Pisa a okolí

Naše poslední zastávka na italské cestě byla v Pise. Vlastně to ani nebylo proto, že by nás až tak zajímala Šikmá věž, ale spíš proto, že z Pisy byly výhodné letenky a počítali jsme s tím, že se taky podíváme k moři (to je od Pisy vzdálené cca 10 km, takže se tam dá dostat prakticky městskou dopravou).

Ubytování jsme měli zamluvené na výhodném místě mezi železniční stanicí a letištěm a jako v jediném jsme ho měli i se snídaní, tak jsme se docela těšili. A jak jsme později zjistili, těšit se na něco, se nevyplácí :-)

Cesta vlakem do Pisy byla celkem v pohodě. Ve Florencii jsme se značným předstihem došli na nádraží Stazione di Santa Maria Novella, naproti zmíněnému kostelu, a podivili se neskutečným davům, které se tu různě hromadily a přelévaly z místa na místo. Nakonec se objevilo i nástupiště našeho vlaku a my úspěšně nastoupili. Byl to spíš lokální spoj, tak jsme ani místenky neměli a vlak byl teda docela narvaný. Nicméně cesta proběhla v klidu za doprovodu neustálého mluvení nedaleko sedící Američanky...

V Pise jsme se ubytovali a vydali na obhlídku města. Pokaždé, když jsme zamířili do centra, jsme museli projít přes Piazza Vittorio Emanuele II, u kterého začínala nákupní pěší zóna.

Caffé Gambrinus mě docela zaujalo

Pisa je hlavním městem stejnojmenné provincie v Toskánsku a rozkládá se asi 10 kilometrů od pobřeží Ligurského moře na severozápadě Itálie. Z jihu je ohraničena kopci Livornesi, na severu se zvedají svahy Apuánských Alp. Největšího rozkvětu se město dočkalo v 11. století, kdy těžilo z válek, vojenských průzkumů a obchodu. Pisané pronikali na nedaleké ostrovy, jako Sardinie či Korsika a taky dále do Arábie. Na konci 11. století zvítězila Pisa nad Saracény, kontakt s touto kulturou pak výrazně ovlivnil umění i vědu v Pise.

K ukončení rozkvětu Pisy došlo ve 13. století, kdy byla během námořní bitvy poražena Janovany. Její moc tak byla oslabena a k úpadku dopomohlo ještě postupné zanášení přístavu. Jakmile se však v 15. století dostalo město pod nadvládu Florencie, zažilo díky rodu Medicejů znovuzrození. Pisa prošla velkým kulturním rozkvětem - byla obnovena činnost zdejší univerzity a ve městě působila i řada významných osobností jako například Gallileo Galilei.

Městem protéká řeka Arno, za ní už začíná klasické staré město s krásnýma uličkama, kostelama a starýma palácema. Skoro nás překvapilo, jak je Pisa pěkná a oproti Florencii vlastně poloprázdná, i když turisti tu samozřejmě taky byli. Všichni se ale koncentrují kolem věže a do města se možná jdou jen trochu projít.

řeka Arno ve večerním osvětlení poslední den před odjezdem

My jsme se v Pise na památky nijak zvlášť nezaměřovali, svoje jsme měli splněno už z Florencie a tady jsme se jen tak potulovali a občas narazili na něco, co nás zaujalo. Vzali jsme to až tak laxně, že nám nejspíš úplně uniklo nejzajímavější náměstí starého města Piazza dei Cavalieri.

Santa Caterina d'Alessandria je katolický kostel, který stojí na Piazza Santa Caterina. Poprvé je spolu s připojeným špitálem zmiňován roku 1211; současná stavba pochází z let 1251 a 1300, kdy kostel spravovali Řád bratří kazatelů.

