neděle 13. října 2019

Do Českého Ráje, cesta příjemná je, dudlajda II.

Když se začal rýsovat mimořádně teplý a slunečný říjnový víkend, rychle jsme si zajistili přespání v Podháji v Sedmihorkách a začali plánovat vycházky.
Všechno pěkně vyšlo, dokonce jsme i relativně (na nás) brzo vstali a v sobotu ráno vyrazili...

První zastávka byla v lesích nedaleko Žehrova. Oblast mezi Žehrovem Kostí a Dobšicemi tvoří husté lesy se spoustou skal a skoro žádnými turistickými trasami. Skály jsou tu přitom krásné, vyhlídky většinou směrem na Ještěd a lesy jehličnaté a dobře prostupné. Procházeli jsme místy po cestách, místy jen tak po pěšinách nebo lesem, fakt krásná oblast...






Výhled na Ještěd poblíž místa zvaného Kabanův kout


Další výhled s Ještědem a Ralskem už při cestě zpátky


Ještě jsme tu v lesích měli další zajímavý zážitek- asi v polovině trasy se k nám přidal cizí pejsek, mladá bíglice, pěkně čisťoučká s obojkem a nenuceným chováním. Nejdřív jsme si mysleli, že patří k nějakým houbařům a vrátí se k nim.. Když se ale asi tak 6 km pořád vracela k nám, už nám to začalo být divné :-)
Přeci jenom jsme teda začali být nervozní a řešili, co s ní, přeci jen už jsme byli hodně daleko od místa, kde se objevila, tak jsme si říkali, že i kdyby si vyšla do lesa, není jisté, že se zvládne vrátit. Po telefonátu na policii, co s takovým psem, začala ta opravdová zábava. Martin měl sice pravdu, když tvrdil, že policie má nakonec povinnost se o psa nějak postarat a přijet.. ale jako obvykle nastane nějaké to ALE :-)))
nejdřív nás totiž policie z Turnova odkázala na starostu nedalekého (asi) Žďáru, že ten si pro psa přijede a musí se o něj postarat. No tak jo. Starosta ze Žďáru se ale hlavně staral o to, kde jsme psa našli (což jsme logicky nebyli schopni tak úplně určit- pojem v lese mezi ... nikomu tak nějak nestačil a na otázky- "co je to za katastr?" jsme zase jaksi neuměli odpovědět my). Každý z účastníků diskuse nakonec došel k závěru, že to není jeho rajón. Starosta neustále opakoval, že jsme mimo jeho rajón a že si snad nemyslíme, že si vezme domů nějakého psa. Martina vyprovokoval ke sdělení, že není kompetentní :-)) asi z toho týden neusne :-))
Policisté byli ochotnější, ale taky to nebyl jejich rajón. Ti z Turnova říkali, že kompetentní asi budou ti z Mnichova Hradiště, státní policie dokonce řekla, že v nejhorším přijede, ale bude to za dlouho, protože jsou u nehody. Nakonec jsme se rozhodli vyjít z neurčitého sdělení toho nekompetentního starosty, že v Dobšicích je nějaký bígl, co často utíká. 
Když jsme se nedobrali žádného výsledku po sérii telefonátů, dojeli jsme i se psem (kterému se jízda autem teda vůbec nelíbila) do nedalekých Dobšic, vystoupili v centru a první člověk, na kterého jsme natrefili, byl majitel fenky. Tak dobrý teda, pán i pes měli radost, zúčastnění policisté měli taky radost a jakou radost jsme měli my! Majitel říkal, že s fenkou má těžký život, protože pořád chodí do lesa, že už neví, co s ní.... tak snad se to nějak vyřeší

to je ona... (ani jsme se nezeptali, jak se vlastně jmenuje)
Rozradostnění šťastným koncem beznadějné situace jsme se jeli ubytovat do Sedmihorek, dali si malé občerstvení a před setměním ještě vyrazili na Hrubou Skálu...

prvorepublikový hotel Štekl


klasicistní kostel sv. Josefa z roku 1812
Hrad Skálu postavil kolem roku 1350 Hynek z Valdštejna. Po Valdštejnech vlastnili zámek páni z Jenštějna, Zajícové z Házmburka a Smiřičtí. Od posledních členů rodu Smiřickách koupil zámek Albrecht z Valdštejna, od něj pak Lexové z Aehrenthalu, kteří v 19. století nechali zámek romanticky přestavět. Po válce převzal zámek stát, bylo tu rekreační středisko ROH, teď hotel.




