Z Nymburka do Sadské

Dnešní procházka byla kratší, ale i tak na ní bylo dost zajímavých míst.

V Nymburce jsme přešli Labe přes železniční most a z dálky koukli na zdejší pivovar. Proslavil ho hlavně Bohumil Hrabal a vaří se tu Postřižinské pivo.

Podél řeky jsme prošli kolem rozsáhlých pastvin s koňma až do Pístů.

Na začátku obce nás zaujala krásná stará hospoda U Kyselů. Zpívá se o ní v písni Pístecká hospoda, která je k vidění na stránkách obce. Autorem písně je Tadeáš Plaček, učitel v Pístech v letech 1782 až 1796, který sám sebe označoval "Plaček Jan Tadeas rozený, v Písti usedlý".

Pístecká hospoda

Pístecká hospoda z drobného kamení

kdo do ní vejde pro obveselení

Přišlo pro mě psaní, že na vojnu musím, 

do cizí krajiny, že odejít musím.

Dali na mě kabát ze sukna bílého, 

že se nemusím bát do pole širého.

Ach má nejmilejší, od tebe mám šátek,

ten mě vždy potěší, až budu mít smutek.

Přikrej mě, má milá, červeným brokátem, 

abys mě poznala, až budu soldátem.

Přikrej mě, má milá, červeným damaškem,

abys mě poznala, až budu pod vrškem.

Prošli jsme obcí a zamířili k jednomu z hlavních cílů dnešního výletu- písečnému přesypu.

Písečný přesyp u Píst je dosud pohyblivou dunou, která se zde vytvořila během čtvrtohor na štěrkopískové terase, na které se působením větru nahromadily jemné částice písku. Zdejší přírodní památka chrání m.j. trávníky písčin s paličkovcem šedavým, psinečkem obecným, kostřavou písečnou, kolencem Morisným a s dalšími ohroženými druhy rostlin a živočichů vázaných na prostředí vátých písků.

Prošli jsme pěkným borovicovým lesem až k jezeru Sadská. Jsem docela přesvědčená, že jsem tu ještě nikdy nebyla. Jezero vypadá krásně, i když voda mi zas nepřišla až tak křišťálově čistá, jak se inzeruje, možná by stálo za to, to někdy v létě vyzkoušet.

Cesta přes celou Sadskou až k nádraží pak byla trochu úmorná. Ale náměstí bylo pěkné a měli tam zmrzlinu, tak se to nakonec dalo.

Hradčanské stěny

Tenhle víkend jsme se vydali směr Hradčany, abychom se trochu prošli v Hradčanských stěnách. Cestu do zdejších skal jsem plánovala už pěkných pár let a pořád to nějak nevycházelo. Takže konečně (!) jsme se rozhodli dojet do Hradčan a trochu se tam projít. 

Cesta byla trochu krkolomná, protože jsme si nějak špatně nastavili navigaci a vedlo nás to do lesa kousek od Kuřivod. Když jsme chybu napravili, tak jsme zjistili, že silnice v okolí Hradčan jsou značně rozkopané, a to z obou stran. No, nakonec jsme nějak dojeli a vydali se po modré značce přes obec na Hradčanskou vyhlídku.

 

V dálce jsou vidět Lužické hory, rozpoznala jsem akorát Klíč (možná). Víc na sever dominuje Ralsko a úplně vzadu Ještěd.

Vzali jsme to vrchem po neznačených cestách a cestou na modrou značku jsme míjeli pozůstatky historického opevnění. Jde o vojenské opevnění z 2. poloviny 18. století, které bylo tvořeno valy a příkopy mezi dvěma malými pevnostmi na severovýchodě a jihozápadě. Opevnění vzniklo v souvislosti s tzv. bramborovou válkou o dědictví bavorské, znovu užíváno a dobudováno bylo roku 1813 při vpádu Francouzů do Čech, sloužilo zřejmě jako shromaždiště či vojenský tábor.

Borovicovým lesem jsme pak došli až ke Skalní bráně nazývané též Frauentor o rozměrech cca 4 x 4 m, která vyčnívá nad skoro svislou hranou malé, zvětráváním izolované pískovcové plošiny. Není moc velká, ale přesto vypadá impozantně.