O kus dál nás zaujaly Neronovy lázně- leží na kraji starého města a jde o pozůstatek římského města Colonia Pisana. Zbytky bývalého lázeňského komplexu se dnes nacházejí pod úrovní ulice.

pohled od lázní směrem ke starému městu ve večerním osvětlení poslední den

I přes uvolněné procházkové tempo a žádné ambice ohledně dalších památek, jsme přeci jen samozřejmě zamířili k největší místní atrakci, a to Šikmé věži. Míří sem ostatně všichni turisté, což se pozná už když se člověk k místu přiblíží. Místní mají na čilý turistický ruch zřejmě svůj názor.. .(a já se jim ani nedivím, známe to z Prahy)

Nejzajímavější a nejobdivovanější památkou Pisy je bezesporu 56 metrů vysoká šikmá věž Torre Pendente, s jejíž výstavbou se začalo v roce 1173, ale do roku 1185 byly vystavěny pouze tři patra. Stavba se totiž začala naklánět, kupodivu ale na opačnou stranu než dnes. Mohly za to příliš mělké základy navíc ještě v měkké hornině. V roce 1270 po pokusu o vyrovnání věže přibyla další poschodí, ale netrvalo dlouho a zvonice se opětovně naklonila. Stavitelé se proto rozhodli s výstavbou dále nepokračovat a pokus vybudovat nejvyšší věž světa tak skončil neúspěchem. Až v polovině 14. století se podařilo Torre Pendente dokončit Tommasovi Pisanovi, který ji završil stolicí pro zavěšení zvonů.

Vzhledem k tomu, že byla ve 20. století věž vychýlena již o neuvěřitelných 5 metrů a vychýlení neustále postupovalo, bylo rozhodnuto o její okamžité záchraně. V roce 1990 tak byla uzavřena pro veřejnost a začaly intenzivní záchranné práce. Pomocí ocelových lan byly upevněny její základy a speciálními stavebními postupy bylo odsáváno měkké jílovité podloží, které způsobuje propadání. Díky tomu se sklon věže začal postupně zmenšovat a dnes se vychýlení věže pohybuje okolo 3 metrů. V roce 2001 mohla být šikmá věž znovu otevřena veřejnosti.

Katedrála v Pise mající tvar latinského kříže je zasvěcena Panně Marii Assuntě a je považována za vrcholné dílo románské architektury. Začala se stavět v 11. století pod vedením architekta Buscheta a v roce 1118 byla vysvěcena papežem Gelasiem II. V 16. a později i v 19. století vyhořela a tak se dočkala přestavby. Vchodové dveře katedrály Portale di San Ranieri z 12. století jsou z bronzu a zdobí je četné biblické výjevy.

Mramorové baptisterium (křestní kaple) postavené ve 12. století v románském slohu je největší v celé Itálii. V průměru má 30 a půl metru a zdobí jej tři patra románských oblouků zakončených gotickými věžičkami a téměř 55 metrů vysokou věží. Interiér baptisteria ukrývá mramorovou kazatelnu, která je dílem Nicoly Pisana. Reliéfy znázorňují Narození Páně, Ukřižování a další biblické výjevy.

My jsme využili možnosti zaplatit si procházku po hradbách, které jsou v Pise překvapivě zachované a dá se po nich dojít skoro 4 km okolo starého města a tam sestoupit. Trochu nevýhoda byla, že na nás celou cestu  pražilo přímé slunce, před kterým se tam nebylo kam schovat. Výhoda ale zas byla, že jsme viděli nečekaná zákoutí a taky areál věže a katedrály trochu z nadhledu.

Většina turistů se nikdy nedozví, že kromě známé Šikmé věže Torre Pendente se v Pise nacházejí ještě další dvě šikmé věže, které unikají jejich pozornosti. Naší pozornosti ale neunikly, takže jsme se k jedné z nich vydali.

tohle teda není šikmá věž, ale věž kostela, kterou jsme potkali cestou k druhé šikmé věži

Další ze tří šikmých věží v Pise se jmenuje San Nicola. Poprvé byla zmiňována spolu s připojeným klášterem v roce 1097. V letech 1297-1313 ji přestavěli a zvětšili Augustiniáni, snad podle návrhu Giovanniho Pisana.

Druhý den v Pise a poslední den dovolené před odletem do Čech jsme se rozhodli věnovat moři a krajině okolo. I přes počáteční tápání jsme nakonec našli autobusové nádraží a odtud jedoucí spoje do přístavního města Marina di Pisa (cena 2 eura a cesta trvá cca 25 min., bývají docela plné). To je klasické přímořské letovisko, kde v červnu ještě zřejmě tak úplně nezačala sezóna, protože tu bylo neskutečně prázdno... Nám to ovšem nijak nevadilo, nejdřív jsme se prošli v místních lesích (nic moc, zarostlá a v sezóně i vysušená džungle- dole keře, nahoře borovice nebo pinie), potom obhlédli obchody, najedli se na molu a vydali se na pláž.

