Sázavský klášter a okolí

V krásném sobotním počasí jsme se (konečně!) vydali taky na výlet. 

Tentokrát jsme dojeli kousek pod Stříbrnou Skalici, kde jsme zaparkovali u hospody Na Marjánce. Odtud jsme se po červené značce vydali po celkem frekventované silnici směrem k Sázavskému klášteru. Cesta naštěstí brzo ze silnice odbočila a vystoupala na hřebínek táhnoucí se podél řeky.

První vyhlídka, na kterou jsme vystoupali, se jmenuje Kříž na skále. 

kříž na skále tam taky je

dokonce dva

a výhled na řeku...

Na stromě visela cedulka s místní pověstí, smutnou samozřejmě...

Kousek dál je další hezká vyhlídka, nazvaná Rufusova. Tam mi došla baterka do foťáku, jak jinak...

Po červené jsme pokračovali ke kapličce sv. Prokopa a dál ke kapli svaté Anny u hřbitova. Potom už jsme sešli vilkovou čtvrtí přímo k Sázavskému klášteru.

Tady to máme rádi. Naposledy jsme tu byli před víc než čtyřmi roky, pokaždé je tu příjemně, málo lidí a taková poklidná atmosféra. Možná je to teda tím, že jsme tu nikdy nebyli v plné sezóně, anebo máme jen štěstí. 

obrázek není skoro vidět, ale zcela jistě tam bude něco se svatým Prokopem a ďáblem..

Počátky sázavského kláštera jsou spjaty s osobou sv. Prokopa (+ 1053). Kníže Oldřich roku 1032 založil na ostrohu v ohybu řeky Sázavy nový klášter, do něhož byl jako opat uveden právě sv. Prokop. Liturgie v novém klášteře probíhala ve staroslověnštině a díky přízni knížecí rodiny se sázavský klášter brzy stal centrem staroslověnské kultury u nás a udržoval kontakty s podobnými centry po celé východní Evropě. 

Historie staroslověnské liturgie na Sázavě skončila definitivně rokem 1097, kdy Vratislavův syn Břetislav II. slovanský konvent rozehnal a opatem dal jmenovat břevnovského probošta Dětmara. Sázava se tedy změnila v klášter latinského ritu, ale tradice literární tvorby přetrvala. V 70. letech 12. století v tomto klášteře vznikla kronika Mnicha sázavského, jedno z významných děl českého středověku. V té době existoval už i cyklus svatoprokopských legend, které dokreslovaly úsilí o kanonizaci zakladatele kláštera. Opat Prokop byl svatořečen roku 1204.

V návaznosti na tuto událost byla započata výstavba nového klášterního chrámu. Románská bazilika byla postupně přeměňována na rozlehlý síňový kostel v gotickém stylu. Po roce 1315 se začal stavět i nový konvent, ale do husitských válek nebyl dokončen. Ani kostel nebyl dostavěn a dodnes stojí jeho obvodové zdivo s věží jako připomínka velkých plánů.

Husitské války znamenaly pro Sázavu zkázu, stejně jako pro jiné kláštery. Zamýšlený velkolepý chrám Panny Marie a sv. Jana Křtitele nebyl dokončen, protože v roce 1421 byli řeholníci rozehnáni a klášter i jeho majetky se dostaly do rukou pánů z Kunštátu. Roku 1502 jsou jako majitelé Sázavy uváděni Slavatové z Chlumu, ale jejich majetek byl v roce 1547 zkonfiskován ve prospěch královské komory kvůli účasti v odboji proti Ferdinandovi I.

Činnost kláštera byla částečně obnovena až po roce 1663. Budovy byly raně barokně přestavěny pod vedením Václava Víta Kaňky, který při přestavbě vycházel z původní gotické podoby kláštera. Chór nedostavěného chrámu byl zaklenut a vznikl tak nový konventní kostel, který byl později po roce 1789 zasvěcen sv. Prokopu. Vrcholně barokní přestavba podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera po ničivém požáru roku 1746 dala komplexu zcela novou podobu. Gotické budovy byly zbarokizovány a křídla konventu byla rozšířena.

