Kréta- historie, Knossos a Heraklion

Hned třetí den pobytu jsme se vydali na první výlet. Vyzkoušeli jsme místní autobusové spojení a kupodivu funguje docela dobře. Podél pobřeží oběma směry jezdí linkové autobusy, do kterých se ale dostanete jenom když je volné místo k sezení. Pokud není, průvodčí vás odkáže na další vůz, který většinou jede hned, když je totiž autobus plný, vypravují z výchozí zastávka hned další spoj.

Ve vozech je to takové legrační, řidič neřeší jízdenky a jenom řídí. Od všeho ostatního je tam jakýsi průvodčí, většinou poměrně rázná osoba, která všechno organizuje a všechno má pod kontrolou. Usazuje nově příchozí a až za jízdy s nimi řeší jízdenky a placení. Každá zastávka má svoje číslo, což je fajn, protože stačí si zapamatovat to svoje a člověk nemusí řešit místní názvy.

Do Heraklionu jsme teda dojeli v pohodě a přesedlali na další, už místní dopravu, abychom se dostali na kraj města, do Knossu. Jízdenky v budce vedle zastávky prodává další specializovaná paní, ta taky upozorňuje na příjezd spojů a radí kterým jet. Je vidět, že zvýšení zaměstnanosti leží řeckým politikům na srdci...

Mínojský palác v Knossu je největší a nejzachovalejší památkou Kréty, a jak říkal pán z cestovní kanceláře, když nás vítal, kdo nebyl v Knossu, jako by ani nebyl na Krétě. Těm davům lidí, co tam byli s námi, to určitě zas řekli jejich delegáti nebo recepční.

Palác byl správním a politickým centrem celé mínojské civilizace, hojně se objevuje i v řecké mytologii jako hlavní sídlo vladaře Kréty, krále Mínoa, který byl považován za potomka samotného Dia. Právě tady byl vytvořen labyrint, ve kterém měl být zavřen Mínotaurus, obluda s lidským tělem a hlavou býka.

Samotná mínojská civilizace se objevuje kolem 3 tis. před n. l. a její původ je dodnes nejasný. Kréta totiž leží na strategickém místě, kde se protínají vlivy tří kultur- evropské, asijské a africké. Podle průzkumů DNA se dá usuzovat, že mínojskou civilizaci vytvořili potomci prvních zemědělců, kteří na ostrov přišli z Blízkého východu. Pro tuto civilizaci je charakteristická výstavba obrovských paláců jako středisek kultury, moci a náboženství. Mínojci se zabývali námořním obchodem a brzy hospodářsky i mocensky ovládali prakticky celé Středomoří. Osvojili si dovednosti potřebné pro výrobu bronzu a používání této slitiny jim dovolilo stavět i lepší lodě. Prominentní postavení v síti krétských obchodních vazeb měl především Egypt. Mínojci ovládali písmo, které používali především pro administrativní a hospodářské účely (zapisování zemědělských výnosů, přerozdělování produkce apod.). Písmo je známé jako lineární písmo A, doposud ale nebylo spolehlivě rozluštěno.

První velké paláce vznikají po celém ostrově v období od 2 000 let před n. l. a vyznačují se především velkými vstupními bránami, více poschodími a tím, že množství budov bylo soustředěno kolem centrálního nádvoří. Paláce taky nebyly opevněny, asi proto, že Kréta byla námořní velmocí a necítila potřebu chránit se před nepřátelskými útoky. Kolem roku 1700 před n. l. došlo v oblasti zřejmě k sérii zemětřesení, při kterých došlo k vážnému poškození měst a paláců. Na místě původních paláců pak byly postaveny nové, mnohem propracovanější. Mezi roky 1700 a 1450 před n. l. se tedy dá hovořil o zlatém věku mínojské civilizace, po roce 1450 před n. l. nastává postupný úpadek, kdy Krétu obsadili Achájci z pevninského Řecka a také došlo k dalším sopečným výbuchům. S příchodem Achájců se postupně staví stavby nesoucí prvky tzv. mykénské kultury, kolem roku 1425 před n. l. jsou zničeny (asi zase kvůli zemětřesení) mínojské paláce a mínojská civilizace zaniká.

