pondělí 24. srpna 2015

něco z Istrie, Vršar

Letos jsme se vydali na krátkou dovolenou na poloostrov Istrie. Vzhledem k tomu, že docela často pršelo, měli jsme čas projít řadu pěkných městeček na istrijském pobřeží a pěkně si je prohlédnout :-)
Istrie má poměrně komplikované dějiny. Původně zde sídlili Ilyrové, po nich přišli Římané a potom zde byli Gótové a Langobardi. Byzantská moc se tu udržela až do 10. století a od 7. století sem přicházeli slované (Slovinci na severu, Chorvaté ve vnitrozemí- ovšem žádný státní útvar nevytvořili). Od roku 1000 ovládli území Benátčané. Po zrušení Benátské republiky Napoleonem připadla Istrie Rakousku, po 1. sv. válce Itálii a po 2. sv. válce Jugoslávii.
Na mě městečka na Istrii působila hodně "italsky" a taky mi přišlo, že řada místních mluví italsky. Je možné, že jsou tu tak silné italské vlivy, ale je taky možné, že je to tím, že je tady dodnes hodně silná italská menšina. Všechny oficiální názvy míst jsou dvojjazyčné- nejdřív chorvatsky a potom italsky. To nás zpočátku teda trochu mátlo....


Asi nejlíp jsme si prohlídli Vršar (aneb Orsera), což je malé, ale malebné město asi v polovině poloostrova na úplném (jižním) konci tzv. Porečské riviéry. Město se rozkládá na kopci a i když nepatří mezi módní turistická letoviska, zachovalo si středověkou atmosféru.






Na nejvyšším místě se nachází kostel sv. Martina se zvonicí. Nevypadají špatně, ale historicky nic moc .. kostel je z roku 1935 a zvonice ještě novější (ta stará byla zničena za 2. sv. války)


Nejvýznačnější vršarská památka je vcelku nenápadný kostel Panny Marie ze 12. století. Jde o románskou památku, která se krčí hned u přístavu, schovaná za zídkou a větším domem, takže neznalý turista ji snadno přejde.



Poblíž města se nacházejí pozůstatky po dolování kamene. V době benátské nadvlády byly zdejší kamenolomy zdrojem materiálu pro výstavbu paláců řady italských měst, např. Benátek a Ravenny.






neděle 2. srpna 2015

výlet po okolí Prysku

Tak zase jednou nastalo pěkné počasí na výlet- ani zima ani vedro a navíc krásná viditelnost. Spolu s Jess jsme se vydali vlakem do Horní Kamenice a odtud po kopcích po okolí Prysku.

Z Horní Kamenice jsme prošli kolem skály Hrnčíř (prý je opředená řadou pověstí)





a pokračovali okolo Břidličného vrchu s pěknou vyhlídkou na vrch se zříceninou Pustý zámek. Původně tvořily oba vrchy jedno znělcové těleso, ale oddělila je říčka Kamenice (chtěly jsme tam na zpáteční cestě vylézt, ale nanašly jsme přístupovou cestu a už se nám taky moc nechtělo)




okolo Riedlovy jeskyně (uměle vytvořená podzemní prostora, kterou na svém pozemku v roce 1928 vyhloubil Ernst Riedel jako podzemní lom na písek. Jde o 50 m dlouhý a 33 m šíroký prostor, který je uzavřen, protože tam zimují netopýři) jsme se vyšplhali na Strážný vrch. 


Jde o čedičový vrch o výšce 451 m.n.m., jižní strana jeho vrcholové partie je tvořena bočními čedičovými sopouchy se sloupcovitou odlučností.


Jeho spodní partie tvoří pískovcové skály, ve kterých je obnovená skalní kaple, vyhlídka a Boží hrob s křížovou cestou.



Svačinu jsme si dali na vrchu Lipka, kde byly příjemné rozhledy (a naštěstí žádný dobytek, i když všude bylo oplocení). Nedaleko vedla dřív železniční trať, dneska už je zrušená, zbyl jenom násep bez kolejí.




Po sestupu do Prysku jsme si trochu zašly k místní požární nádrži sloužící ke koupání (téměř vypuštěná, ale zase skoro žádný lidi). Dá se tam vyjít na pěknou vyhlídku na celou obec, ale hlavně (!) je tam sympatická hospůdka, kde je možné se občerstvit, což bylo přesně to, co jsme potřebovaly :-)



Kostel sv. Petra a Pavla v Prysku je barokní a vznikl na místě staršího kostelíka v první pol. 18. století.