O kousek dál je asi nejznámější zdejší útvar- Psí kostel. Dříve se nazýval také Hundkirche nebo nebo Wüste Kirche a je systémem přirozených výklenků a jeskyní ve vápnitém pískovci. Systém tvoří dvě trubicovité chodby přibližně dvoumetrového průměru a délky asi 20 metrů. Chodby jsou mezi sebou propojené příčnými chodbičkami a tvoří tak jeskyni v izolovaném zvětráváním vypreparovaném bloku pískovce.

Po zelené značce a neznačené cestě jsme se pak vrátili do Hradčan.

Tam jsme žádné občerstvení nenašli, tak jsme se vydali do Doks. Cestou jsem vyfotila krásný výhled na Bezděz.

V Doksech jsme zaparkovali na náměstí a vydali se hledat něco k jídlu. Bylo to překvapivě těžké, došli jsme ale akorát na křižovatku a nějak kde nic tu nic. 

Prohlédla jsem si alespoň Památník K. H. Máchy v budově bývalého špitálu nazývaného místními "Hospitálek", který poskytoval přístřeší starým lidem a osiřelým dětem. Jedná se o zdejší nejstarší stavení postavené roku 1669 z nadačního fondu hraběnky M. F. Heissenštejnské. V současnosti je zde umístěna expozice věnovaná K. H. Máchovi, který zde nedaleko pobýval u svého přítele Eduarda Hindla. 

Nakonec jsme se na náměstí vrátili a zjistili, že na jeho druhé straně je skryté občerstvení, kde mají i kávu i zmrzlinu. Tak aspoň že tak :-)

Už aby se zase všechno otevřelo, takhle se člověk zbytečně nachodí nebo skončí s hamburgerem z vietnamského obchodu místo oběda...

Nymburkem křížem krážem

V poměrně příjemném prvomájovém dni jsme se nakonec se psem vydali do Nymburka. Už dlouho jsem si chtěla město v klidu prohlídnout a projít i v jiných částech než je samotné centrum, tak dneska se to docela hodilo.

Autobusem jsme v pohodě dorazili na konečnou u hlavního nádraží. Odtud jsme se vydali k místním pamětihodnostem (a keškám). Jako první zajímavou stavbu jsme míjeli zdejší gymnázium. Jak už jsem si v Mladé Boleslavi i Příbrami všimla, tahle regionální centra mají vždycky překvapivě monumentální (a taky četné) budovy škol z období konce mocnářství nebo možná i první republiky. Je vidět, že to byla centra vzdělanosti, školy byly důležité a mocné instituce a tomu odpovídaly i jejich budovy. Jo, to byly časy...

Budova zdejšího gymnázia byla vystavěna v roce 1907 v novorenesančním stylu. Navrhl ji pražský architekt Ferdinand Havlíček ve spolupráci s Janem Kříženeckým. Budova se vyznačuje jak ozdobnými a zajímavými exteriéry, tak i funkčním a účelovým interiérem. Ve své době patřila k nejmodernějším v Rakousku-Uhersku. Mezi nejznámější absolventy školy patří spisovatel Bohumil Hrabal.

Za rohem se nachází novorenesanční evangelický kostel a naproti přes křižovatku funkcionalistický kostel Církve československé husitské z let 1934-1936 od architektů Josefa Šebka a Josefa Petříčka.

Z přímé cesty do centra jsme si ještě odskočili k Löwitově vile.

Jde o architektonicky velmi významnou funkcionalistickou budovu postavenou roku 1931 podle projektu architekta Jana Šebánka. Je slavná hlavně kvůli svému kubistickému vzhledu a zčásti dochovanému interiéru. 

Vilu si nechal postavit přednosta nymburské plicní kliniky MUDr. František Löwit, který měl v domě i ordinaci, ve které vykonával praxi až do roku 1939. Do roku 1942 tu jako Žid mohl léčit alespoň židovské pacienty, pak byl ale zatčen a odvezen do Terezína, kde působil v  místní nemocnici. V září roku 1944 nastoupil do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Jeho manželka a dcerou se celou válku ukrývaly a přežily. Po komunistickém převratu mohly ale obývat jenom přízemí domu, ordinace sloužila pro Ústav národního zdraví a Místní národní výbor.