Největší rozmach Knossu a s ním také politický i společenský význam přišel v 19. století př. n. l., v tzv. prvním palácovém období mínojské civilizace, s výstavbou prvního velkého paláce a přilehlého správního centra. Během následujících 300 let byl bohužel palác několikrát poničen vlivem zemětřesení, následně opravován a dostavován, až se celý komplex budov rozrostl do plochy zhruba dvou hektarů. V době své největší slávy, kolem roku 1400 př. n. l., představoval palác Knossos rozsáhlé administrativní, politické i náboženské centrum mínojské civilizace a stal se domovem pro 5 až 8 tisíc obyvatel. 

S největším rozkvětem přišel ale zároveň i zlom a palác Knossos byl definitivně zničen a opuštěn. Některé zdroje uvádějí, že se tak stalo v důsledku vpádu mořských národů, podle jiných zdrojů je na vině výbuch sopky na ostrově Thera (dnes ostrov Santorini). 

Koncem 19. století tu začaly první archeologické práce, západní část paláce odkryl Heinrich Schliemann, slavný objevitel Tróje. Ten ale naleziště nekoupil, protože se mu cena zdála příliš vysoká. V roce 1900 naleziště koupil britský archeolog Arthur Evans, pod jehož vedením tu byl odkryt celý komplex budov, hal, labyrint chodeb a schodišť. Evansovy zásahy jsou ale dost diskutabilní, protože postupoval poměrně netradiční archeologickou metodou, při které zbořil podle něj nepodstatné části paláce a naopak dostavěl to, co si myslel, že tu bylo důležité. Zničené části budov navíc dostavoval pomocí betonu.

busta sira Arthura Evanse u vstupu

zbytky divadla

Celý palác byl rozdělen do čtyř křídel, která byla tvořena až čtyřpatrovými budovami. V ohromném komplexu se kromě místností určených pro krále a královnu nacházely také další obytné a administrativní místnosti, skladiště, haly, dílny, ale například i svatyně. Otevřené chodby a schodiště byly lemovány velkými sloupy. Ve středu naleziště se zhruba 15 metrů nad okolním terénem vypíná tzv. centrální nádvoří. Z něj si můžete z výšky dobře prohlédnout půdorys paláce včetně odkrytých základů místností a chodeb. Obyvatelé města Knossos byli dokonce zásobováni vodou z vodovodů a užívali si luxusu koupelen.

centrální nádvoří zdola

K nejzajímavějším místům paláce patří královská trůnní síň, která se pyšní originálním alabastrovým trůnem krále Mínoa z roku 1700 př. n. l. Přímo nad královskou síní se nachází budoár královny. Stěny trůnního sálu zdobily barevné fresky s motivy zvířat, bájných tvorů, rostlin i lidí. Většina toho, co je teď na stěnách k vidění, jsou pouze repliky. Originály leží v bezpečí v Archeologickém muzeu v Heraklionu. Komnaty královny byly zavřené, takže slavnou fresku s delfíny ani nástěnnou malbu nazvanou "Princ s liliovou korunou" jsme neviděli.

vstup do trůnní síně

trůn

Mínojci pořádali rituální býčí tance, které spočívaly ve skocích mezi rohy býka a vyhoupnutí se mu na záda, což je vidět zrovna na téhle fresce.

V Knossu bylo zrovna fakt děsné vedro, takže  jsme se těšili zpátky do klimatizovaného autobusu, kterým jsme se dostali zpátky do centra Heraklionu.

Hlavní město Heraklion je i nejlidnatějším městem ostrova Kréta, má asi 150 tisíc stálých obyvatel, což představuje zhruba čtvrtinu všech obyvatel Kréty. Tento počet nadále narůstá, lidé se sem stěhují především za prací. 

