Łeba a písečné duny

Původně jsme se dneska chtěli vydat do Sopot a prohlédnout si klášter Oliwa. Když jsme ale vyjeli, zjistili jsme, že cesta přes Puck na Gdyni je totálně a zcela ucpaná a čekalo by nás příjemných pár hodin v popojíždějící koloně. Protože jsme si něco takového už několikrát užili, rozhodli jsme se radši změnit plány, otočili auto a jeli na opačnou stranu směr Leba (cca 70 km od Jastzebie Gory).

Słowińský národním parku poblíž letoviska Leba byl vyhlášen v roce 1967 na rozloze 186 km2 v centrální části polského pobřeží, v roce 1977 byl park zahrnut organizací UNESCO mezi biosférické rezervace a v roce 1995 byl park uveden na seznam chráněných území podle Ramsarské smlouvy, která sdružuje národní parky a zvláště významná území s mokřadními společenstvy, která mají mezinárodní význam pro ochranu ptactva.

Když asi před deseti tisíci lety úplně ustoupil skandinávský ledovec, zůstalo po něm na pobřeží Baltského moře několik morén a bludných kamenů. Pravidelné silné větry, mořské proudy a vlnobití přinášely na poloostrov po léta písek, až došlo k vytvoření od moře oddělené písečné zátoky. Tato oblast se neustále zvětšovala a dnes je 35 km dlouhá a 1–15 km široká. Kromě dun takto vznikla i sladkovodní jezera a proces jejich tvorby probíhá doposud. 

Předpokládá se, že v době před naším letopočtem byly velké plochy pobřežních lesů zničeny katastrofickými požáry, které založili lidé obývající tuto oblast. Tehdy se písek, dříve stabilizovaný těmito lesy dal do pohybu. Les pak sice zřejmě znovu vyrostl, ale během středověku se z neznámého důvodu daly duny opět do pohybu. V 16. století dokonce hrozilo nebezpečí, že zasypou staré město Leba. Lidé proto mimo nebezpečnou zónu postavili město nové. Tím však situaci zkomplikovali, protože při stavbě města došlo k dalšímu rozsáhlému kácení stromů, kvůli čemuž se duny daly do pohybu jako nikdy předtím. Postupovaly rychlostí asi tři až desest metrů za rok a zasypaly vesnice, pole, louky a dokonce i lesy. Duny kromě jiného pohltily i osady Słowińców (podle této osady se park jmenuje), Boleniec nebo Rabka. 

Slowinský národní park je docela turistická atrakce a podle toho to taky vypadá. Nejdřív je parkoviště na konci silnice, to teda bylo obsazené celé, tak jsme parkovali kus dál jen tak u silnice (ale zjevně se to dá). 

Kousek od parkovacího místa jsme si ještě prohlédli zbytky evangelického hřbitova (já to čtu jako německého, protože Poláci jsou snad výhradně katolíci).

Potom se pokračuje po cestě plné turistů a cyklistů ke vchodu do parku, kde se zaplatí vstupné. O kus dál je stanovisko elektromobilů, které zavezou zájemce až k duně. Sice změkčilost, ale vzhledem k tomu, že je to asi 6 km po celkem nudné cestě, zaplatili jsme to (a nakonec byli dost rádi). Pod dunou je konečná elektromobilů a placené parkoviště pro kola. Na duně pak davy řvoucích lidí.

Naštěstí je ale místo poměrně rozlehlé a lidi se časem rozptýlí. Část z nich se vrací k elektromobilům, případně kolům, a jede zase zpátky. Druhá část jde zpátky pěšky po mořském pobřeží. Je to krásná cesta, moře je tu parádní a písek prý nejjemnější v celém Polsku (to říkala paní v elektromobilu za námi holčičce, nemám ověřeno). Cesta je to ale docela náročná, v písku se jde přeci jenom hůř, takže člověk je nakonec rád, že to pěšky nešel celé.

Písečné duny se polsky jmenují Wydmy ruchome a nejvyšší duna Łacka Góra, ta se svou výškou přesahující 40 m daleko převyšuje všechny ostatní duny v okolí. Je ale za zábranou, takže až na ní se nedá dojít.

duny a okolí

moře cestou zpátky

Takže shrnuto a podtrženo- je to sice trochu turistický humbuk, ale jinak krása a fakt to stojí za to. Zatím (možná i díky skvělému počasí, které se odpoledne až nečekaně vyvrbilo) moje asi nejpěknější duny z těch tří, co jsem viděla. Prostě ani na Kurské kose ani ve Francii nebylo takhle nádherné moře, podél kterého se vracelo, taky ta velká rozloha a členitost mi přišla tak nějak nejzajímavější  :-)