Když se začal rýsovat mimořádně teplý a slunečný říjnový víkend, rychle jsme si zajistili přespání v Podháji v Sedmihorkách a začali plánovat vycházky.
Všechno pěkně vyšlo, dokonce jsme i relativně (na nás) brzo vstali a v sobotu ráno vyrazili...
První zastávka byla v lesích nedaleko Žehrova. Oblast mezi Žehrovem Kostí a Dobšicemi tvoří husté lesy se spoustou skal a skoro žádnými turistickými trasami. Skály jsou tu přitom krásné, vyhlídky většinou směrem na Ještěd a lesy jehličnaté a dobře prostupné. Procházeli jsme místy po cestách, místy jen tak po pěšinách nebo lesem, fakt krásná oblast...
Výhled na Ještěd poblíž místa zvaného Kabanův kout
Další výhled s Ještědem a Ralskem už při cestě zpátky
Ještě jsme tu v lesích měli další zajímavý zážitek- asi v polovině trasy se k nám přidal cizí pejsek, mladá bíglice, pěkně čisťoučká s obojkem a nenuceným chováním. Nejdřív jsme si mysleli, že patří k nějakým houbařům a vrátí se k nim.. Když se ale asi tak 6 km pořád vracela k nám, už nám to začalo být divné :-)
Přeci jenom jsme teda začali být nervozní a řešili, co s ní, přeci jen už jsme byli hodně daleko od místa, kde se objevila, tak jsme si říkali, že i kdyby si vyšla do lesa, není jisté, že se zvládne vrátit. Po telefonátu na policii, co s takovým psem, začala ta opravdová zábava. Martin měl sice pravdu, když tvrdil, že policie má nakonec povinnost se o psa nějak postarat a přijet.. ale jako obvykle nastane nějaké to ALE :-)))
nejdřív nás totiž policie z Turnova odkázala na starostu nedalekého (asi) Žďáru, že ten si pro psa přijede a musí se o něj postarat. No tak jo. Starosta ze Žďáru se ale hlavně staral o to, kde jsme psa našli (což jsme logicky nebyli schopni tak úplně určit- pojem v lese mezi ... nikomu tak nějak nestačil a na otázky- "co je to za katastr?" jsme zase jaksi neuměli odpovědět my). Každý z účastníků diskuse nakonec došel k závěru, že to není jeho rajón. Starosta neustále opakoval, že jsme mimo jeho rajón a že si snad nemyslíme, že si vezme domů nějakého psa. Martina vyprovokoval ke sdělení, že není kompetentní :-)) asi z toho týden neusne :-))
Policisté byli ochotnější, ale taky to nebyl jejich rajón. Ti z Turnova říkali, že kompetentní asi budou ti z Mnichova Hradiště, státní policie dokonce řekla, že v nejhorším přijede, ale bude to za dlouho, protože jsou u nehody. Nakonec jsme se rozhodli vyjít z neurčitého sdělení toho nekompetentního starosty, že v Dobšicích je nějaký bígl, co často utíká.
Když jsme se nedobrali žádného výsledku po sérii telefonátů, dojeli jsme i se psem (kterému se jízda autem teda vůbec nelíbila) do nedalekých Dobšic, vystoupili v centru a první člověk, na kterého jsme natrefili, byl majitel fenky. Tak dobrý teda, pán i pes měli radost, zúčastnění policisté měli taky radost a jakou radost jsme měli my! Majitel říkal, že s fenkou má těžký život, protože pořád chodí do lesa, že už neví, co s ní.... tak snad se to nějak vyřeší
 |
| to je ona... (ani jsme se nezeptali, jak se vlastně jmenuje) |
Rozradostnění šťastným koncem beznadějné situace jsme se jeli ubytovat do Sedmihorek, dali si malé občerstvení a před setměním ještě vyrazili na Hrubou Skálu...
 |
| prvorepublikový hotel Štekl |
 |
| klasicistní kostel sv. Josefa z roku 1812 |
Hrad Skálu postavil kolem roku 1350 Hynek z Valdštejna. Po Valdštejnech vlastnili zámek páni z Jenštějna, Zajícové z Házmburka a Smiřičtí. Od posledních členů rodu Smiřickách koupil zámek Albrecht z Valdštejna, od něj pak Lexové z Aehrenthalu, kteří v 19. století nechali zámek romanticky přestavět. Po válce převzal zámek stát, bylo tu rekreační středisko ROH, teď hotel.
My jsme se pokochali výhledem na Kozákov a Myší dírou a po asfaltce sestoupili do lázní Sedmihorky.
V lázních Sedmihorky funguje tak maximálně parkoviště a u něj občerstvení, trochu škoda....
Vodoléčebné lázně tu založil turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta v letech 1839-41. Název získaly podle minerálního pramene „Sedmihorka“ a k léčbě byla využívána metoda jesenického léčitele Vincence Priesnitze. Po 2. světové válce byly Lázně Sedmihorky znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH.
 |
| busta zakladatele lázní od J. V. Myslbeka |
Noc v Podháji byla docela v pohodě, přestože penzion byl až po střechu narvaný neuvěřitelným množstvím dětí (teda i s rodiči samozřejmě, ale těch dětí bylo fakt hrozně hodně). Noci jsme se trochu obávali, ale bylo to v pohodě a taky jsme byli unavení.
Ráno jsme využili výhodné polohy penzionu, po snídali sbalili věci, dali všechno do auta a vyrazili zase do skal.
Zkratkou přes Bukovinu jsme pak po modré a zelené došli k Drahoňovicím, kde jsme si prohlédli pěknou skalní bránu.
Po cyklostezce jsme pokračovali směrem na Kacanovy a po neznačených cestách se pak propletli až ke Kopicovu statku. Cestou jsme míjeli (už známý) rybníček se sochama.
 |
| rybník Šulcák II v podzimním hávu |
Zezadu jsme potom došli ke Kopicově statku a cestou si prohlédli i část zdejších reliéfů.
Kopicův statek je Významná památka lidového stavitelství Pojizeří z roku 1787, postavená rolníkem Jiřím Jirošem. Před statkem stojí cenná socha svatého Jiří Drákobijce z r. 1806 a v rokli pod ním se nachází mnoho skalních reliéfů, které vytesal pozdější majitel a sochařský samouk Václav Kopic.
Od Kopicova statku jsme po neznačené cestě pěknou roklí došli na žlutou značku a po ní pak k občerstvení na Valdštějně. Tentokrát jsem se k hradu ani nevydala, stačilo mi to z dálky...
Zpátky jsme zvolili klasickou cestu přes vrchem přes vyhlídky. Pořádně jsme se zastavili na vyhlídce U lvíčka (asi potisící jsem vyfotila ty stejné skály :-))
Teplo bylo snad ještě větší než v sobotu, my si ještě trochu užili skal a vydali se k domovu.