Roku 1785 byl Sázavský klášter v rámci josefínských reforem zrušen a přešel opět do soukromých rukou. Sloužil pak jako venkovské  sídlo zámeckého charakteru, což si v 19. století vyžádalo další stavební úpravy. Bylo například zbořeno křídlo se středověkou vstupní jižní bránou. V 70. letech 19. století pak bývalý konvent dostal neorenesanční fasády. V prostoru staré zahrady byla po terénních úpravách zřízena okrasná francouzská zahrada. Nedávný archeologický výzkum v těchto místech odhalil základové zdivo původního románského kostela sv. Kříže pro laické obyvatele kláštera vysvěceného roku 1070. Od roku 1951 je klášter v držení státu a od roku 1998 je národní kulturní památkou.

Všechno v okolí je spjato s postavou svatého Prokopa, který ještě před tím, než se stal opatem kláštera, žil jako poustevník v Posázaví. Podle legendy jej lidé z okolí spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem. To je taky místní vysvětlení vzniku brázdy mezi Chotouní a Sázavou.

Prošli jsme si klášter, dali zmrzlinu v protější cukrárně a pokračovali přes řeku ke studánce Vosovka.

Podle pradávných pověstí se u studánky Vosovky setkal poustevník Prokop s přemyslovským knížetem Oldřichem,  který pronásledoval ve zdejších lesích bílého jelena. Prokop zraněné zvíře ošetřil vodou ze studánky a jeho rány se okamžitě zacelily. Setkání vyústilo v rozhodnutí obou mužů založit v místě Prokopovy poustevny slovanský benediktinský klášter (1032).

V roce 1713 vybudovali sázavští mniši nad studánkou, která vykazovala léčivé účinky, dřevěnou kapličku sv. Prokopa. V roce 1750 ji přebudovali do kamenné podoby. Opodál pramene vystavěli teplé i studené vanové lázně. Ty zanikly začátkem 20. století při budování železniční dráhy. V roce 2010 Město Sázava okolí studánky s kapličkou opravilo a arcibiskup pražský Dominik Duka kapli vysvětil. 

Po neznačené cestě jsme vystoupali zase nad řeku k pěkným loukám u obce Dojetřice a před Dojetřickou hájovnou jsme se napojili na žlutou turistickou značku.

výhled na město z druhé strany řeky

zajímavý křížek těsně před Dojetřicema

Pěknou cestou lesem jsme nakonec sestoupili k nádraží Stříbrná Skalice a dál došli zpátky k autu přes řeku. Hospoda Na Marjáně nám přišla docela vhod, zřejmě je v sezóně (a když je voda) hlavně vodácká, ale i mezi místními je hodně oblíbená. Na závěr výletu nám občerstvení přišlo docela vhod.

Házmburk, Libochovice, Budyně

Předpověď počasí na dnešek byla taková rozporuplná, vypadalo to nejdřív na déšť, ale nakonec došlo jenom na ochlazení. Vzali jsme si teda poprvé letos bundy a vydali se na menší výlet na hrad Hazmburk.

Cestou na Hazmburk jsme se ještě krátce zastavili v Třebenicích, městě granátu. Místní Muzem českého granátu je vybudováno v bývalém německém luteránském kostele.

Základem městského muzea v Třebenicích se stala sbírka zdejšího lékaře, vlastence a buditele MUDr. Václava Paříka. Expozice nabízí ucelený přehled těžby a zpracování českého granátu, kolekci současných i historických šperků z českého granátu. Za zhlédnutí stojí replika sady šperků Ulriky von Levetzow, kterou jí daroval jako výraz své lásky německý básník J. W. Goethe. Expozice je doplněna přehledem historie města a okolí. České granáty si návštěvníci mohou nejen prohlédnout, ale i sami nasbírat přímo před muzeem či v dovezeném granátovém písku.

