V dnešním krásném a slunečném (konečně) dni jsme se vydali na dlouho očekávaný výlet do Českosaského Švýcarska. Zaparkovali jsme v místě zvaném Na Potocích (nebo Na Potokách?), kde je dnes budova domova důchodců. Na parkoviště to nešlo, ale naštěstí se v okolí zaparkovat dá.
Bývalá osada Na Potokách patřila k Dolní Chřibské a v roce 1930 měla 8 domů a 34 obyvatel. Dneska tady zůstala jediná budova, od které jsme se vydali kolem pozůstatků bývalé Hübelovy továrny k akvaduktu.
Stará tkalcovna Floriana Hübela z roku 1894 musela zastavit výrobu za hospodářské krize v roce 1929.
Po 2. světové válce sloužily její budovy jako rekreační středisko
a později jako depozitář Národního muzea. Po roce 1980 zůstaly budovy
prázdné, v květnu 1996 zchátralá továrna vyhořela a v roce 2000 byla zbořena.
Šli jsme trochu nešikovně spodem lesem a podél vody, ale akvadukt jsme nakonec našli. Celý náhon je unikátní technickou památkou a byl postaven v roce 1888, do továrny přiváděn vodu. Začínal u silničního mostu za posledními
domky Dolní Chřibské, odkud vede po levé straně údolí dodnes patrný přívodní
kanál. Asi po 250 metrech náhon prochází 35 m dlouhým tunelem, vytesaným
v pískovcovém skalním výběžku. Jeho horní ústí je dnes zasypané a do skalní
stěny u něj je vytesaný velký kříž, připomínající dřevorubce, který se
zde roku 1841 nešťastně zřítil ze skály. Za tunelem pokračuje již lépe
dochované a zčásti obezděné koryto náhonu na pozoruhodný 25 m dlouhý kamenný akvadukt,
překonávající dvěma oblouky starou lesní cestu a tok Chřibské Kamenice.
O kus dál náhon opět mizí v tunelu a 140 m dlouhou klenutou
podzemní štolou pokračuje až na okraj areálu zbořené továrny, kde končí.
Po neznačené cestě a potom dokonce bez cesty jsme překonali Doubický potok a minuli Chřibský hrádek. Nahoru jsme teda nešli, už jsme tam byli a hlavně jsme se chystali vystoupat o kus dál ke skalní bráně.
Pohled na Chřibský hrádek odspoda. Byl zřejmě loveckým sídlem založeným na počátku 13. století
vybájeným Cherubem Berkou, nebo strážním hradem na staré Lužické cestě.
O kousek dál jsme se jali drápat k jedné zapomenuté skalní bráně.. Nakonec jsme ji našli, pěkné místo, ale špatně se tam fotí (i leze :-)
Po sestupu a postupu po neznačených cestách jsme se dostali konečně na značku, a to konkrétně žlutou. Původní plán byl jít po žluté od parkoviště U Doubice přes sv. Eustacha a přes soutězku Úzké schody až na Tokáň. Jenomže jsme měli s sebou dva psy a místní znalci nám sdělili, že se psama se tam jít nedá, neb jsou tam dlouhé žebříky. Museli jsme tedy přehodnotit plány a místo toho jít po cyklostezce Vlčí roklí. Cesta to byla příjemná, ale moc skal jsme neviděli...
Nakonec jsme dorazili k oblíbeným srubům na Tokáni, asi už jsem tu o Tokáni psala, tak jen hodně stručně- bývalá hájovna a skupina přilehlých srubů v alpském slohu z 30 let. 20. století, budovy tu byly i dřív, ale vyhořely. V roce 1938 se tu setkal lord Runciman s příslušníky henleinovské šlechty.
Poprvé letos jsme seděli venku, i když to ještě nebylo úplně ideální, dost foukalo. Na druhou stranu tu bylo relativně málo lidí.
Zpátky k autu jsme prošli po modré značce okolo Suchého vrchu a potom po neznačené cestě. fajn výlet
Žádné komentáře:
Okomentovat