Liptovský Ján

V odpočinkovém dni jsme se vydali na oblíbené místo- do Liptovského Jána. Šli jsme jako obvykle od hotelu Borová Sihoť. Je tam přes řeku Váh krásná visutá (a dost vratká) lávka. Kývá se fakt hodně, stačí jenom projít. Na druhou stranu si říkám, že tady jsou lana vidět a dá se tedy předpovědět, kdy už nápor chodců nevydrží. Pokud to teda někdo kontroluje :-)

Nedaleko mostu a pramenu minerálky vyrostla vodní elektrárna. Když jsme tu předloni byli naposledy, teprve se zpevňovalo koryto řeky.

Liptovský Ján mě odjakživa fascinoval svým množstvím kaštielů a kúrií. Asi to bude místo s největší koncentrací kaštielů na metr čtvereční v Evropě :-) Mělo by jich být rovných sedmnáct, my jsme teda určitě neviděli všechny.

Nejdřív se teda vrátím k obvyklému problému- co je to vlastně kaštiel a co kúrie. Dle mých dosavadních zjištění je kaštiel venkovské sídlo vyšší a střední šlechty, kúrie bývá skromnější a vyvinula se ze středověkého zemanského dvora, takže to zřejmě bývalo spíš sídlo nižší šlechty. 

Po Liptovském Jánu jsme se tentokrát prošli oklikou a vyfotili všechno, co kúrii (nebo kaštiel) připomínalo s tím, že to doma potom rozklíčujeme...

Hned na začátku obce stojí pěkný kaštieľ Márie Podturnianské, rozené Svätojánské. Původně renesanční objekt byl v 19. století přestavěn. Rod Svätojánských patřil k nejvýznamějším liptovským rodům, jehož členové zastávali významné funkce v rámci Uherska i na lokální úrovni.

O kus dál přes potok jsme narazili na zřejmě nově zrekonstruovanou kúrii Štefana IX. Smrečianskeho.

A pak v řadě směrem ke kostelu to byl skoro jeden vedle druhého - kúria Barnabáša II. Svätojánskeho a Teodora Nathana Smrečianskeho

Vznik Šándorovského kaštieľa je kladen někdy do 17. století s klasicistní přestavbou datovanou kolem roku 1830. Objektu vážně uškodilo utilitární využívání ve 2. polovině 20. století, kdy v něm bydlelo hned několik rodin, jímž byl zámek uzpůsoben. V přední části dokonce fungoval obchod.

Jedním z nejcennějších kaštieľů je bezesporu renesanční Nyárovský kaštieľ z konce 16. století. V průběhu 17. a 19. století byl několikrát upravován, v roce 1955 byl objekt částečně přestavěn a nahozen, čímž utrpěla především cenná renesanční fasáda zámku. Objekt byl rozšířen o pseudohistorickou přízemní vstupní přístavbu s napodobeninou nárožního oválného arkýře. 

V sousední veliké zahradě stála pěkná stará sýpka.

Přes potok jsem vyfotila Kaštieľ Kasíno- původně renesanční ze 17, století, ve 2. polovině 19. století byl objekt přestavěn a upravován, stejně jako začátkem 20. století, což se projevilo především na necitlivých zásazích do renesančních konstrukcí a celkového vzhledu stavby, kdy byla poničena renesanční fasáda. Od roku 1870 fungovala v budově Kasína tzv. Židovská škola (podle učitele židovského původu). Ta sloužila jako opatrovna a škola pro děti šlechticů  a lepších řemeslníků, zanikla roku 1896.

pěkně přestavěný je nedaleký kaštieľ Jána XXXVII. Svätojánskeho

a taky sousední kaštieľ Antona Karola Svätojánskeho

Kaštieľ Szentiványi Eugen byl postaven koncem 16. století a přestavěn v 19 a 20. století. Přestavbou byl zvýrazněn jeho renesanční charakter. Vnitřní prostory jsou zaklenuté renesančními klenbami, objekt je podsklepený a má rozsáhlou zahradu. Podle pověsti ho spojovala podzemní chodba s hradištěm na Hrádku a kostelem.

