lázně Kyselka a most v Radošově

O lázních Kyselka už toho bylo napsáno dost a dost. Muselo to být krásné místo asi 15 km od Karlových Varů, kde pramení známá Mattoniho minerálka neboli Matonka.

Český podnikatel italsko-německého původu Heinrich K. Mattoni si pronajal  roku 1867 hlavní pramen a začal minerálku stáčet do skleněných lahví a rozvážet do celého světa. Za zisky z prodeje vody nakonec lázně r. 1873 odkoupil od Heřmana Černína z Chudenic, přebudoval je a rozšířil. Postavil novou kolonádu, která zastřešila slavný „Ottův pramen“, dále budovy sanatorií (mezi nimi i „Švýcarský dům“), vodoléčebný ústav, hotely, restaurace, promenády, lanovou dráhu, kapli sv. Anny, své monumentální sídlo („Zámeček“), vodní elektrárnu a budovy stáčírny. Nakonec do obce přivedl i železnici, aby lázeňský klid nerušily povozy, rozvážející minerálku. Celkově za jeho éry lázně velmi rozkvetly a po jeho smrti už nikdy takové prosperity nedosáhly. Mattoniho potomci nicméně drželi tento majetek až do konce 2. sv. války.

Potom tu byly státní lázně a po chaotické privatizaci v 90. letech následovalo už jenom chátrání.

O Lázních Kyselka už bylo napsáno hodně, opakovat to nemá cenu. Vlatně jsem chtěla jenom na vlastní oči vidět tyhle budovy než spadnou definitivně...

Jediné, co je v dobrém stavu, je socha zakladatele.

Na opravu věže probíhá sbírka.

Z kohoutku vytéká pravděpodobně minerálka. Ochutnala jsem, bublinkatá, dobrá, nic mi nebylo :-)

Toto je ruina Mattoniho zámečku postaveného v letech 1897-1898 podle projektu vídeňského architekta Karla Haybecka.

tak na závěr snad už jenom: http://www.zachrante-lazne-kyselka.cz/cz/

Cestou z Varů jsme se zastavili ještě u další zajímavé památky- jde o dřevěný most v Radošově.

Čekala jsem most pro pěší, něco jako Rechle v Lenoře, takže tenhle most mě opravdu překvapil svojí velikostí, vnitřkem vede normální silnice pro auta! (teda vždycky jede jen jeden směr, ale stejně).

Radošov leží na staré cestě zvané od dob Karla IV. Via Regia a spojující Prahu s Chebem a Německem, původně zde byl brod, od 14 století už most, který byl opakovaně ničen (ohněm, Švédy, povodní) a obnovován.

V 18. století byly postaveny kamenné pilíře, horní část byla ale zřejmě bez zastřešení. Za napoleonských válek byla půlka mostu rozebrána a po pominutí nebezpečí byl most znovu opraven, tentokrát už se zastřešením. V tomhle stavu se dochoval až do 2. poloviny 20 století. 1979-1980 proběhla rekonstrukce, ovšem v roce 1986 zcela shořela dřevěná konstrukce mostu. V roce 2001 začala dlouho plánovaná rekonstrukce mostu podle dochované historické dokumentace. Ta byla ukončena v roce 2003.

Celková délka mostu je 62,25 metru a šířka 5,75 metru. Střecha je šindelová, vysoká 4 m.

Loket a Andělská hora

Po odpoledním odpočinku jsme se vydali ještě na prohlídku malebného Lokte. Jde o městečko v podhradí stejnojmenného hradu v ohybu řeky Ohře.

Loket často navštěvoval Goethe (je tu i jeho socha) a oslavil zde i své 74 narozeniny ve společnosti paní Levetzow a jejích dcer. Básník se zamiloval do mladičké Ulriky von Levetzow a prožil i milostné zklamání, když Ulrika odmítla jeho žádost o ruku. Pak už se Goethe do Lokte nikdy nevrátil.

Na náměstí se kromě radnice v raně barokním slohu nachází Sloup Nejsvětější Trojice.

Nejvýznačnější památka je tu samozřejmě hrad. Jeho založení se odhaduje do třetí čtvrtiny 12. století. V oblibě ho měli Lucemburkové, Eliška Přemyslovna zde několikrát pobývala se svými dětmi, v roce 1319 však došlo k poslední roztržce mezi ní a Janem Lucemburským, král Elišku zbavil vlivu na děti a odeslal ji do Mělníka. Děti zde pak byly dva měsíce "vězněny" a pozdější císař Karel IV. dokonce matku viděl naposledy. Přesto tu poté Karel IV i jeho syn Václav IV rádi pobývali.

