cesta do Loun

V dnešním spíš předjarním než jarním počasí jsme se vydali na menší autovýlet do Loun. Cestou jsme se zastavovali na spoustě zajímavých míst a občas vyšlápli na kopec.

První zastávka byla u zapomenutého židovského hřbitova nedaleko Čížkovic. Je zarostlý, má skvělou atmosféru... ale je fakt, že i trocha té údržby by mu zas prospělo

Stoletý dub a výhledy na Lovoš a Čížkovickou cementárnu od hřbitova

Do nedalekých Třebívlic jsem se chtěla podívat už dávno, vždycky jsme jezdili na výlety trochu blíž a byli tak maximálně v Třebenicích, Třebívlice byly už prostě z ruky.

Hlavní atrakcí je samozřejmě zámek, kde trávila svůj život Ulrika von Levetzow, láska už 72-letého J.W. Goetha.

Sedmnáctiletá Ulrika von Levetzow - nevlastní dcera majitele třebívlického panství Františka Klebelsberga se v roce 1821 setkala s 72 letým německým básníkem J.W. Goethem. Vznikl mezi nimi hlukoký citový vztah. Setkali se ještě v letech 1822 a 1823. Básník požádal o ruku Ulriky, ta ho však odmítla. Goethe vyjádřil své zklamání v básni "Mariánskolázeňská elegie". Ulrika se již nikdy neprovdala.

Vztah těchto dvou bytostí se stal symbolem romantické , čisté a nenaplněné lásky. Od roku 1824 žila Ulrika trvale v Třebívlicích. Pro třebívlické panství byla přínosem, věnovala se přírodě, měla zájem o kulturu, umění a pečlivě se starala o své poddané. Zemřela sešlostí věkem roku 1899 ve věku 95 let.

Barokní zámek byl roku 1837 zbořen a na stejném místě ho nahradila jednoduchá klasicistní budova. V roce 1843 se František Josef Klebelsberg oženil s vdovou Amálií von Brosigke-Lewetzow. Jedna z jejích dcer Ulrika zdědila třebívlický zámek a žila na něm až do smrti. Po ní zámek přešel na jejího synovce barona Vojtěcha Raucha ze sousedních Pnětluk, který ho roku 1900 prodal městu Most. To zde zřídilo dětskou opatrovnu a od roku 1920 s výjimkou období druhé světové války v budově sídlí různé školy.

 (ta kaple je opravdu nakřivo, nejsem sice dobrý fotograf, ale tentokrát to není moje vina :))

Na kraji nedalekých Želkovic nás zaujal kostel svatého Petra a Pavla tak, že jsme se k němu vydali.

Jádrem kostela je románská rotunda s apsidou z doby po roce 1230. Do rotundy vede portál z jižní strany. Její interiér je zaklenutý kupolí a apsida je sklenutá konchou (specifický typ kulové klenby, která tvoří horní část apsidy). Na rotundu navazuje novorománská plochostropá loď z let 1852-3 postavená podle plánů inženýra Wetzla. Po dostavbě lodi se z rotundy stal presbytář. Zezadu, kde je vidět zbytek rotundy, vypadá kostel fakt efektně..

Ve zdi kostela je zazděna hlava Turka.

Další zastávka byl kostel Sv. Jakuba (nebo spíš jeho ruina), který se nachází kousek od Libčevsi, byl postaven v letech 1751-1754, předtím zde v roce 1670 vznikla malá kaple ke cti patrona studánky. Svatojakubský pramen měl údajně zázračnou moc a příliv poutníků k němu rostl. Bylo založeno zbožné bratrstvo svatého Jakuba Většího, které se o kostel i kapli staralo. Po josefínských reformách přišel úpadek poutního ruchu, ještě horší to samozřejmě bylo po roce 1945. Vrcholem bylo, když v červenci 1956 do kostela vnikli zedníci pracující na stavbě nedalekého kravína a sekyrami rozštípali veškerý barokní mobiliář. Všechny pokusy o záchranu zatím selhávají, koncem 90. let opravilo občanské sdružení Kampanila studánkovou kapli, což ovšem nestačilo. Voda ze studánky byla svedena do obecního vodovodu.

kočičky!

O kus dál cestou na Louny jsme se vyšplhali na vrch Čičov.

Je tu přírodní rezervace chránící dokonale vyvinutou stepní vegetaci, hlavně tzv. koniklecovou step, kde se hojně vyskytuje koniklec luční český.

Ovšem vrch Číčov je hlavně světově proslulou lokalitou minerálu aragonitu. Vyskytují se zde zřejmě největší aragonitové krystaly na světě. Na samotném vrchu je zakázáno cokoli sbírat, ale pěkné ukázky aragonitu se dají pohodlně najít i na okolních polích. O tom jsme se sami přesvědčili :-) 

Popojeli jsme o kus dál a vydali se na Ranou. Z druhé strany nevypadala tak typicky, ale odtud už jo....

