmě nejdřív upoutal místní Prior. Pak jsme se ale dostali i k dalším památkám. Kašna Amfitrité své jméno dostala podle pískovcové sochy mořské bohyně Amfitrité. Je jednou ze dvou kamenných kašen na náměstí. Byla postavena v roce 1797 na místě původní dřevěné kašny a jejím autorem je Jan Václav Prchal. Kolem kašny se zachoval původní pás dlažby tzv. „kočičích hlav“ z 19. století.

Jednolodní kostel sv. Ignáce z Loyoly se třemi páry bočních kaplí a plochým závěrem je typickou raně barokní stavbou. Bývalý kostel jezuitského řádu byl postaven v letech 1683-89 italským stavitelem Jacopo Braschou. 

No a konečně  místní Prior. Podle fotek vypadal úplně obludně, nakonec tak veliký není a dají se najít úhly, kde na náměstí není vidět :-)

Prior Obchodní dům byl postaven v letech 1978–1983 podle projektu Zdeňka Sklepka na místě skupiny domů, Kreclu, bouraných mezi lety 1974–1976, jako výstavní skříň socialismu. Těleso domu doplňují střechy z měděného plechu, plochá budova je opticky členěna do náznaků imitace jednotlivých domů, které mají kopírovat rytmus domů náměstí. Mno, nevím, jestli kopírují rytmus domů, ale rozhodně otevřený není (s výjimkou McDonalda dole), možná se rekonstruuje (?).

Prošli jsme se ještě kousek uličkama a dalším náměstí k symbolu města- Bráně Matky Boží.

Tato brána vznikla v době výstavby města a hradebního systému na počátku 2. poloviny 13. století a je jedinou branou, která se zachovala z pěti středověkých městských bran.V letech 1508-1509 byla původní věž brány snesena a postavena nová pozdně gotická brána s vysokým průjezdem s hrotitými portály. Po požáru v roce 1551 dostává brána v roce 1564 renesanční nástavbu 4. a 5. parta a dosahuje dnešní výšky 24 metrů. Koruna věže byla ozdobena atikou, jenž dala bráně její specifickou podobu. Součástí brány bylo i složité předbraní s mohutným barbakánem, padacím mostem a několika baštami. Šest metrů široký průjezd býval opatřen padací mříží. V roce 1853 byla brána renovována a opatřena hodinami. Předbraní bylo zbouráno v roce 1862.

Mezi náměstím a bránou jsme ještě (díky kešce) narazili na zapuštěné označení Středu historického města Jihlavy. Ten byl určen průsečíkem spojnic protilehlých bodů historického jádra města, podle mapy stabilního katastru z r. 1897,  uložené v dokumentaci Katastrálního pracoviště Jihlava. Pro hledání středu bylo zvoleno historické jádro, město jako celek se rozrůstá, jeho střed se tedy průběžně mění.

hřeben Javorníků a svatý Hostýn

Na sobotní výlet v ideálním výletním počasí jsme se tentokrát vydali autobusem ze Vsetína do Podťatého. Člověka až potěší, že tahle linka (možná i ten autobus) je pořád stejná už asi dvacet nebo třicet let. Tuším, že naposledy jsem tuhle trasu šla v roce 1997 i s tou dopravou autobusem. Později to už spíš bylo za použití auta nebo jinudy. V Podťatém nám natěšenou náladu zkazil jenom chlap řvoucí cosi o psech bez vodítka, přitom jeho pozemku ani jeho samotného se pes bez vodítka vůbec netýkal, někdo prostě musí řešit řevem i věci, které zahlédne někde v dálce...

Minuli jsme pěknou kapličku ve Světlé a začali stoupat po silnici ke Kasárnám.