Hrad dlouho drželi Šlikové, potom přešel do majetku města. V 19 století byl přestavěn na vězení, které sloužilo svému účelu až do roku 1948.

Hned za branou do hradu jsou shromážděné smírčí kříže- ten jednoramenný stával v Lokti nad Cínovým potokem. Byl tam postaven v roce 1639 na paměť zavražděného karlovarského starosty, v roce 1934 byl poničen vandaly a potom převezen na hrad.

Druhý, gotický kříž byl do roku 1926 vestavěn do opěrné zdi kostela sv. Jana, odkud byl vyjmut a rovněž převezen na hrad. Zřejmě souvisí s popravou Niklase von Perstein nařízenou hrabětem Hieronymem Schlickem po roce 1490.

Kolem křížů jsou uloženy koule do katapultu, zanechané zde švédskými vojáky po obléhání Lokte v období třicetileté války 1618- 1648.

Výhled na hrad ze šibeničního vrchu.

 

V neděli jsme navštívili další hrad v okolí Karlových Varů, kam jsem se už dlouho chystala- Andělská Hora je obec se starším gotickým hradem Engelsberg založeným pány z Rýzmburka v polovině 14. století. Po vypálení Švédy a dalším požáru r. 1718 zůstal zříceninou částečně udržovanou pro turistický ruch.

Z vyhlídkové plošiny jsou krásné výhledy na Krušné hory.

Od hradu přes hlavní ulici se nachází kostel Nejsvětější Trojice postavený na přelomu 17 a 18. století  podle návrhu G.B. Alliprandiho.

 Nedaleko od něj se nachází památný strom Alvínina lípa.

Karlovy Vary

Do Karlových Varů jsme se promyšleně vydali od Březové přes lázeňské lesy. Jako první jsme narazili na Altán u Obrazu z roku 1894- na jednom ze stromů zde býval zavěšen obrázek Panny Marie. Po poškození stromu vichřicí byla na jeho místě postavena pseudogotická výklenková kaplička v podobě stylizovaného oltáře z bílého mramoru.

Hned vedle je kamenná lavice od karlovarského sochaře Huga Uhera. Představuju si, jak na ní sedával Goethe se svými přáteli (protože Goethe, ten sedával naprosto všude :-)

Potom jsme dorazili k rozhledně Diana, nahoru vede dokonce výtah, tak fajn :-)

Restaurace je teda takového "karlovarského" typu, za ní je ještě minizoo.

Nedaleko Findlaterova obelisku jsme našli pěkný smírčí kříž. Podle knihy Kamenné kříže Čech a Moravy jde o robustní, hrubě opracovaný kříž postavený na místě, kde byl zabit řeznický tovaryš býkem. Na kříži je obtížně čitelný letopočet 1567.

Hned pod lesem jsme narazili na sochu Karla Marxe, to už se dneska často nevidí! Jde o pomník z roku 1988 a stojí naproti ruskému konzulátu na Zámeckém vrchu. Pomník byl vytvořen jako připomínka tří Marxových pobytů v lázních: 1874- 6.

Prošli jsme okolo pravoslavného kostela sv. Petra a Pavla ( z roku 1893-1898 podle plánů architekta Gustava Widemanna z Františkových lázní) a zamířili k Becherově vile.

Ta stojí nedaleko v ulici Krále Jiřího v luxusní karlovarské čtvrti zvané Westend. Představuje příklad rodinné vily z počátku 20. století budovanou s ohledem na komfortní bydlení a patřičnou reprezentaci. Po smrti Gustava Bechera vilu získal Spolek pro chemickou a hutní výrobu z Ústí nad Labem, za 2. světové války zde bylo krajské velitelství SS. Po roce 1945 byla vila znárodněna a sloužila jako dům pionýrů. Po letech chátrání byla relativně nedávno zrekonstruována a upravena na galerii.

Z vilové čtvrti jsme sešli dolů k Sadové kolonádě a řece Teplé.

kolem pramene Svobody

Došli k Mlýnské kolonádě. Dnešní pseudorenesanční kamenná kolonáda byla postavena v letech 1871-1881 podle projektu architekta Josefa Zítka, v letech 1891-1892 byla kolonáda prodloužena o nový severní pavilon nad vývěrem Skalního pramene. Jde o největší karlovarskou kolonádu, která kryje celkem 5 minerálních pramenů (Mlýnský, Rusalka, Pramen knížete Václava, pramen Libuše, Skalní pramen)

O kus dál je Tržní kolonáda, v místech kde stávaly nejstarší karlovarské lázně. Dřevěná kolonáda ve švýcarském stylu, bohatě zdobená řezbami, byla postavená v místech staré karlovarské radnice podle projektu slavných vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera v letech 1882-1883. Vyvěrají zde tři prameny: Karla IV (původně zvaný Žrout a podle pověsti se u něj léčil už Karel IV.), Dolní zámecký pramen a Tržní pramen.