Od vily už jsem to stočila do centra, lákala mě hlavně vodárenská věž, kterou jsem už viděla od kostelů. Autorem secesní vodárny z roku 1904 je Oskar Polívka. Za běžného provozu to musí být moc příjemné místo, je tu klid, řada kavárniček a výhledů na malebné domky v okolních ulicích. Kvůli kanálům svedených z Labe leží totiž vodárna hned vedle ostrova.

Rovnoběžně s ulicí Malé Valy, která je už na "ostrově" vede ulice Jízdecká, která sleduje průběh bývalých městských hradeb. Tyhle soustředné uličky směrem k náměstí a jejich různá zákoutí se mi snad na Nymburce líbily nejvíc...

Různýma průchodama jsme nakonec došli až ke kostelu sv. Jiljí, náměstí i hradby jsme tentokrát minuli.

Kostel sv. Jiljí je vzácná ukázka gotické cihlové architektury. O jeho vzniku nejsou dochované prameny, ale předpokládá se, že byl založen ve 13. století, ve stejné době jako samotné město. Trojlodní bazilika s dlouhým chórem a věží v průčelí byla původně zasvěcena sv. Mikuláši, během třicetileté války byl kostel zasvěcen sv. Jiljí.

Od kostela jsme sešli k řece, nakoukli k Turecké věži (bývalá vodárna vybudovaná z hradební věže) a na druhou stranu ke zdymadlu.

V Nymburku je taky pár zajímavých mostů, některé teda spíš byly...

Nejdřív jsme podešli železobetonový most z roku 1912, který nahradil původní dřevěný most. Navrhl ho architekt František Roith a má bohatou pozdně secesní výzdobu. O kus dál zdárně pokračuje stavba lávky pro pěší, která musela být stržena kvůli špatnému technickému stavu. Když jsme tu byli posledně, ještě místo mostu jezdil přívoz a stavba se teprve plánovala. O kus dál se staví ještě další most, ale spíš to bude nájezd na lávku.

Od řeky jsme odbočili do Svatojiřského parku. Tohle zajímavé místo bývalo kdysi městským hřbitovem kolem renesančního kostela sv. Jiří z roku 1569. Hřbitov, jehož součástí byla celá řada výtvarně hodnotných náhrobních desek a uměleckořemeslných prací, byl v letech 1967–1969 zrušen a zlikvidován, hroby byly rozebrány, náhrobní kameny rozprodány, kovové kříže odvezeny do sběru. Nenávratně zmizely o hroby některých význačných občanů a rodů. Historii tak dnes už připomíná jenom kostelík a dvě zbylé hrobky.

Z jednoho náhrobku vznikl pomník Gustava Červinky.

Kousek dál od centra jsme si ještě zašli, abychom viděli zdejší krematorium. Autorem návrhu této výjimečné stavby dokončené roku 1924 je Bedřich Feuerstein. Krematorium je oceňováno jak architektonicky dokonalá stavba v duchu purismu s prvky kubismu. Převládají zde jednoduché tvary a čisté plochy, přes které přechází sluneční světlo a halí je střídavě do světla a stínu. Tato stavba proslavila Nymburk doslova po celém světě. Také se tu natáčela řada filmů, třeba scény z filmu Příliš hlučná samota, Fany nebo Kolja.

Od krematoria jsme to už stočili zpátky do centra, prošli sídlištěm a zamířili k nádraží.

Nedaleko nádraží mě ještě zaujal park V Kolonii. Okolní domy jsou pozůstatkem rozsáhlé úřednické a dělnické železniční kolonie. Tento unikátní architektonický komplex vznikl v letech 1872-76 podle návrhu architekta Carla Schlimpa v souvislosti s Rakouskou severozápadní dráhou (Nymburk byl v té době významným železničním uzlem). Kromě drážního inspektorátu, centrální dílny a výtopny tu vznikla i obytná čtvrť s náměstím, domky a bytovými domy. 

Severozápadní dráha ale ztrácela na významu (samozřejmě po zániku Rakouska-Uherska), domy přešly pod městský výbor a ztratily vazbu na železnici. Počátkem 70. let byla skoro celá Kolonie zbourána, zůstaly jen inspektorské domky a výpravní budova. 

Výlet nakonec super, sice nebylo moc teplo, ale pořád ještě příjemně a hlavně nepršelo.