Kalvárie v Ružomberoku a Vlkolínec

Kousek od Ružomberoka, nebo vlastně ještě přímo v něm, je jediná kalvárie na Liptově, má 14 zastavení a je z roku 1858, zakončená kostelem z roku 1873. Kapličky jsou dost obyčejné a navíc mezi nima vede silnice. Ovšem jejich hlavní plus je opravdu krásné místo s parádníma výhledama na Ružomberok a okolní hory.

Z okraje Ružomberoka jsme se posunuli jenom malý kousek vedle a po nějaké době opět navštívli Vlkolínec- slovenskou památku Unesco. Nezapomenu, jak jsme s Hankou v roce 2002 objevili tuhle krásnou vesničku tak nějak "navzdory" místní propagaci, která si musela dát maximální práci na jejím utajení.. žádné značení, mizerná silnice, prostě totální inkognito. Mezitím jsem tu minimálně ještě jednou byla (to bylo skoro stejné jako v roce 2002) no a teď jsem byla zvědavá, jestli se něco změnilo :-)

Tak asi ano... nahoře je větší parkoviště, z dolního parkoviště se dá po pohodlné cestě dojít nahoru, ve vesnici přibyla hospoda, občerstvení, toalety... a taky dost aut chalupářů. Nějaký posun tu bude. Ale co se týče značení a dolní části cesty, měla jsem pocit silného déja´ vu :-)... značky sice existují, ale dost špatné a vlastně jenom když se jede od Banské Bystrice. Cesta dole ve vesnici Jazierce vypadá jako by ji turistům naschvál rozkopali a nechali tak. No, asi to tak není, ale je strašlivá a nevypadá to, že by to bylo způsobeno probíhajícíma opravama.

Ale nevadí, Vlkolínec je prostě pěkný. Představuje typické středověké sídlo s dřevěnou architekturou horských a podhorských oblastí, má nenarušenou zástavbu srubových domů, uprostřed které je zvonice z roku 1770, studna, kaplička Panny Marie z roku 1875 a škola. V karpatském regionu byl Vlkolínec vyhodnocen jako nejzachovalejší vesnice svého druhu, kterou navíc dotváří okolní krajina Velké Fatry.

Magurka a kus hřebene Nízkých Tater

Dneska jsme se vydali projít alespoň kousek mých snad nejoblíbenějších hor- Nízkých Tater. Cesta do osady Magurka byla docela dobrodružná, protože okolní lesy byly hodně poničené polomy, takže se všude těží, vrší klády, které nakládají na obrovské náklaďáky, případně stroje drtí dřevní hmotu. Průjezd na Magurku byl trochu o strach, vyhýbání se vehiklům na uzoučké silnici plné děr... no, přežili jsme a to je hlavní :-)

Z Magurky, která bývala hornickou osadou, jsme se vydali po zelené na Městskou horu. Výstup to byl docela výživný, ale tak nešla jsem ho poprvé a věděla jsem, do čeho jdu. Alespoň to počasí už bylo příznivější. 

Ještě dole před začátkem pořádného kopce jsme si prohlédli památník obětí laviny z roku 14.3.1970. Byla to jedna z největších pozorovaných lavin na Slovensku, výška čela laviny byla 22 (!) metrů a sníh z ní vydržel přes celé léto až do další zimy. Tato lavina pohřbila 4 lidi, z nichž jen jeden se jako zázrakem zachránil. Jména obětí jsou vytesaná do velkého kamene nedaleko značky.

Městská hora je prý jeden z opomíjených vyhlídkových bodů, odkud jsou přitom výborné rozhledy hlavně západním směrem. Je to pravda...

po vystoupání nad hranici lesa se hluboko pod námi objevila Magurka

 vrchol

 pohled směrem k osadě Magurka (dole) a na Tlstou a Salatín

pohled na hřeben směrem k Prašivé

Po už pohodovém výstupu na hřeben a červenou značku jsme hned zase kousek sestoupili k útulně Ďurkové. Je to oblíbené místo, kde se při přechodech Nízkých Tater nocuje, vždycky se tu člověk může občerstvit a nedaleko je vydatný pramen dobré vody. 

Po svačině jsme se vrátili na hřeben a pokračovali na vrchol Ďurkové a dál na Zámostskou hoľu. Výhledy na všechny strany byly úchvatné, přes hory se hnalo spousta mraků, které ještě dotvářely trochou krásná panoramata.

Ze sedla před Latiborskou hoľou jsme po zelené značce zpočátku obtížnou prudkou a kamenitou cestou, potom už pohodlnější vrstevnicovou, sestoupili až do osady Magurka. Cestou jsme míjeli pozůstatky těžby- v Magurce a okolí se totiž už od 13. století těžilo zlato.

Ružomberok

Vzhledem k tomu, že Ružomberok je nejbližší větší město a taky přirozené centrum téhle části Liptova, byli jsme se projít po městě už podruhé.

Centrum i nejbližší okolí působí celkem přívětivě, pěší zóny v nejrušnějších ulicích jsou skvělá věc (teda až na okamžik, kdy se Jess rozhodla vykonat velkou potřebu uprostřed té nejrušnější a okolo procházející paní nám za to nepřímo vyčinila... hm, tak takhle vycvičená ještě fakt není :-)

Původní název sídla německých osadníků byl Rosenberg, po vpádu husitských vojsk před pol. 15 století ustoupilo německé obyvatelstvo do pozadí a byl posílen slovanský charakter města.. takže zřejmě odtud už Ružomberok.