Nakonec jsme došli k Hotelu Pupp, jehož historie sahá až do roku 1701. Skládal se z více částí, ale 1896-1913 ho přestavěli již zmiňovaní Fellner a Helmer na jeden velký komplex budov. Po válce byl znárodněn a přejmenován na Grandhotel Moskva

Než jsme znovu vystoupali k Dianě, ještě jsme se prošli naproti k Císařským lázním. Objekt připomíná spíš divadelní budovu, akorát narozdíl od většiny ostatních lázeňských budov ve městě je by potřeboval výraznou finanční injekci. Je postaven v pseudorenesančním slohu opět podle projektů Fellnera a Helmera, ve své době to bylo nejmodernější lázeňské zařízení v rakousko- uherské monarchii, součástí budovy byl tzv. Zanderův sál s cvičebným nářadím pro švédskou léčebnou gymnastiku podle metody dr. Zandera, a rašelinový pavilon.Od 90. let budova chátrala, ale v posledních letech probíhá postupná obnova.

Klášterec nad Ohří a Ostrov nad Ohří

Po industriální krajině u Mostu jsme zatoužili přeci jenom po troše té zeleně a klidu. Zastavili jsme se tedy v Klášterci nad Ohří, kde jsem nikdy předtím nebyla. Městečko mě překvapilo, je takové uklizené, pěkné a zelené.

Z náměstí jsme prošli zámeckým parkem se spoustou úctyhodných stromů až k lázním. Dají se tu ochutnat tři prameny- Evženie, Klášterecký a Městský. Všechny jsou celkem chutné (narozdíl od hnusných karlovarských), studené a připomínají takovou silnější minerálku. Akorát rozdíl mezi nimi jsem prakticky nepoznala.

Cestou zpátky jsme to vzali podél Ohře a otevřely se nám pěkné pohledy na místní tmavě červený zámek. Je ze 16. století, byl renesančně přestavěn, vypálen švédským vojskem a poté barokně přestavěn. Poslední přestavba proběhla v tehdy módním novogotiském slohu po požáru v roce 1856.

Další zastávka na cestě do Karlových Varů byl Ostrov (nebo také Ostrov nad Ohří).  Už dávno jsem chtěla vidět zdejší proslulou sorelu a nebyla jsem zklamaná. Prošli jsme se jenom krátce po nové části města a Mírovém náměstí. Slavný Dům kultury a domy v okolí jsou pěkně zrekonstruované. Prostě sympatické místo a věřím, že se tu dobře bydlí. 

Zaujalo nás, že tu většina lidí chodí i takhle do města...v teplákách.. ale tak, proti gustu :-)

Mostecká hnědouhelná pánev

V pátek jsme se vydali prozkoumávat Severočeský kraj směrem k Mostu a potom ještě dál k Varům. V okolí Mostu jsme se zastavili na několika místech s výhledem na pěknou industriální krajinu. Ono to má i něco do sebe, třeba tady je pěkný pohled na elektrárnu Počerady, která produkuje tady v hnědouhelné pánvi nejvíc elektřiny.

 

Cestou dál jsme se stavovali na místech, kde dřív prosperovala řada obcí, často i větších se zámkem, vždy s kostelem, náměstím atd. Stačí se podívat na stránky o zaniklých obcích, na okraji hnědouhelných lomů je jich spousta. Třeba tady to byly Bylany, narozdíl od ostatních podobných míst, tady je alespoň vidět zbytek zábradlí a mostek.

Kousek dál je obec Vysoké Březno, kde je pěkně zrekonstruovaná kaplička sv. Antonína Paduánského a také obrovský starý statek, poněkud méně zrekonstruovaný.

Když jsme popojeli kousek dál, dostali jsme se na vyhlídku na povrchový lom Vršany. Měli jsme štěstí a na vyhlídce se zrovna vystřídali s jakousi školní výpravou. Jejich paní průvodkyně ochotně  poskytla výklad i nám. Zřejmě byla zaměstnankyní lomu nebo těžařské společnosti, takže jsme se spoustu zajímavého dozvěděli. 

Ovšem zabrousit na otázky typu prolomení těžebních limitů, už zase až tak dobrý nápad nebyl. Nicméně, rypadlo pěkné, přepravní pásy dlouhé a takovéhle výhledy se jen tak nenajdou, takže fajn :-)

Vzadu ta skvrnka v kopci je zámek Jezeří, tam se chystáme někdy příště.