My jsme se pokochali výhledem na Kozákov a Myší dírou a po asfaltce sestoupili do lázní Sedmihorky.


V lázních Sedmihorky funguje tak maximálně parkoviště a u něj občerstvení, trochu škoda....
Vodoléčebné lázně tu založil turnovský lékař Antonín Vincenc Šlechta v letech 1839-41. Název získaly podle minerálního pramene „Sedmihorka“ a k léčbě byla využívána metoda jesenického léčitele Vincence Priesnitze. Po 2. světové válce byly Lázně Sedmihorky znárodněny a přeměněny na zotavovnu ROH.

busta zakladatele lázní od J. V. Myslbeka
Noc v Podháji byla docela v pohodě, přestože penzion byl až po střechu narvaný neuvěřitelným množstvím dětí (teda i s rodiči samozřejmě, ale těch dětí bylo fakt hrozně hodně). Noci jsme se trochu obávali, ale bylo to v pohodě a taky jsme byli unavení. 
Ráno jsme využili výhodné polohy penzionu, po snídali sbalili věci, dali všechno do auta a vyrazili zase do skal.

Zkratkou přes Bukovinu jsme pak po modré a zelené došli k Drahoňovicím, kde jsme si prohlédli pěknou skalní bránu.


Po cyklostezce jsme pokračovali směrem na Kacanovy a po neznačených cestách se pak propletli až ke Kopicovu statku. Cestou jsme míjeli (už známý) rybníček se sochama.



rybník Šulcák II v podzimním hávu
Zezadu jsme potom došli ke Kopicově statku a cestou si prohlédli i část zdejších reliéfů.






Kopicův statek je Významná památka lidového stavitelství Pojizeří z roku 1787, postavená rolníkem Jiřím Jirošem. Před statkem stojí cenná socha svatého Jiří Drákobijce z r. 1806 a v rokli pod ním se nachází mnoho skalních reliéfů, které vytesal pozdější majitel a sochařský samouk Václav Kopic. 


Od Kopicova statku jsme po neznačené cestě pěknou roklí došli na žlutou značku a po ní pak k občerstvení na Valdštějně. Tentokrát jsem se k hradu ani nevydala, stačilo mi to z dálky...


Zpátky jsme zvolili klasickou cestu přes vrchem přes vyhlídky. Pořádně jsme se zastavili na vyhlídce  U lvíčka (asi potisící jsem vyfotila ty stejné skály :-))




Teplo bylo snad ještě větší než v sobotu, my si ještě trochu užili skal a vydali se k domovu.

pondělí 9. září 2019

Mělník a Sněžník

Na víkend v Ústí jsme se vypravili v trochu nevhodnou dobu. Předpověď nejdřív nebyla tak špatná, pak se to ale změnilo na trvalý déšť v sobotu a trvalý déšť na neděli.
V sobotu to vypadalo, že se předpověď i splní, v Praze začalo pršet hned po ránu a vypadalo to trvale. Vyjeli jsme směrem Mělník, trochu kličkovali kolem Prahy, protože se nám nechtělo jet po okruhu a dálnici.
V Mělníku kupodivu na chvilku pršet přestalo, tak jsme se vydali na prohlídku...

Zaparkovali jsme nedaleko kostela sv. Ludmily, v jeho zahradě mě zaujala pěkná zvonice. Byla postavena v letech 1906-1907 a ukrývá zvon z roku 1598, který je nejstarším dochovaným ve městě. Autorem zvonice je architekt Antonín Wiehl a původně byla vybudována pro národopisnou výstavu z roku 1895.


Na náměstí jsme se vydali Pražskou bránou z konce 13. století ( prošla několika přestavbami). 