Historii města můžeme vysledovat až do mínojského období (tzn. až do období 2 tisíce let př. n. l.), kdy přímořské osídlení sloužilo jako důležité přístaviště pro Knossos. K významnějším obdobím v historii města patří také byzantská éra (období poté, co bylo město dobyto Byzantskou říší). Na začátku 13. století převzali vládu nad městem i ostrovem Benátčané a město přejmenovali na Candia. Benátčané posílili obranu města a ještě více prohloubili příkop kolem města, postavili také novou a mohutnou pevnost Rocca al Mare, která měla chránit zdejší přístav.

Po obléhání tureckou flotilou nakonec město v druhé polovině 17. století padlo do rukou Turkům. Roli obchodního centra převzala západně ležící Chania a na několik let byla i hlavním městem ostrova. Ve 20. letech 20. století se Řecko po řecko-turecké válce stalo svobodnou zemí a hlavní město ostrova získalo nový název Heraklion, za který pravděpodobně vděčí bájnému hrdinovi Hérakleovi.

My jsme se vydali do centra na náměstí Plateia Venizelou (Benátské náměstí), v jehož středu stojí Morosiniho lví kašna s fontánou ze 17. století, jeden ze symbolů města.

Hned vedle je bazilika sv. Marka, skoro bychom bez mapy a průvodce ani nepoznali, že je to kostel.

O pár kroků  dál jsme došli k Benátské lodžii, rovněž dílu Francesca Morosiniho. V lodžii se shromažďovali úředníci a benátští a krétští šlechtici. Za turecké nadvlády ji používali Turci jako správní budovu. Prý jde o jednu z nejkrásnějších staveb na Krétě.

Hned za lodžií je kostel pojmenovaný podle prvního krétského biskupa Tita, který je i patronem ostrova. V době turecké nadvlády byl původní kostel přestavěn na mešitu a později byl zničen zemětřesením. Jeho nynější podoba tak není původní, ale pochází z roku 1925, uvnitř je uchovávána lebka sv. Tita.

Zanořili jsme se do uliček města a vylezli u další katedrály- svatého Minase. Zajímavý je hlavně její vnitřek s dřevěnou výzdobou a ikonami z 18. století.

kostel sv. Kateřiny ze 16. století hned za katedrálou

Prošli jsme kousek zpátky, abychom se podívali na uličku zvanou 1866. Ulice si zachovala atmosféru starých ulic s trhem a spoustou zastřešených krámků, docela pěkné, ale hodně turistické.

Ulice 1866 ústí na náměstí Kornarou- uprostřed tu stojí bývalé turecké lázně, dnes populární kavárna a za ní Bembova kašna. Tu nechala postavit postavit Zuanne Bombo v roce 1588, při stavbě byla do kašny z římského sarkofágu zakomponována socha bez hlavy a erby benátských rodin.

Dál jsme se procházeli městem jen tak směr přístav. Cestou jsme viděli řadu zajímavých ulic, staveb v různém stadiu rozpadlosti a taky pomerančovníky i se zralými pomeranči (!)

Už skoro u moře jsme si ještě prohlédli bránu Dermata, která bývala vstupem do starého města a dochovala se jako jediná ze starého opevnění.

Po nábřežní promenádě jsme pak pokračovali k přístavu kolem kláštera sv. Petra a Pavla. Ten byl vybudován v prvních letech benátské nadvlády a patřil řádu Dominikánů. Klášter byl hodně poničen při zemětřesení v roce 1508.

Benátský přístav se dnes využívá jako kotviště jachet a rybářských lodí. 

Za návštěvu stojí přístavní pevnost Kastel Kúles (známé také jako Rocca al Mare), jejíž vnější zdi zdobí kamenné reliéfy lvů sv. Marka, což jsou symboly benátské nadvlády. Na nádvoří pevnosti se v létě konají divadelní představení a koncerty.

Naproti přes zátoku zaujmou suché Benátské doky. Benátčané je postavili  v jižní a východní části přístavní oblasti a sloužili k činnostem souvisejícím s provozem přístavu, ke stavbám a opravám lodí. 

Po prohlídce přístavu už jsme hledali cestu na autobusové nádraží a absolvovali docela v pohodě cestu zpátky do Gouves.