Když jsme se dozvěděli o písku, šli jsme se na to teda podívat. Už z loňska jsme měli zkušenost s rýžováním malilinkatých granátů z potoka pod hradem Dívčí Kámen, tak jsme už věděli jak na to :-)

nalezený gigant

Z Třebenic jsme popojeli o kousek dál, zaparkovali na placeném parkovišti a vydali se k hradu. K mému překvapení bylo na parkovišti docela dost lidí i aut, naštěstí se to cestou nahoru pěkně rozptýlilo.

Cesta nahoru byla pohodová, hned na začátku jsme procházeli místníma vinicema, kde ve stánku nabízejí víno, burčák a i další nápoje. Burčák by se hodil, ale museli bychom s ním nejdřív nahoru a potom ho opatrovat celý den, to se nám teda nechtělo... a opíjet se hned dopoledne jsme taky nechtěli :-)

první pohledy na hrad zespoda

vinice

Hrad Hazmburk patří k nepřehlédnutelným dominantám krajiny dolního Poohří, tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu a jeho dvě věže připomínají zašlou slávu nedobytného gotického hradu. 

Stavbu, která se dochovala do současnosti, založil téměř jistě kolem poloviny 13. století, kdy v Čechách vznikala řada významných feudálních sídel, rod Lichtenburků. V té době však bylo zřejmě dokončeno pouze jádro hradu, které tvořila hranolová věž obklopená silnými hradbami na obdélném půdorysu. Počátkem 14. století Lichtenburkové ztratili o své zdejší majetky zájem a i s hradem je vyměnili s králem Janem Lucemburským za jiné. Král roku 1335 prodává hrad Zbyňku Zajíci z Valdeka. Tehdy se původní název hradu Klapý mění na Hazmburk podle tohoto majitele.

V průběhu husitských válek stáli Zajícové na katolické straně a jejich hrad byl pro husity nepříjemnou a nepřekonatelnou překážkou. Vzhledem ke své nedobytnosti, byl Hazmburk vybrán za bezpečný úkryt kostelních pokladů z Pražského hradu a roku 1440 zde byla uschována drahocenná bohoslužebná roucha. Husitům se nakonec podařilo získat Libochovice, ale Hazmburk nikdy nedobyli. 

Cesta stoupá k dolnímu hradu a otáčí se kolem oválné 25 m vysoké Černé věže, postavené z místního tmavého čediče. Věž byla důležitým obranným prvkem a přístup do ní byl možný jen po visuté pavlači v poschodí. Svého času sloužila i jako vězení. 

Už po vstupu do hradu cesta dál vede k vlastnímu hradnímu jádru s hranolovou, 26 metrů vysokou Bílou věží. Své jméno dostala podle světlého pískovce, použitého k vybudování její horní části. Základy věže jsou však zhotoveny z čediče, střední část z tesaného pískovce a teprve vrchol z dobře opracovaných pískovcových kvádrů.

Viditelnost byla dost dobrá a výhledy vskutku panoramatické.

pohled na cestu vinicema, kterou jsme procházeli

Černá věž s Řípem v pozadí

Středohoří směrem k Rané

vpravo Milešovka s Kletečnou

opět Říp, v popředí Libochovice

Jediné, co nás nahoře na hradě lehce otrávilo, byly paní v pokladně spojené s kioskem. Vstupné tedy, přiznejme si to, na hrad, kde vlastně nic není, poměrně přemrštené- 90 Kč (a to ještě před 5 lety bylo 60 Kč, to je teda inflace), ale paní neskutečně protivné, koho mohly, toho zprudily, turistická známka, která všude povinně stojí 12 Kč, u nich stojí 15... mno. Zřejmě si musejí vydělat na celou zimu než koncem října zavřou a přežít z toho až do dubna, to musí jeden chápat :-)

Po sestupu z hradu jsme už měli docela hlad, tak jsme se zastavili v Libochovicích, kam jsme původně ani nijak nemířili. Místní zámek je sice fajn, ale psům je vstup zakázán i do parku, tak jsme ho (původně) zavrhli. Hlad nás ale donutil a po chvíli hledání jsme skončili v místní restauraci hned u vchodu do zámku. Než nám přinesli jídlo, odskočila jsem si zámek a nádvoří alespoň vyfotit.