Podél centrálního náměstí i v přilehlých ulicích se dochovalo množství patrových městských domů, řada z nich s podloubím. Mají středověké základy a následné barokní, klasicistní nebo novější úpravy. 




žlutý dům vpravo je hotel U Zlatého beránka, kde popíjeli hrdinové z Básníků

radnice

cestou k zámku
Mělnický zámek byl původně přemyslovský hrad, od poloviny 13. století do konce století 15. byl hradem českých královen. Gotické období dnes připomíná především kaple sv. Ludmily. V polovině 16. století prošel hrad zásadní přeměnou v renesanční zámek. Epochu baroka připomíná obrazová galerie italských, nizozemských a českých mistrů.



Kousek od zámku je vyhlídka na soutok Labe a Vltavy. Dost to mate, protože všichni si myslej, že soutok je to výrazné, co vidí přímo před sebou. Ale chyba lávky, to co přitéká do většího Labe je jenom plavební kanál....


Skutečný soutok je ta špička úplně vlevo dole, moc vidět není.



vzadu v mlze Říp
Vedle zámku je mohutný kotel sv. Petra a Pavla; z původně románské stavby z přelomu 10. a 11. století byl koncem 15. století přestavěn Johanem Spiessem z Frankfurtu, dvorním stavitelem krále Vladislava II. Jagelonského, ve slohu pozdní gotiky. Pod kněžištěm proboštského chrámu zaujímá prostornou kryptu mělnické kostnice, jedna z nejzajímavějších v Čechách.



V neděli předpověď nevyšla, teda alespoň v severních Čechách. Ráno bylo sice chladněji, ale krásně sluníčko, počasí jako dělané na výlet. Původní plán byl sice jet do Německa, nakonec jsme se místo toho vydali na Děčínský Sněžník.
Z vesnice Sněžník jsme vyšli po zelené a červené značce nahoru na stolovou horu. Nahoře se ukázaly tradiční krásné výhledy...

Středohoří vzadu

Buková hora s vysílačkou
Rozhledna na Sněžníku patří mezi nejpěknější v Čechách. Rozhlednu nechal v roce 1864 postavit majitel zdejšího panství František Antonín Thun. Patří mezi nejstarší rozhledny v Česku a dříve sloužila pouze pro geografické měření. V roce 1936 byl na rozhledně poprvé v Čechách zachycen televizní signál, jednalo se o záběry Olympijských her v Berlíně.



Cestou zpátky jsme si museli zajít na Drážďanskou vyhlídky. Jenom odtud jsou krásné výhledy směrem do Německa, vpravo Zschirnstein...


směr Ostrov, skály jsou schované v údolí
Cestou dolů Středohoří, Milešovka a Kletečná


Před zrekonstruovaným hotelem Hřebenová bouda je pořád dřevěná rozhledna. Zub času přeci jen pracuje, trochu se rozesychá.



Z téhle strany to ani nevypadá, že by to bylo do kopce, ale je. 

pondělí 2. září 2019

říční plovárna u Senohrab a Zlenice

Po dlouhých pěti letech jsme se v neděli vydali na oblíbené místo u řeky Sázavy.
Rozhodli jsme se jet vlakem do Senohrab a odtud k vodě dojít, je to kousek pohodlnou cestou. Až na to, že jsem nějak blbě koupila lístky (takový ten propletenec pravidel Českých drah, ve kterém se nezkušený jednotlivec ztratí jak nic, ty naše platily až na další vlak a my omylem stihli ten dřívější), a taky jsme zapomněli náhubek pro psa :-), byla by cesta opravdu pohodlná. Měli jsme ale štěstí, paní průvodčí byla v pohodě a náhubek nevyžadoval nikdo ani cestou zpátky.


Cestou od nádraží k vodě jsme míjeli Husův kámen. Jde o pamětní desku Jana Husa z roku 1915, instalovanou při výročí 500 let od úmrtí tohoto reformátora. Původně byl kámen na druhém břehu Mnichovky, povodeň v létě 1974, kterou způsobilo protržení rybníka Hubačov, kámen povalila, takže byl pak přemístěn na dnešní místo.






