výlet na Bystrou

V neděli jsme nakonec vyrazili asi na nejnáročnější tůru celé dovolené. Autem jsme dojeli do Podbanského, kde jsme na parkovišti nechali auto. Ještě před odchodem jsem vyfotila trochu zvláštní památník SNP i s mapou.

Po menších zmatcích s hledáním cesty (tentokrát teda ne naší vinou, do turistické trasy si prostě někdo začal stavět dům) jsme došli na rozcestí s odbočkou do Kamenisté doliny a pokračovali po modré dál dolinou.

když i já najdu obrovskou houbu u cesty, znamená to jedině to, že tu nikdo nechodí.

pohled na Kotlovou, tam už jsme nešli

Údolím jsme došli do Pyšného sedla. Chvíli jsme poseděli a dívali se na naši další (dost strmou) trasu. Vůbec nikoho jsme ještě za celý půlden nepotkali, zato se na nás přišel podívat kamzík.

Pyšné sedlo

naše trasa pokračovala do Bystrého sedla

pohled z Pyšného sedla do Polska

Pyšné sedlo už z výstupu

vlevo se začal vynořovat Klin

Výstup nakonec nebyl tak hrozný a přes vrchol Blyšť (2169 m.n.m.) jsme došli na Bystrou (2248 m.n.m.), která je nejvyšším vrcholem Západních Tater.

Za Klinem (vpravo) je vidět hřeben Jakubiny, který jsme šli minule a za ním hřeben Barance, který jsme šli předminule

Celou dobu jsme se těšili, jak si na vrcholu odpočineme, v klidu se nasvačíme a budeme se kochat. Ovšem už cestou nahoru jsme pochopili, že výlet možná nebude až taková procházka růžovou zahradou, nad horama se totiž začaly shlukovat podivné černé mraky.

Pořád jsme si ještě říkali, že to třeba nějak přejde, ale když Martinovi přišla varovná sms, že v horách se chystají velké bouřky, začali jsme být přeci jen lehce nervozní.

pohled na Bystré plesa a trasu našeho sestupu Bystrou dolinou

Když jsme v dálce zaslechli hřmění a začal foukat silný vítr, rychle jsme dosvačili a fakt dost velkou rychlostí jsme sestoupili z hřebenu do Bystré doliny. Dolní pleso, kolem kterého vede žlutá značka, bylo vyschlé, ale viděli jsme u něj spoustu svišťů....

Cestou jsme se ještě celkem radovali, že nás bouřka asi mine, ale nakonec se to tak úplně nepovedlo. Nejdřív jsme viděli úchvatné pohledy na sunoucí se mraky a déšť mířící o kus vedle, potom ovšem došlo i na nás.

mraky se nasunují nad hory a my jsme pořád ještě kousek pod hřebenem...

tenhle déšť nejde na nás (ale všeho dočasu)

Mno, nakonec to bylo tak, že ta bouřka, kterou jsme měli celou dobu sestupu v zádech, nás dohonila a navíc se zřejmě kus nad náma srazila ještě s další bouřkou, která postupovala v opačném směru. Nedaleko nás udeřilo jenom jednou, už hodně dole, ale ten déšť byl dost vydatný a jít asi dvě hodiny v prudkém lijáku po klouzajících kamenech a prakticky v korytě potoka... není něco, co by si člověk takhle v horách vybral.

Po červené značce jsme se už bez deště vrátili do Podbanského a byli fakt dost rádi, že zase vidíme naše vyhřáté auto a taky že se vracíme do pokoje a ne do stanu.

Letošní cesta na Slovensko a různé procházky

Letos jsme většinu dovolenkového času strávili ve Vsetíně a okolí, potom jsme se rozhodli popojet kousek na Slovensko a pobýt pár dnů ještě tam. Cestou jsme se stavili ve Valašských Kloboukách a prošli se po místním Ekoparku Trhovisko s pěknými plastikami zvířat.

Zastavili jsme se v Liptovském Hrádku, kde jsme vždycky spali v kempu Borová Sihoť. Tentokrát jsme ale zajeli o kus dál do Vavrišova. Místní kemp byl uplně super, snad každý z těch několika dočasných obyvatel měl psa, takže Jess tu měla spoustu kamarádů. My nakonec bydleli v pokojíku, což jsme teda ocenili hlavně za skoro každodenních odpoledních dešťů...

Jeden den jsme se s Jess prošli po Lipt. Hrádku podél řeky Váh až do Dovalova. V Hviezdoslavově ulici v Liptovském hrádku stojí zdejší nejstarší budovy. Všechno v Hrádku má něco společného s těžbou dřeva, bývala tu železnice, která vznikla pro svážení dřeva, kasíno, úřední budovy související s těžbou a taky od r. 1796 první lesnická škola v Uhersku a jedna z prvních v Evropě.

původní budova školy

Podél řeky Váh jsme pokračovali až k silnici za Liptovskou Mašou a potom jsme přes kopec sešli do Dovalova. Nad obcí je pěkná kaplička s výhledem na hory.