Těsně pod Kasárnami jsme překročili hranici na Slovensko a trochu si připomněli vášně, které tu panovaly v 90 letech po rozdělení, kdy se spousta chat a chalup najednou ocitla v cizím státě. Dneska už to vypadá skoro úsměvně, ale tenkrát to bylo jiné.

první výhledy směrem ke Vsetínu, v popředí chata, kde jsme trávili dovolenou kdysi v osmdesátkách

studánka na žluté značce cestou k Javorníku nám přišla vhod

Po žluté značce jsme po příjemné lesní cestě mírně vystoupali do sedla Gežov mezi Velkým Javorníkem a Stratencem. Je vidět, že borůvky už jsou skoro v plném proudu i tady nahoře, bylo tam plno sběračů.

vzadu vrchol Velkého Javorníku

Po hřebenové cestě mezi Javorníkem a Stratencem se otevírají nejkrásnější výhledy směrem k Beskydům. Je tu jenom turistická cesta, ale bohužel je celkem široká a pěkná, takže si ji oblíbili cyklisti a občas to byl celkem hukot, když kolem nás proletěla skupina nabušených frajerů s jejich "Spešlama". Naštěstí to ale kousek za Malým Javorníkem přestalo, asi se tam napojili na nějaké skutečné cyklotrasy.

vlevo Kněhyně, uprostřed Smrk, vpravo Lysá hora

Nejpěknější místo a výhledy celé trasy, byly jednoznačně na Stratenci. Charakteristické tři kříže tu stojí odjakživa, ale rozhledna byla (pro mě teda) nová. Ona vlastně tak nová není, už tu zřejmě stojí pěkných pár let, některé schody se dost viklají a celkově jeví známky opotřebení, ovšem já jsem tu taky pěkných pár let nebyla :-)

hned vedle křížů stojí ještě památník padlým z 2. světové války

Na chatrnou rozhlednu jsem se teda nakonec vydala a vyfotila panoramata znovu z vyšší pozice.

opět zleva Kněhyně, Smrk a Lysá hora

Po sestupu ze Stratence už se cesta víc a víc nořila do lesa, takže výhledy byly jenom občas. V sedle Bukovina byla tabulka upozorňující na výskyt vzácných rostlina na zarůstající horské louce.

Cesta se začala trochu vlnit a taky už to nebyla ta pěkná rovná hřebenovka, stoupali jsme a zase klesali, přešli přes vrchol Malého Javorníku a blížili se k obávanému Portáši. Totiž, za mých dětských let i později byla tahle hřebenovka na Portáš dost obávaná, cesta se zdála nekonečná a vždycky se něco nepříjemného stalo; jednou nám došla voda, podruhé jsem dostala úpal... prostě mám ji v paměti zafixovanou trochu jako cestu hrůzy. Tentokrát jsme ale prokletí museli prolomit, protože cesta naopak příjemně ubíhala, a protože jsme nenacházeli vhodné místo na svačinu, došli jsme až na Portáš a nasvačili se tam. Trochu nás vyvedlo z míry, že výlet plánovaný na celé odpoledne jsme měli prakticky ujitý asi ve 2 hodiny, ale co už. Na Portáši bylo hodně lidí, tak jsme vzali zavděk lavičkama u ohniště a dali si siestu.

Budova hotelu Portáš byla postavena v roce 1932 přímo pod vrcholem Stolečný, kde měli podle legend své stanoviště valašští strážci moravsko-uherských hranic “Portáši” a dodnes si z velké části udržela svůj styl tradiční valašské horské stavby. Leží v nadmořské výšce 930m, tzn. že za pěkného počasí je odsud nádherný výhled na panorama Moravskoslezských Beskyd.

Od Portáše už jsme se jenom přehoupli do sedla pod Kohútkou, kde jsme si předchozí den nechali auto a dojeli zpátky do Vsetína.

sedlo Kohútka a pohled na kopce směrem ke Vsetínu

V neděli jsme se už chystali na cestu domů, ale na D1 jsme nechtěli moc brzo, tak jsme se ještě rozhodli zastavit na vrchu Hostýn. Zase jde o místo, ke kterému se vážou jaksi hodně staré vzpomínky...