Nahoru zřejmě do bývalého lomu vede stará silnice, vykotlané patníky vypadají legračně

Pohled na Milou ze sedla pod vrcholem

cesta na vrchol ze sedla

a výhledy z vrcholu- vzadu je vidět Středohoří

 v popředí Milá, vzadu vykukuje Bořeň a kouř z Ledvické elektrárny

 na druhé straně výrazný Oblík, za ním Srdov a Brník

Cestou do Loun jsme se těsně před městem v rychlosti stavili ještě na kopci Stříbrník s Ejemovou chatou. Je zajímavá tím, že je to jediná horská chata na Lounsku a postavil ji Klub českých turistů v roce 1911. Bohužel chata ještě nebyla otevřená, ale vypadá fakt moc pěkně..

Odpoledne jsme už dorazili do Loun, projeli jsme Žateckou bránou a zaparkovali u kostela.

to je nápis na vedlejším domě

Kostel svatého Mikuláše je římskokatolický farní kostel a jedná se o jedno z vrcholných děl české pozdní gotiky. Byl postaven po požáru 25. března 1517 na místě původního kostela Povýšení svatého Kříže z poloviny 13. století hutí královského architekta Benedikta Rejta. Chrám byl dokončen roku 1538. Chrám je trojlodní, s krouženou klenbou, vnějším opěrným systémem a jehlancovou střechou.

radnice

Na náměstí je socha Jana Husa se "vzkazem" mistra Lounským. O tom, jestli Jan Hus navštívil Louny vedou historikové diskuse

Synagoga v Lounech byla v roce 1871 postavena podle plánů architekta Staňka v pseudorománském slohu s maurskými prvky. Pro bohoslužby sloužila do nacistické okupace, vyhnula se arizaci židovského majetku a velmi zvláštním dějem událostí se jí podařilo zakoupit městem Louny, které zde zřídilo městské muzeum. Muzeum prostory synagogy využívalo v letech 1942 – 1954, poté zde byl v roce 1967 zřízen depozitář Státního okresního archivu Louny.

Prošli jsme se podél hradeb a řeky Ohře a prohlédli si historický vodoteč

O kus dál se nacházejí mohutné mlýny zvané Jiráskovy.

V 19. století se v Lounech nacházely tři mlýny: Hasák, Režná a Šejdovna. Po požáru v roce 1895 vlastnil všechny mlýny František Jirásek, který je opravil a vybavil novým zařízením, takže se zařadili mezi nejmodernější v Čechách. V roce 1912 přešly mlýny do vlastnictví Jiráskových synů. Po znárodnění mlýny spadaly pod n.p. Západočeské mlýny, pak n.p. Mlýny a těstárny Pardubice, dnes opět patří rodině posledního majitele. Vypadají opravdu impozantně a skoro nás překvapilo, že jsou stále v provozu a kupodivu i plní pořád původní funkci :-)

Pěknou uličkou a kolem Muzea jsme prošli od mlýnů zpátky ke kostelu.

 

Jediný měšťanský dům s částečně dochovanou gotickou fasádou v Lounech patřil rodině Sokolů z Mor, která jej vlastnila do přelomu 15. a 16. století. Uvnitř zaujme především velká síň zaklenutá gotickou křížovou klenbou, průčelí dominuje mohutným pozdně gotickým arkýřem s kamenickou výzdobou. Na konci 19. století dům rekonstruoval cítolibský rodák a proslulý puristický architekt Josef Mocker. Tehdy sloužil dům jako hostinec, dnes patří Oblastnímu muzeu v Lounech.

Před odjezdem jsme ještě zaskočili k Žatecké bráně, která zakončuje dochovaný úsek hradeb. Zbytky kamenické výzdoby na průčelí kulisové brány barbakánu ukazují, že jeho důležitou funkcí bylo reprezentovat město pro příchozí z obou hlavních směrů. Z unikátní sochařské výzdoby zůstaly jen baldachýnové stříšky, městský znak se symbolickým W (Vladislav Jagellonský) a tři nápisové desky s datací stavby do roku 1500. Současný stav je pouhým zlomkem původního mohutného fortifikačního komplexu s vnějším valem, příkopem překlenutým padacím mostem a dodnes zachovanou kulisovou bránou, za níž následoval vnitřní příkop s dalším barbakánem a poté teprve vnitřní věžovitá brána. 

Louny jsme si prošli a původní plán byl ještě pokračovat směr Libochovice a cestou se stavit na Hazmburku. Ale čas už pokročil a taky my jsme už nebyli nejčerstvější, takže Hazmburk jsme se po zralé úvaze rozhodli nechat na jindy a jeli přes Lovosice rovnou domů... i tak jsme toho viděli docela hodně :-)