Pláže jsou tu parádní, po většině délky navezené velké bílé oblázky a totální prázdno. Jsou tu i místa, kde je písek a bary, tam se pak kumuluje větší množství lidí, hlavně s dětma. Je teda pravda, že po těch oblázcích se hůř chodí, ale to člověk překoná a moře bylo fakt parádní, velké vlny, krása....

Za molem byly vidět jakési rybářské chatrče se sítěma.

místní přístav plný pěkných jachet

V Marině di Pisa se řeka Arno vlévá do moře. Soutok není moc zřetelný, ale je tam.

Jako poslední nás zaujalo velké množství šneků namačkané na stéblech trávy v okolí mola. Nedalo se to moc vyfotit, ale na celkem velké ploše byla některá stébla trávy a rostlin úplně obsypané malými šneky, možná kvůli suchu (?).

Večer jsme ještě podnikli poslední procházku po městě, sbalili věci a druhý den po druhé neexistující snídani (teda takhle- slibovaná snídaně měla obsahovat pečivo, kafe, máslo, džem. ve skutečnosti si každý mohl uvařit sám kafe, pokud si teda přinesl vlastní lžičku, dát do něj mléko a přikousnout v celofánu zabalený koláček nebo kukuřičné lupínky. pečivo jaksi chybělo a komunikace taky, takže tolik snídaně) jsme se vydali asi 400 metrů na místní letiště. To je malé, ale útulné a snad poprvé se mi stalo, že jsme odletěli opravdu na čas. Takže taková pěkná tečka za tou naší letošní cestou.

Florencie 2

V neděli jsme se rozhodli trochu vzdálit od samotného centra a projít se kousek dál. Autobusem jsme vyjeli na Piazza Michelangelo, odkud byl odjakživa nejkrásnější výhled na město. Když jsem byla ve Florencii minule, nedaleko odtud jsme spali, tak jsme si výhledů a zdejšího okolí užili do sytosti. Tentokrát ale skoro na celém náměstí stavěli nějaké jeviště, většina volného místa byla obsazená lešením. Turisté se dostali k vyhlídce, ale ten příjemný otevřený prostor tu tak nějak chyběl. My jsme si teda jenom v rychlosti udělali pár fotek a radši pokračovali dál. 

O kousek dál se totiž nachází kostel di San Miniato al Monte, podle průvodce nejkrásnější kostel ve městě, který milují všichni obyvatelé Florencie. Sv. Minias, raný křesťanský mučedník ze 3. století vynesl vlastní odseknutou hlavu až na vrchol kopce, kde ji položil na místo, na němž byl později vybudován kostel. Po přestavbě v 11. století vznikl pozoruhodný příklad florentské románské architektury. Zelenobílá mramorová fasáda skrývá mozaiku ze 13. století zobrazující Krista v doprovodu sv. Minase a Panny Marie, mramorová dlažba ze 13. století připomíná orientální koberec.

Kostel nám dost připomínal jiné florentské kostely (hlavně Santa Marii Novellu), ale oproti nim má jednu velikou výhodu-, stojí v krásném prostředí na kopci a všude od něj jsou parádní výhledy. Bylo tam i málo lidí a příjemný chládek, takže se nám skoro ani nechtělo odejít.

Před polednem se začalo dělat nechutné vedro, raději jsme proto k dalšímu cíli- zahradám Boboli popojeli zase autobusem. Vystoupili jsme u Porta Romana, brány ze 13. století, nedaleko které je horní vstup do zahrad.

pohled od brány na hezké náměstíčko

Informace ještě z minulého roku byla, že vstupné do zahrady je 5 euro, takže nás trochu překvapilo, že to najednou bylo 10. Co překvapilo, trochu nás to i naštvalo, jestli to opravdu pro letošní sezónu zvedli na dvojnásobek. Protože, co si budeme povídat, zas až tak nádherné ty zahrady zas nejsou. Možná to způsobilo i to pekelné vedro, ale zahrady mě trochu zklamaly. Přišlo mi, že kromě různých soch v dolní části zahrady, několika fontán a vyschlého trávníku, tak toho zas tolik není. Krása nesmírná a záhadná zákoutí se schodišti a pavilonky, na které jsem se těšila, se nějak nekonaly. Možná jsem ale měla jen přehnaná očekávání.