Současná podoba zámku zrcadlícího s v hladině řeky pochází z konce 17. století, kdy si panství, které se jen pomalu zotavovalo z nedávného požáru, přikoupil ke svému majetku Gundakar z Dietrichsteina. Spáleniště Gundakara ani trochu nevyděsilo a pozval stavitele Antonia della Porta, aby mu z něj vystavěl nové sídlo. Antonio byl Ital, a proto do kompozice stavby zapojil i prostor typický pro italské dóžecí paláce, Sala Terrenu. Tento typ místnosti, který propojuje vnitřní nádvoří se zámeckým parkem, se později začal vyčleňovat, až se z něj stala samostatná stavba umísťovaná v zahradách. V období raného baroka, kdy byl také libochovický zámek stavěn, byl ale tento prostor ještě organickou součástí stavby. Na břehu Ohře tak vznikla přísně symetrická stavba s tradiční dispozicí. Čtyři křídla lemovaná pravidelnými arkádami uzavírají prostorné nádvoří, které bylo přístupné z průchodu od obrovských vrat. Zámek překvapivě netvoří hlavní dominantu města, pokud si ovšem neuděláte procházku až k řece Ohři, odkud teprve opravdu vynikne.

My jsme si teda procházku k Ohři neudělali, ale aspoň jsem nakoukla na nádvoří. Jídlo celkem ušlo a tak jsme pokračovali do Budyně nad Ohří.

Tam už jsme teda byli při pokračování výletu na Říp, ale tak dneska jsme se šli trochu projít do Budyňského lesa a při té příležitosti jsme jen nahlédli na nádvoří.

 

Hrad Budyně nad Ohří tu stál již na počátku 12. století. Původní dřevěnou stavbu nechal přestavět český král Přemysl Otakar I. v gotickém slohu. Kamenný hrad v roce 1316 dobyl Jan Lucemburský a užíval jej zhruba 20 let. V roce 1336 jej odkoupil Zbyněk Zajíc z Valdeka a Hazmburka a začala slavná éra hradu Budyně nad Ohří.

Zajícové z Hazmburka budovali nový gotický opevněný palác s mohutnými hradbami a s vodním příkopem. V roce 1551 tu došlo k výbuchu střelného prachu a hrad byl značně poškozen. Teprve ve druhé polovině 16. století byl přestavován v renesančním stylu, ale Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka se přestavbou značně zadlužil a musel renesanční zámek prodat. V roce 1613 se jeho novým majitelem stal Adam ze Šternberka, který sloučil do jednoho panství Budyni a Libochovice. V průběhu třicetileté války byla Budyně obléhána a nakonec vydrancována Saskými vojsky.

Krušné období pokračovalo až do počátku 20. století. V roce 1759 hrad zasáhl požár a v roce 1823 muselo být zbouráno východní a jižní křídlo hradního paláce a hradní věž. Teprve v letech 1900 – 1903 se objekt dočkal rekonstrukce, kterou prováděli noví majitelé – rod Herbersteinů.

V roce 1945 připadl hrad po znárodnění městu Budyni nad Ohří. V 70. letech minulého století pak došlo k rekonstrukci opevnění a byly tu prováděny další stavební úpravy.

Uvnitř hradu jsme teda nebyli a navíc už se docela připozdilo, tak jsme přefrčeli na dálnici a po ní pěkně domů.

krátký výlet na Bastei

V sobotu jsme se po delší době dostali trochu do přírody. Výlet to byl sice kratší a v části trasy to vypadalo jako na Václaváku, ale přesto to bylo fajn.