Jde o odpradávna vyhledávané mariánské poutní místo vybudované na místě původní kaple, která zde stávala již v pozdním středověku. Kaple byla postavena jako poděkování Panně Marii za záchranu místních obyvatele při tatarském obléhání. Hlavním lákadlem Hostýna je bazilika Nanebevzetí Panny Marie. 

První kapli na Hostýně s obrazem Panny Marie Ochranitelky pořídili asi havíři dolující v hostýnských horách železo a stříbro. Ve své původní podobě se dochovala do roku 1658, poté byla pro zvyšující se počet poutníků rozšířena.
Nynější velkolepý poutní chrám byl vybudován v barokním slohu majitelem bystřického panství Františkem Antonínem z Rotttálu v letech 1721 - 1748, patrně podle projektu kroměřížského architekta italského původu Ignáce Cirani von Bolleshaue jako centrální orientovaná stavba. Posléze byl císařem Josefem II. zrušen, odsvěcen, zbaven svého vnitřního zařízení i střechy a nechán na pospas drsné povětrnosti, až se z něj stala ruina.
Hluboce zakořeněná poutní tradice a později nazírání na nejvyšších místech umožnila obnovu poutního místa v letech 1841 - 1845. Činnost v 80. letech 19. století znamená zásadní obrat ve vývoji. Zakládá se spolek Družstvo svatohostýnské (1881), jež je předchůdcem Matice svatohostýnské (1895) existující dosud. Od barona Laudona je zakoupena vrcholová oblast, zřízena trvalá duchovní správa obsazená řádem Tovaryšstva Ježíšova, budují se komunikace, monumentální přístupové schodiště k chrámu (250 stupňů), poutní noclehárna, hostinec apod.
Za socialismu letech byl Řádový dům vydrancován, poutní dům předán ústavu sociální péče, teď už je tu ale všechno zrekonstruována a využíváno k duchovním účelům.

Jeden za nejvýznamnějších místních monumentů je Jurkovičova křížová cesta. Významná architektonická součást celého hostýnského komplexu byla postavena v reakci na negativní kritiku tzv. staré křížové cesty z roku 1900, která nebyla přijata v uměleckých kruzích. Jurkovičova křížová cesta je tvořena 13 kapličkami zdobenými mozaikou, vystavěných v duchu valašských lidových staveb.

Na konci křížové cesty je hřbitov s kapličkou Božího hrobu.

Hned za kapličkou nás zaujal Památník věnovaný obětem komunistického teroru v letech 1948 - 1989. Jmenovitě pak skupině Hory Hostýnské. Tvoří ho světlý žulový centrální kámen a dva menší tmavé kameny s názvy věznic.

Z minulých návštěv si pamatuju rozhlednu, která dneska ale stojí poněkud stranou. Mezi ní a areálem byla totiž postavena větrná elektrárna (teda jedna vrtule), která působí trochu rušivě a rozhlednu svým plotem tak trochu izoluje.

Kamennou rozhlednu a kapli sv. Kříže v jednom nechala na Hostýně postavit Matice svatohostýnská v roce 1897. Okrouhlá stavba nesla původně vyhlídkovou věžičku a jméno císaře Františka Josefa I. Během století byla vížka odstraněna a nahrazena vyhlídkovou terasou, ze které můžete přehlédnout pěkný kus Moravy - v první řadě zvlněné Hostýnské vrchy na jedné straně a rovinatou Hanou na druhé.

výhled na Hanou

Celkem mě překvapilo, kolik je v areálu křížových cest. Zaregistrovala jsem tu starou, nevyhovující. Její stavba byla zahájena v roce 1900, o 2 roky později byla vysvěcena. Křížovou cestu tvoří různorodé kapličky, ty však ve své době nebyly v uměleckých kruzích přijaty, proto byl na stavbu nové křížové cesty přizván Dušan Jurkovič, podle jehož návrhu vznikla o pár let později křížová cesta nová.