fontána dell´ Oceano

výhled ze zahrady od Muzea porcelánu

Neptunova fontána- na hlavní atrakci nic moc

Pod zahradami stojí Palazzo Pitti, který si jako symbol svého bohatství nechal postavit florentský obchodník Luca Pitti, který chtěl zapůsobit hlavně na své rivaly, rod Medicejských. Stavba začala roku 1457 a pokračovala až do 19. století. Pitti zemřel v roce 1472, jeho palác se Medicejským zalíbil natolik, že ho v roce 1549 koupili a následně výrazně rozšířili. Palác poté sloužil jako oficiální sídlo Medicejských a příštích florentských vládnoucích rodů až do roku 1919, kdy byl odkázán státu.

egyptský obelisk pochází z roku 1500 p.n.l. z Heliopolis a jde o jednu z nejstarších památek v toskánském regionu. Vana před ním je z jednoho kusu žuly, možná původně z lázní Terme Alessandrine v Římě

Le Kafeehaus

Od paláce Pitti jsme zase zahradama vystoupali ke Kaffeehausu a kolem pevnosti vyšli a vstoupili do další zahrady- zahrady Bardini. Ta leží na terasách svažujících se k piazza Michelangelo a opět jsou tu sochy, jeskyně a fontány. Bylo tu o něco míň lidí a hlavně neskutečné a nesnesitelné vedro.

V dolní části zahrady byl domek, kterým se vcházelo nebo vycházelo, tam byl krásný chládek, kde jsme si chvíli sedli na schody a relaxovali. Po dlouhé době krásný chládek, automat na kafe tam byl, ono to zní tak blbě uprostřed té renesanční nádhery, ale fakt se mi tam dost líbilo :-)

graffiti cestou

Uličkama podél řeky jsme se pak vydali k dalšímu cíli dne- kapli Brancacci. Ta leží v kostele Santa Maria del Carmine. Kostel je vyzdoben renesančními freskami, jejichž zhotovení financoval bohatý kupec Felice Brancacci. Na výzdobě kaple Brancacci začali pracovat mladý Masaccio a jeho učitel Masolino v letech 1425-27. Masacciovy fresky  Placení daně a Vyhnání Adama a Evy z ráje pozvedly úroveň malířského umění, svým světlem, dramatickými postavami a pevnosti tvarů byly ve své době považovány skoro za zázrak. Tato díla ohlašovala příchod renesance, nikdy dříve nic podobného nebylo namalováno.

My jsme původně plánovali do kaple jít, ovšem zjistili jsme, že míra vyčerpanosti už docela postoupila, navíc v kapli už brzo zavírali a vůbec, potřebovali jsme si najít něco k jídlu a pití... tak jsme to nakonec odpískali a fresky, které pozvedly úroveň malířského umění, jsme neviděli.

V nedalekém Coopu jsme si zakoupili pivo a k němu přihodili jedinečné zázvorové brambůrky. Nic takového jsem u nás  ještě neviděla a byly i dobré. Zázvor tam sice byl cítit, ale pálivé to bylo jenom lehounce. Jak praví nápis na brambůrkách "chuť a zvědavost", to měl teda pravdu, koupili jsme je opravdu ze zvědavosti :-)

Tenhle den byl snad nejvíc vyčerpávající z celé dovolené. Teplota byla 34 stupňů ve stínu a snad i v těch uličkách bylo líp než ve výhni v parcích. K večeru už jsme toho měli fakt dost.

Cestou k ubytování jsme se ještě hned za branou Porta alla Croce zašli podívat k takovým zajímavostkám- jediným dvěma secesním vilám ve Florencii. Postavil je architekt Michelazzi a nacházejí se vedle sebe v ulici Scipione Ammirato.

První vila Ravazzini byla postavená pro Ettore Ravazziniho a pravděpodobně byla dokončena v roce 1907. Keramické dekorace na fasádě navrhl sám architekt a vyrobila je Manifattura Fontebuoni.