Dál naše cesta vedle kolem Ovčáckého vrchu, kde začaly být pěkné vyhlídky do kraje a na Tetřeví vrch.






Asi největší překvapení a parádní kruhová vyhlídka nás čekala na Středním vrchu, lidově Hranáči. Jde o čedičový kopec s výrazným čedičovým sukem s řadou pěkných odkrytých čedičových sloupů.




 /vzadu Jedlová a Luž/

 /Růžák a za ním Lilienstein/




Z Hranáče jsme sešli přes Herdstein zase dolů pod Břidličný vrch a zpátky do Horní Kamenice. 

Výlet to byl nakonec docela náročný, ale pěkný a Jess bude aspoň zbytek víkendu hodný (=spící) pes :-)















sobota 18. července 2015

výlet ze Zverovky na Rákoň, Lúčnou a sedla pod Osobitou + Partyzánská nemocnica pod Salatínom

Na poslední výlet jsme se vydali z chaty Zverovka (1037 m.n.m.) po žluté Látanou dolinou do sedla Zábrať.
Původní chata Zverovka byla postavena v roce 1938. Tato chata byla zničena v roce 1944 při bojích mezi fašisty a partyzány. Hned po skončení války byl vypracován projekt na stavbu nové chaty a ta byla dokončena v roce 1951.


Sedlo Zábrať nás překvapilo množstvím lidí. Otevřely se v něm ale parádní výhledy na celý hlavní hřeben Roháčů.







Na vrchu Rákoň, který byl už jenom kousek, se navíc objevily v dálce Vysoké Tatry




Po hřebeni jsme se narozdíl od davů lidí, kteří na Rákoň vystoupali spolu s námi, vydali doleva po směrem na Lúčnou a dál. Cesta vede přímo po státní hranici s Polskem a taky na turistech, které jsme potkávali to bylo poznat. Vrchol Lúčné je zřejmě něco jako polské poutní místo včetně kříže na vrcholu. Byly tam takové davy, že jsme jenom rychle odbočili zase do vnitrozemí směrem k Osobité.

 Pohled zpátky na hřeben s Rákoněm

 Hřeben z Lúčné

Po vedlejším hřebeni jsme došli až do sedla pod Osobitou. Osobitá je vápencová skalnatá hora, která je výraznou dominantou a tvoří zvláštní geomorfologický celek. Dřív na její vrchol vedla cesta, ale teď už se tam dojít nedá.




Potom už jsme Teplým žlebem po docela nepříjemně příkré cestě sestoupili dolů a došli k autu. Cestou jsme se ještě krátce zastavili u plesa pod Zverovkou, což je nejníže položené pleso v Tatrách. Ono teda vlastně ani nevypadá jako pleso, spíš jako takový rybníček. Ještě nikdy jsme neviděli takovou koncentraci pulců jako tady, celá hladina se jima hemžila... no, to bude žabek :-)




Ještě jsme vystoupali k partyzánské nemocnici. Zajímavé místo hodně vysoko na svahu Salatína, kde se v roce 1944 ukrývala skupina 14 zraněných partyzánů, 2 ošetřovatelky a jeden medik ve funkci lékaře. Neměli potraviny, léky ani operační nástroje, přesto vydrželi část kruté zimy a díky záchranné akci polské záchranné služby ze Zakopaného se nakonec dostali přes území ovládané fašisty do bezpečí.




















úterý 14. července 2015

Roháčská plesa

V dnešním zamračeném dni jsme se radši vydali na kratší výlet mimo hřebeny a volba padla na Roháčská plesa. Je to taková klasická trasa, takže v horším počasí byla výhoda, že jsme potkávali jenom málo lidí. Při pěkném počasí to tu musí být masakr...

Zaparkovali jsme na parkovišti Pod Spálenou, kde nás překvapila nová sedačková lanovka (před 4 roky to tu fakt nebylo!). Řada turistů ji využívala pro cestu nahoru na Salatín, možná se taky příště popovezeme..

Potom už jsme vystoupali klasickou cestou okolo Roháčského vodopádu až nahoru k Roháčským plesům. Počasí nic moc, mraky se převalovaly, takže hřeben nebylo skoro vidět, ale alespoň nepršelo.


cesta nahoru k plesům

 pohled zpátky do Roháčské doliny, když se mraky trochu zvedly

 plesa








Ve Smutné dolině se nám na chvilku ukázal i Ostrý Roháč





a nakonec jsme se krátce zastavili u Ťatliakova jezera