Původně jsme chtěli ještě překonat řeku a prohlédnout si Liptovskou Mašu, ve které je muzeum hutnictví. Od roku 1771 tady fungovala 6,5 metru vysoká tavicí pec na železnou a později i na měděnou rudu. Tato pec neboli „maša“ pracovala do roku 1873, potom byla pro nerentabilnost zrušena. Pec sice již neexistuje, zbyl po ní však název přilehlé osady.
Řeka je v těch místech ale docela prudká a most nikde, tak jsme se u Maši museli stavit až další den cestou na Čertovicu.

Po náročném výstupu na Bystrou jsme si dali odpočinkový výlet, spíš takovou procházku ze sedla Čertovica do Vyšné a Nižné Boca.

Vyšná Boca bývala hornickou obcí, ve které se dolovalo zlato, železo a antimon. V centru obce se dochovala řada hornických domků s pavlačemi a klasicistní kostel z roku 1785.

V Hornickém domě je dneska muzeum, ve kterém je možné vidět tradiční prostředí, ve kterém žila hornická rodina.

medvěd v životní velikosti v jedné ze zahrad

rybář na mostku

kostel v Nižné Boce

Jarcová a Vsetínské vrchy kolem Třeštíku

Na menší procházku v pondělí jsme se vydali do okolí Jarcové nedaleko Valašského Meziříčí.

Auto jsme nechali v obci a podél řeky a potom po asfaltce jsme se vydali do kopců. Když jsme narazili na zelenou turistickou značku, dali jsme si v turistickém přístřešku svačinu. Kousek od rozcestí jsme se kolem obrovských padlých buků prodrali k pěkné studánce zvané "Na Uhliskách".

Na rozcestí Nad Oznicí jsme narazili na žlutou značku a po ní pokračovali dál. Došli jsme až na rozcestí nad Krplovem, kde je kromě krásné vyhlídky i dřevěná socha Sáma.

Nedaleko odtud jsme měli na mapě vyznačenou rozhlednu Krplov, tak jsme se těšili, jak si prohlédneme panoramata pěkně z výšky... Mno, tak rozhledna jaksi dorozhlednovala. Místní pán nám vysvětlil, že už vloni ji museli strhnout, dřevo prý bylo napadené červotočem nebo čím a nebyla stabilní. Inu, na vlastní nebezpečí jsme na ni teda nevystupovali :-)

Výhledy jsme si naštěstí vynahradili z nedaleké louky na kopečku, přes který jsme si zkracovali cestu zpátky na žlutou značku.

vzadu je vidět Radhošť a za ním (nezřetelně) vystupuje Lysá hora

Po žluté jsme seběhli k Jarcovské Kule a kousek dál už začínala Jarcová.

Mohutná skalní věž Jarcovská Kula je vysoká 8 metrů a je tvořena pískovcem, v jejích stěnách jsou viditelné projevy zvětrávání - voštiny a skalní výklenky.

Podle pověsti měl skálu upustit čert, když chtěl obrátit tok potoka Senice v Lidečku. Pod Kulou býval kamenolom.

Další den jsme se vydali na výlet, který jsme asi před čtyřmi lety šli v nádherném zimním dni. Všude bylo tenkrát plno sněhu, někde se šlo těžce, protože se to dost bořilo a v závěru se začalo pomalu stmívat a padat velké vločky... no krása.

Tentokrát jsme si tedy řekli, že stejnou trasu projdeme pro změnu v létě, ať si ta pěkná místa prohlédneme bez sněhu. Auto jsme nechali na parkovišti ve Velkých Karlovicích Leskovém a po naučné stezce vystoupali na rozhlednu Miloňová. 

Vlastně se dá říct, že zdejší okolí znám jako své boty, jako dítě jsem tu strávila spoustu času na školách v přírodě, bydleli jsme v dnešním hotelu Galik a okolí tu měli fakt prochozené. Tenkrát ovšem na Miloňové žádná rozhledna nebyla ...

první výhledy cestou nahoru

Na rozhlednu jsme samozřejmě vystoupali a dle rady z cedule se kochali výhledy. Vypadalo to trochu na déšť, ale nakonec jsme měli štěstí a počasí bylo v pohodě.

Vysoká- náš dnešní cíl

vzadu hřeben Javorníků, který jsme šli minulý týden

dole Velké Karlovice

Z rozhledny jsme sestoupili ke žluté značce u krásné zvoničky za Miloňovou. Kromě idylických scenerií a vyzvánění zvoničky nás tu příjemně překvapilo občerstvení k volnému odběru a dobrovolnému zaplacení, hodně sympatický počin (a přeci jen se člověk vždycky tak trochu diví nebo přemítá, jestli opravdu všichni poctivě zaplatí, snad jo :-)

Po žluté značce jsme už vystoupali na hřeben, konkrétně na vrch Polana a po hřebeni jsme pokračovali na nejvyšší vrchol Vsetínských vrchů- Vysokou.

Odtud už zbýval jenom kousek k chatě na Třeštíku. Vypadalo to tam trochu opuštěně, funguje jenom občerstvení z okýnka a chata jako taková je zavřená. Zřejmě se v ní dá ubytovat, ale nikoliv už stravovat, škoda...

Po modré značce jsme se potom kolem Laďova pramene vrátili tentokrát za světla a pohodlně k autu.