Druhá vila- Broggi-Caraceni byla postavena v roce 1910-11 pro Enrica Broggiho, má dvě podlaží a lichoběžníkovou strukturu, nechybí charakteristický prvek velkých okapů, který je spojen s fasádou dvěma draky z tepaného železa.

Další den jsme absolvovali prohlídku Dómu a okolí a večer se vrátili do města ještě k poslední klidnější procházce po místech, která jsme předtím vynechali nebo jim nevěnovali moc pozornosti.

Jako první jsme se zastavili u známého kostela Santa Croce. Náměstí před ním tvořilo jedno ze společenských a politických center renesanční Florencie, Medicejští tu pořádali okázalé rytířské turnaje, během obléhání v roce 1530 se tu značné množství obyvatel zúčastnilo tradičního fotbalového zápasu. Tentokrát to opět vypadalo, že se tu bude konat nějaká velká akce (možná fotbalový zápas), což mělo za následek to, že celé náměstí bylo zastavěné a postrádalo svojí tradiční atmosféru...

Františkánský kostel Santa Croce byl původně skromnou kaplí uprostřed chudinské čtvrti. Plány pro mnohem větší kostel vytvořil Arnolfo di Cambio, stavba byla dokončena ve 14. století. Interiér kostela s otevřeným trámovým stropem je vznosně gotický, fasáda je novogotická. Kostel je místem posledního odpočinku řady významných osobností- náhrobek tu má Michelangelo, hrobku tu má Dante Alighieri (ale neleží tu, je pohřben v Ravenně), v další hrobce spočívá Machiavelli, Gioacchino Rossini, Galileo Galilei. Lorenzo Ghiberti, autor dveří Baptisteria.

socha Danta stojící před kostelem

Kousek od kostela stojí Casa Buonarroti, který koupil Michelangelo pro své dědice. Sám pobýval jednu dobu v jednom ze tří domků, jejichž spojením vznikla současná rezidence.

Na nedalekém Piazza San Firenze stojí palác Bargello, jedna z nejstarších středověkých staveb ve městě. Jednu dobu tu bývala i radnice, pak tu sídlili soudní úředníci. V muzeu jsou soustředěna mistrovská sochařská renesanční díla.

Odtud jsme se přesunuli do Loggie dei Lanzi hned vedle radnice, což je moje oblíbené místo ve Florencii, kde bylo v podvečer příjemně i celkem volno, takže jsme si tu na chvíli sedli a vychutnávali atmosféru nabitou uměním :-)

Stavba z konce 14. století měla chránit představitele města při veřejných obřadech před rozmary počasí. Od konce 18. století je tato sloupová síň oficiálně venkovním muzeem se sochami, i když oslavovaná umělecká díla v ní byla vystavována dlouho předtím. Roku 1554 zde byl umístěn Celliniho bronzový Perseus. V roce 1583 k němu přibylo slavné Giambolognovo dílo Únos Sabinek. V 18. století přibyly Giambolognův Herkules a Kentaur a římské sochy v zadní čáti.

Únos Sabinek

Perseus s hlavou Medúzy

Za soumraku jsme se ještě vydali k Mercato Nuovo, což je tržiště, které zde funguje už od 11. století. Původně se v krytém podloubí prodávalo hlavně hedvábí a zlato. Teď je to území dotěrných černochů, kteří neustále aktivně nahánějí turisty a prodávají kožené zboží.

Hned vedle tržiště stojí bronzová socha kance ze 17. století vytvořená dle římského mramorového originálu, který se dnes nachází v galerii Uffizi. Pokud ho prý pohledíte po rypáku a vhodíte minci do kašny, pak se do Florencie určitě někdy vrátíte. My jsme ho pohladili po rypáčku, ale minci jsme nevhazovali... tak možná máme smůlu :-)

Za tmy jsem ještě obešli pár míst v centru a druhý den jsme Florencii opustili. Je pravda, že atmosféra města trochu trpí všudypřítomnými davy a taky to šílené vedro k úplné pohodě moc nepřispívá. Na druhou stranu při prohlídce všech muzeí by tu člověk mohl strávit klidně týden a ještě by všechno nestíhal. My jsme ovšem viděli taky celkem dost a už jsme se i těšili zas na něco trochu jiného :-)