Naproti stojí románsko- gotický kostel sv. Jana Křtitele z konce 13. století,  který je  dominantou Liptovského Jána. Pojmenovaný byl podle sv. Jana Křtitele, patrona obce. Ve druhé třetině 17 století byl kostel opevněn, v 17. a 18. století byl zbarokizován, roku 1808 byla přistavěna věž a ze zvonice se stala knihovna.

Pálovský kaštieľ byl vystavěn někdy v průběhu 17. století jako jednoduchá přízemní bloková stavba na půdoryse širokého obdélníku se dvěma patrovými polygonálními věžemi v nárožích severovýchodní fronty. Věže, stejně jako zámek kryje jednoduchá valbová (jehlancová) střecha. Uvnitř objektu je zachovalá renesanční dispozice. Kolem oken a na nárožích se dochovaly malé pozůstatky sgrafitové výzdoby fasády.

O kus dál přes potok se nacházel hlavní cíl naší cesty, místní pramen zvaný Kaďa.

Liptovský Ján je totiž bohatý na minerální a termální prameny, kterých je zde přes 13 (a v blízkém okolí minimálně dalších 10). Kaďa je místní nejvyhledávanějšímu prameni, který byl v roce 1931 vytesán do tufu. Později byl upraven na malé (1,5 metru hluboké) jezírko, kde teplota vody celoročně dosahuje 22 až 26 ˚C. Hned vedle tohoto jezírka se nachází podstatně větší vodní plocha, ale už s mělčí a chladnější léčivou vodou.

Kousek nad Kaďou na pěkném kopečku je (jak jinak) Svätojánska rozhledna. Byla dokončená a zpřístupněná v roce 2013, rozhledy zamlžené...

Obec Liptovský Ján byla založena již v roce 1263, ale některé zdroje uvádějí dokonce rok 1200, kdy zde byla zaznamenána písemná zmínka o modlitebně. Kromě kaštielů a kúrií je tu řada dalších pamětihodností. Třeba krásné staré sýpky.

Zpáteční cestu jsme zvolili vrchem a užili si pár dalších výhledů na okolní hory.

Malá Fatra v dálce

Kolem pramene kyselky Borová Sihoť jsme se vrátili na lanový most a po něm zpátky k autu.

Malinné Brdo, Vlkolínec, Ružomberok

První výlet na Slovensku jsme podnikli po okolí Ružomberoku. Auto jsme nechali na kraji města u hřbitova a pokračovali kolem kalvárie k Hrabovu.

Kalvárie byla postavená v letech 1858-59 a je jedinou kalvárií s kapličkami na Liptově. V kapličkách byly původně obrazy malované na plechu, dnes jsou v nich dřevěné plastiky. Na konci křížové cesty se nachází kostelík Povýšení svatého Kříže.

Oklikou po žluté jsme potom došli do Hrabova.

Hrabovo s vodní nádrží si pamatuju z dávných časů, kdy tu byla spodní stanice lanovky. Dneska to tam teda vypadá dost jinak. Kolem nádrže stojí nové hotely a místo lanovky tu je rezort. V zimě se tu lyžuje a v létě sjíždí na kolech, koloběžkách a jakýchsi motokárách.

Nahoru jsme se rozhodli vyjít pěšky a nejdřív jsme měli trochu obavy ze svištících cyklistů sjezdařů. Pak se ale ukázalo, že cyklotrasy nevedou po sjezdovkách, spíš je občas jenom křižují a zase mizí kdesi v lesích. My jsme si na mapě našli cestu, u které se ukázalo, že vede přímo po sjezdovce. Nakonec to ale nevadilo, bylo to sice prudké, ale celkem pohodlné a nahoře na Maliném u sjezdovek jsme byli celkem rychle.