Město je rozdělené na dvě části- horní město s náměstím A. Hlinky, piaristickým klášterem, radnicí a kostely.

 Piaristický klášter

radnice a kostel sv. Ondřeje

a dolní město, kde je rušná pěší zóna, obchody, kulturní dům (budova vzadu- jak jinak než A. Hlinky, na dokončení stavby přispěl Hlinka celým svým majetkem), muzeum, galerie atd. Horní a dolní město spojuje celá řada romantických schodišť.

židovská synagoga z roku 1880

Jednoznačně nejvýznačnější osobností z historie města je místní rodák Andrej Hlinka. Nám sice připadá lehce kontroverzní, ale na Slovensku je brán jako jeden z nejvýznamějších politiků a národních buditelů. Hlinka založil Slovenskou ľudovou stranu a až do své smrti byl jejím předsedou. Strana požadovala autonomii Slovenska a bojovala proti vedoucímu postavení Čechů ve státě. V roce 1936 se ľuďáci otevřeně přihlásili k fašistickému hnutí a ačkoliv sám Hlinka zemřel v roce 1938, jeho následovníci stáli u rozbití Československa a vzniku Slovenského štátu.

Za kostelem a radnicí je umístěna socha A. Hlinky a ve svahu vedou do dolního města působivé Školské schody. Pod kostelem, v tělese schodů je umístěno Mauzoleum A. Hlinky, symbolické pietní místo. 

Je docela zajímavé, že Hlinkovo nabalzamované tělo v něm není a dodnes se vlastně neví, kde je. Před koncem 2. světové války bylo totiž z mauzolea vyzvednuto a ukryto na neznámém místě. V roce 2003 se do mauzolea vrátila původní Hlinkova rakev, ale kde se nachází tělo, je dodnes záhadou.

My jsme teda do mauzolea nešli.. kdyby tam bylo nabalzamované tělo, to by byla jiná, ale když tam vlastně nic není, hm :-)

Výlet z Donoval do Korytnice

Vzhledem k trvajícímu vedru jsme se rozhodli pro kratší variantu výletu a z Korytnice, kde jsme nechali auto, jsme do Donoval dojeli autobusem. Narozdíl od předchozích zkušeností s autobusovou dopravou na Slovensku tenhle autobus mile překvapil- byl poloprázdný, klimatizovaný a hlavně (!) přijel včas.

Z Donoval  jsme se vydali klasickou hřebenovou trasou po červené na Kečku a dál okolo Kozího vrchu do Hiadelského sedla. Nejdřív byla cesta pod pražícím sluncem docela úmorná, ale pak jsme se dostali do lesa a šlo to o hodně líp. 

Tady je pohled na stále se rozrůstající a vzmáhající Donovaly. Tohle tady teda za mého mládí nebývalo, ale už jsem tu byla od té doby několikrát, tak už ani nejsem v šoku :-)

Na vrcholu Kečka bylo tradičně krásně- rozhled je tu kruhový a stojí za to. Moc jsme se tu ale nezdržovali, protože před sluncem se nebylo kde schovat.

pohled na Kozí vrch, Prašivou a za ní hřeben Nízkých Tater

a tady pohled k Donovalům a Ružomberoku

Kozí vrch jsme strategicky obešli pěknou cestou ve stínu a dostali se do Hiadeľského sedla, oblíbeného to místa nástupu na přechod Nízkých Tater. Spala jsem tu 2x, naposledy předloni. Sedlo hyzdí sloupy vysokého napětí (už je mi skoro trapné konstatovat, že to tu dřív nebylo a krásné sedlo tím hodně utrpělo). Jenom v rychlosti jsme se podívali do turistického přístřešku a pokračovali k prameni výborné vody po modré značce směrem na Korytnici. Nedaleko něho je památník seskoku partyzánů i s (možná) autentickou rezavou přilbou nahoře.

Po pohodlné cestě jsme se spustili do lázní Korytnica, kde jsme nechali auto.

Bývalé lázně Korytnica- kúpele jsou zajímavé místo plné zarostlých zchátralých budov, které připomínají zašlou slávu, což je na jednu stranu tajemné a pěkné, na druhou stranu samozřejmě smutné. Původně to byly docela slavné lázně (úplné počátky prý už v 16. století) s minerální vodou, která sbírala ocenění na světových výstavách. Do roku 1974 sem vedla úzkorozchodná železnice, léčili se tu třeba Franc Josef nebo Ľudovít Štúr. V 90. letech za vlády Mečiara byly lázně zprivatizované, v roce 2002 se dostaly do konkurzu a od té doby chátrají. Do roku 2002 sem ještě jezdili pacienti a ve zdevastovaných budovách se dodnes povalují  třeba staré noviny, rozpis služeb, lékařské zápisy, ale třeba i telefon, tužka a šálek na kávu, prostě jako by všichni nechali to, co zrovna drželi v ruce, ležet a odešli...

My jsme si jenom prohlédli areál, napili se z pramene Vojtěch, ale do budov jsme nelezli, všude je plno bordelu a střepů.

Blýskání na lepší časy by mohly znamenat rekonstrukce ve spodní části areálu. Ten koupila společnost, která rekonstruuje dvě budovy a plničku lahví. Také převzala pozemky okolo pramenů, které upravila a zpřístupnila veřejnosti. Horní část areálu je pořád k mání za pouhé 3 mil. eur... ovšem zřejmě si další miliony vyžádá rekonstrukce a je otázka, jestli u takového stupně devastace je nějaká rekonstrukce vůbec možná.

http://www.rkorea.sk/korytnica/..