Když jsme dorazili k řece, s potěšením jsme zjistili, že se tu nic nezměnilo. 
V místě dnešních lázní se nacházel brod na významné spojnici mezi hradištěm Lštění a pražskou kotlinou. Lštění bývalo důležitým ekonomickým centrem zdejšího osídlení v raném středověku.








Senohrabská říční plovárna vznikla s rozvojem turistiky a rekreace ve 2. polovině 19. století. V roce 1899 byl založen Okrašlovací spolek v Senohrabech, který inicioval úpravu cest k lázním, výsadbu okrasných stromů, instalaci laviček i lávek a především výstavbu boudy ke svlékání s oddělením pro muže a ženy. Následně byla v roce 1906 realizována výstavba velkých lázní podle projektu architekta Otokara Dvořáka. Přestože bylo z rozhodnutí panství Komorní Hrádek jako majitele pozemku nutno v roce 1913 lázně vyklidit a zdejší objekty demolovat, hned následný rok byla realizována výstavba druhých lázní, které byly slavnostně otevřeny 29. června 1914. Po 1. světové válce bylo nutno lázně obnovit a jejich třetí etapa se začala psát hned v roce 1918, kdy bylo postaveno 50 nových kabin. V letech 1930 až 1932 byly zakoupeny pozemky na obou březích řeky a ve spolupráci s obcí Zlenice byl v roce 1931 vybudován domek pro plavčíka, koupeny dvě převozní lodě a na zlenické straně vybudovány dva kurty, benzínová pumpa a převlékárny. 
Po válečných útrapách byl zdejší spolek v červnu roku 1957 začleněn do MNV Senohraby a zdejší přívoz, jehož tradice sahá až do roku 1920, i říční lázně s plovárnou byly spravovány přímo obcí. Plovárna se stala oblíbeným místem úniků před normalizací především v 60. až 80. letech 20. století, avšak období porevoluční přineslo nejen dramatický odliv zájmu o tento způsob rekreace, ale také devastaci mobiliáře plovárny. Změnu přinesl až vznik „Občanského sdružení pro obnovu provozu senohrabské plovárny a zachování přívozu“ v roce 1997. Tento spolek s novým názvem „Spolek pro senohrabskou plovárnu a přívoz“ se dodnes snaží udržet provoz říčních lázní i přívozu a zachovat jejich neopakovatelnou atmosféru i budoucím generacím.










Pár kroků nad plovárnou se nachází hrad Zlenice, to jsem si nemohla nechat ujít (naposledy se tam ještě pilně pracovalo)
Jméno Zlenice se poprvé připomíná roku 1318, kdy se uvádí Oldřich ze Zlenic. Hrad dostal název podle zaniklé osady Zlenice, která ležela na druhém břehu Sázavy. Vznik hradu dnešní podoby lze však s určitostí zařadit do 1. pol. 14. století. Historie stavby dál příliš známá není. Jisté je pouze to, že už v roce 1465 byl hrad zbořený a opuštěný. Pravděpodobně byl dobyt a zbořen v době válek Jiřího z Poděbrad. Ze zlenického hradu zůstala dnes jen zřícenina, která se podle dominantního zbytku věže obecně nazývá Hláska.
Zřícenina je udržována díky členům Sdružení Zlenice a Klubu přátel hradu Zlenice. Na hradě se konají také nepravidelné akce zaměřené na historii tohoto místa. Známý je rovněž i román Radovana Šimáčka, Zločin na Zlenicích hradě, který byl později zfilmován. Navíc má hrad Zlenice jedno zajímavé specifikum - známý český malíř Josef Lada jeho siluetu několikrát použil coby kulisu při tvorbě svých známých "vodnických" scén.










Nyní je zde postaven nový dřevěný most, který zlepšil přístup do jádra hradu. Cech klempířů, pokrývačů a tesařů ČR jej ocenil jako třetí nejlepší tesařské dílo roku 2014.





Vedro bylo v neděli taky slušné, ale odpoledne už se zatáhlo a bouřky začaly viditelně postupovat. Sbalili jsme se teda radši o něco dřív a vydali se zpátky na vlak a domů.