Nahoře se nám otevřely pěkné výhledy a taky jsme využili možnosti občerstvení. Kupodivu tam bylo liduprázdno...

sjezdovky z vrcholu Malinné

pohled směrem k Vlkolínci, vzadu se objevuje hřeben Nízkých Tater

pohled zpět ke sjezdovkám

Z Maliného jsme sestoupili do sedla pod Sidorovom a přes louky šli dál až do Vlkolínce.

sedlo pod Sidorovom

Cesta po žluté do Vlkolínce byla poměrně strmá a kamenitá, bylo vidět, že to byla kvalitní cesta užívaná pro povozy. Šlo se po ní ale pěkně blbě :-)

První písemná zmínka o Vlkolínci, který je typickou vrchařskou vesnicí, pochází z roku 1376. V roce 1625 ji tvořilo 9 domů a v roce 1828 pak 51 domů. V roce 1944 část obce německá vojska vypálila v rámci represálií proti partyzánům. V roce 1977 byl Vlkolínec vyhlášený památkovou rezervací a od roku 1993 je zapsaný do seznamu Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Vesnice je pořád stejně malebná jako si ji pamatuju. Ne že by tu nebyli turisti, to jsou... ale tak nějak se rozprostřou a pořád to ještě není tak strašné. Sice mi nepřipadalo, že by to byla živoucí vesnice, kde dodnes v chaloupkách žijí místní obyvatelé, jak jsem se dočetla v jakémsi článku, ale co už. Místní se věnují turistickému ruchu (jestli jsou to teda místní) anebo už spíš odešli. Je ale pravda, že na úplném konci vesnice jsme viděli pána sekat louku, tak třeba se pletu....

kostel Navštívení Panny Marie na konci vesnice

Po žluté značce a cyklostezce jsme se vrátili zpátky do Ružomberoku, cestou se otevíraly pěkné, byť poněkud zamlžené, výhledy na Vysoké Tatry.

Protože jsme měli trochu hlad a taky jsme se chtěli po nějaké době podívat do centra Ružomberoku, popojeli jsme na nám. A. Hlinku a seběhli dolů do centra.

Na konci náměstí stojí kostel sv. Ondřeje, který spolu s městským úřadem tvoří jakési srdce města. Obchody jsou sice dole na pěší zóně, ale tady jsou všechny "společenské instituce".

Před kostelem stojí socha Andreje Hlinky, rodáka z obce Černovej, dnešní součásti Ružomberoka. V Ružomberoku sloužil Hlinka jako farář a přímo pod zdejší farou vznikla neobvyklá stavba- Hlinkovo mauzoleum.

Andrej Hlinka byl katolický kněz, vůdčí osobnost slovenského národního hnutí, a zakladatel a Hlinkovy slovenské ľudové strany. Usiloval o větší práva Slováků v rámci Československa a neměli ho rádi především komunisté. Po smrti Hlinky dostala jeho jméno Hlinkova garda, polovojenská organizace vládní strany. „Za války aktivně pomáhala třeba s transporty Židů a dopouštěla se řady násilností,“ říká Hlinkův životopisec a historik Róbert Letz. „To Hlinkovi dost uškodilo". 

No, tohle asi není místo, kde bych měla ambice rozebírat osobnosti československých dějin, slovo kontroverzní považuji celkem za příhodně užité. Ovšem ta monumentalita schodů s mauzoleem mě v Ružomberoku vždycky fascinovala. Tentokrát jsem si ještě všimla, že hned vedle je gymnázium sv. Andreje. Asi si půjdu ještě nastudovat, jestli nebyl Hlinka prohlášen za svatého.. ale teda, to asi ne (nebo jo ?? :-)

Uprostřed schodů je vidět vchod do mauzolea. Hlinkovo tělo tu bylo uloženo, ale koncem války zmizelo a dodnes se neví, kde je.

Těsně před deštěm jsme ještě proběhli ružomberskou pěší zónou a rychle se podívali kousek k řece k synagoze.

Ružomberská synagoga pochází z roku 1890. Nově opravená budova v novorománském slohu, maurském stylu, patří mezi nejkrásnější stavby ve městě. Ovšem místní židovská komunita během 2. světová války zanikla.