Kromě toho vznikla v roce 2010 o kousek níž ještě další křížová cesta- Via Lucis neboli Cesta světla, jejíž dřevěná zastavení  s obrazy jsou umístěna na kamenech z různých míst ČR.

Po procházce na Hostýně a občerstvení u stánků jsme se tedy vydali na dlouhou cestu po D1. A měli jsme štěstí, stáli jsme jenom trošku před Prahou a tak jsme sjeli o trochu dřív a zdárně dorazili domů. Možná se za nás nahoře někdo přimluvil, když jsme poctivě obešli celé poutní místo...

Mšeno, Debř

V sobotu jsme se vydali na výlet do okolí města Mšena. Hlavní cíl bylo údolí Debř hned u Mšena. Sice jsme tu už byli několikrát, ale většinou jsem toho moc nenafotila, tak tentokrát jsme si místní atrakce konečně prohlídli pořádně.

Lesopark Debř byl založen roku 1915. Rozlehlá lesní oblast prochází údolím, kterým vede hlavní turistická trasa do Chráněné krajinné oblasti Kokořín.

Už od dob první republiky se tu o ptáky místní lidé starají s velkou láskou. Pro ptáky tu bylo od počátku lesoparku vždy připraveno několik krmítek. Ta původní se bohužel nedochovala, což je škoda, protože byla skutečně originální. Místní řezbáři krmítka vyřezávali do tvaru miniaturních roubených chalup. Byly různě veliké i v různém řezbářském stylu. Původní krmítka už v lesoparku sice nejsou, ale na tuto tradici navázali členové Okrašlovacího spolku pro Mšeno a okolí. Na místě jednoho původního vyřezávaného krmítka nechali vyrobit nové ve tvaru dřevěné roubenky. Jde přitom o dřevěnou chalupu ve stylu roubenek typických pro Kokořínsko.

Další atrakcí je miniatura hradu Kokořín. Dřív asi bývala pěknější, ale dneska je tu jenom jedna zřetelná věž, moc jako Kokořín to nevypadá...

O kousek dál je přírodní kamenné divadlo, tedy spíš jeho zbytky. Divadlo bylo postaveno na sklonku padesátých let dvacátého století z iniciativy mšenského okrašlovacího spolku a divadelního souboru Mácha, sestávalo z jeviště, orchestřiště, amfiteátru, šaten, převlékáren, WC a dalšího příslušenství.

Poprvé ochotníci stanuli na zdejších prknech, která znamenají svět, dne 12. září 1959 ve Vrchlického hře Noc na Karlštejně. Postupně byl ale kulturní stánek méně a méně využíván a nakonec z něj zůstaly jenom základy.

Husův pomníček tu byl postaven v roce 1915 při příležitosti 500 let od mistrova upálení členy Okrašlovacího spolku pro Mšeno.

Od třicátých let tu stojí ještě pět metrů vysoký altánek ve tvaru muchomůrky. V roce 2010 musel altán podstoupit rekonstrukci.

Po zelené značce jsme prošli Brusenskou cestou do osady Brusné a na rozcestí Pod Drnclíkem. Odtud už je jen kousek ke Zkamenělému zámku. Podle některých zdrojů, které ale nejsou ověřené, se jedná o zbytky hradu.

výhled směrem ke Mšenu

Prošli jsme přes Konrádov, po neznačených cestách na modrou značku a po ní k rybníku Stříbrník. Udělalo se neskutečné vedro, takže zpátky k autu už jsme se skoro těšili.

v Boudecké rokli je pěkná skalní kaplička

U rozcestí, kde jsme se vrátili k horní části údolí Debř je tzv. Švédský val. Jsou tu terénní zbytky opevnění z třicetileté války. Opevnění je spojováno se švédskými vojsky generála Tortensona, která krajem táhla v roce 1643.

tohle je teda spíš atrakce pro turisty, valy jsou o kousek vedle

Údolím Debř jsme se pak už vrátili k autu a rychle zamířili do Mšena obstarat si něco studeného k pití. Výlet pěkný, ale to vedro, to se nedalo...