Nejdřív jsme se zastavili v Pirně pro nějaké drobnější nákupy a cestou zpátky jsme měli naplánováno nechat auto na jednom z parkovišt na kraji Saského Švýcarska a vydat se do jeho hlubin. 

Bohužel stejný nápad mělo asi tak milión dalších lidí, takže sehnat místo k zaparkování byl opravdu hodně velký oříšek. Jezdili jsme sem a tam, všude bylo plno parkujících i těch, co se teprve zaparkovat snaží.. no hrozný. Nakonec jsme měli štěstí, narazili jsme na auto, které zrovna z parkoviště odjíždělo, tak jsme se vmáčkli na jeho místo. 

Bylo to sice jiné parkoviště, než jsme původně plánovali, ale byli jsme rádi, že jsme rádi...

Prošli jsme po červené značce (teda v Německu je systém značení trochu jiný a jako obvykle v Saském Švýcarsku se v něm nedá vyznat) a došli až k jezeru Amselgrund. Tam začaly chodit docela davy, na jezeře se jezdí na lodičkách a další cesta byla trochu utrpení. Když jsme mezi skálama potkali fotící se svatebčany, neodolala jsem a vyfotila to... to se jen tak nevidí :-)

Mezi skálama byly opravdu davy, potom jsme se už přiblížili k parkoviště a hlavní atrakci- mostu Bastei.

Z první vyhlídky jsem vyfotila místní pěkné skály (ty vzadu se jmenují Husí skály)

Za parkovištěm už jsme dorazili ke skrumáži hotelů, stánků, restaurací a všech možných atrakcí. Bylo teda docela vtipné, že jsme postupovali dál a dál, došli jsme na pěknou vyhlídku na labský kaňon... 

Husí skály

dominantu tvoří Lilienstein, vpravo pevnost Konigstein

ovšem ten most, ten hlavní most, jsme prostě nemohli najít! Vrátili jsme se zpátky, pak šli zase tam.. a pak už jsme zoufale následovali nějaké další turisty, sešli trochu dolů a konečně (!) ten most teda našli.

Celých 76 metrů dlouhý most Basteibrücke překlenuje hlubokou propast Mardertelle (Kuní jáma) a spojuje Bastei se skalním hradem Neurathen. Byl vybudován v roce 1851 jako vůbec první stavba v Evropě určená speciálně pro účely turistiky. Původní název Bastei je připomínkou na obranný soubor strmých skal kolem skalního hradu Neurathen. Skály na Bastei vznikly díky vodní erozi během miliónů let a ční až ve 305 metrech nadmořské výšky.

Po turistické cestě jsme sešli do městečka Kurort Rathen. Jsou to malebné lázně rozdělené na dvě části (Horní a Dolní), které spojuje historický přívoz. Velké parkoviště je na druhé straně řeky, takže do centra se dostanou jen ti, co jsou tu ubytovaní delší dobu.

Z lázní jsme odbočili zase do skal a vrátili se k autu. U mostu byly teda neskutečné davy a na některých přístupových cestách taky. Když se člověk ale dostal trochu dál, bylo to už zase překvapivě v pohodě. 

Musela jsem konstatovat, že jsou to tu krásné končiny a určitě by stály za podrobnější prozkoumání (ale možná někdy navečer nebo aspoň ve všední den)

Bastei spadá pod obec Kurort Rathen, na pravém břehu Labe, jsou to příjemné lázně, původně ves rybářů a kameníků.

Více zde: https://www.region-ceskesvycarsko.cz/rozhledny-vyhlidky/bastei/

Bastei spadá pod obec Kurort Rathen, na pravém břehu Labe, jsou to příjemné lázně, původně ves rybářů a kameníků.

Více zde: https://www.region-ceskesvycarsko.cz/rozhledny-vyhlidky/baste