po stopách Václava Levého

Ve čtvrtek jsem byla pracovně na Kokořínsku a ve volné chvíli jsme se prošli po okolí Želíz. Cílem tedy nemohlo být nic jiného než známé plastiky Václava Levého, které jsou tu porůznu vytesané do skal.

Václav Levý se narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka. Ve dvaceti letech nastoupil jako kuchařský pomocník na zámku v Liběchově. Tehdejším majitelem liběchovského panství byl velkostatkách Antonín Veit- velký milovník umění, který si všiml chlapcova nadání a financoval jeho studia, nejprve v Praze u Františka Linna a později v Mnichově u Ludwiga von Schwanthalera. Po návratu do Prahy Levý zjišťuje, že zde pro něj není práce a mezi lety 1854 a 1867 působí v Římě. Po návratu se stává prvním učitelem a spolupracovníkem Josefa Václava Myslbeka. Václav Levý umírá 30.4.1870 v Praze a je pochován na vyšehradském hřbitově ve společném hrobě se svým přítelem malířem Karlem Purkyně.

Nejprve jsme se vydali k asi nejznámějším plastikám- Čertovým hlavám. Dílo vytvořené v letech 1841-1846, v současnosti dost poškozené povětrnostními vlivy a lidskou nekázní. Bývaly doby, kdy byly hlavy schované v lese a člověk musel opravdu dojít až k nim. Poslední dobou došlo z jedné strany k vykácené celého svahu, takže jsou hlavy dobře vidět i odzdola z Želíz.

Sešli jsme zase dolů, překročili silnici a došli k mokřadu Liběchovky. Zdejší soustava mokřadů se v roce 1997 stala součástí lokality Mokřady Liběchovky a Pšovky, která je zapsaná v seznamu Ramsarských mokřadů mezinárodního významu. Na mokřady je svým výskytem vázána řada vzácných druhů rostlin a živočichů

zdejší blatouch bahenní

Po žluté značce jsme vystoupali na červenou a došli k Harfenici.

Soubor reliéfů dostal svůj název podle ústřední postavy, sedící dívky s harfou, dále tu je pět monumentálních hlav a jeskyně s hlavami sfing na portále.

cestou jsem ještě nafotila různé další zbytky obličejů a reliérů. Je ale možné, že to nejsou pozůstatky po činnosti Václava Levého, ale jenom se po činnosti návštěvníků, co se jím nechali inspirovat :-)

Nedaleko je skalní reliéf Sfinga, který už opravdu od Václava Levého je.

Nedaleko je pak další známý reliéf- 9 metrů dlouhý Had. Levého k jeho vytesání mohly vést zmije, které se ve zdejším borovém lese rády vyhřívaly. Při pozornějším pohledu je nad hadem vidět sekera, která ho měla v části před větší smyčkou přeseknout.

Další cesta vedla k Mordlochu. Jde o umělou jeskyni, kterou v době Třicetileté války (1918-1648) obývala banda loupežníků, kteří byli zlikvidováni až při společném zásahu majitelů okolních panství. Později zde žil jakýsi poustevník, který zde i zemřel a jeho ostatky byly zahrabány v rohu jeskyně.

Hned vedle je skalní útvar Sedm chlebů. Při troše představivosti připomíná sedm na sebe naskládaných bochníků chleba.

Počasí se začalo nějak horšit (a tak trochu začalo sněžit), tak už jsme jenom rychle vyfotili kapli sv. Máří Magdalény (taky ji vytesal Václav Levý) a vrátili se do Želíz.

Most a okolí

Dnes (neděle 24.4.) jsme se vydali směr Most.

Nejdřív jsme se prošli okrajem Mostu nedaleko Vtelna. Byla sice docela zima, ale nakonec se udělalo i celkem pěkné počasí, takové dramatické, mraky se převalovaly, chvíli sluníčko, chvíli černo, ale naštěstí (!) nepršelo

kousek od nás vykukovala elektrárna Počerady

směrem k Ústí dominoval výhledům kopec Zlatník a za ním Bořeň nad Bílinou

pohled směrem na Milou, za ní Raná

a ještě jednou elektrárna Počerady, hotová romantika :-)

Po procházce jsme se přesunuli do Mostu a trochu se porozhlédli po místních zajímavostech. Nejdřív jsme se zastavili u známého přesunutého kostela. Vždycky jsem se sem chtěla podívat, tak dneska konečně.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěný v pozdně gotickém slohu podle plánu Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu na místě vyhořelé, raně gotické baziliky. Stavba započala roku 1517 a trvala téměř 100 let. Ještě před dostavbou věže v roce 1602 jej vysvětil arcibiskup Z. Berka z Dubé. Při likvidaci starého města Mostu z důvodu těžby uhlí se v roce 1975 uskutečnil unikátní transfer kostela o 841 metrů

 

Kostel je pěkný, okolo spousta soch, některé nové, některé zjevně přesunuté z obcí zničených taky kvůli těžbě.

Sloup se sochami sv. Jana Nepomuckého a zemských patronů z let 1719-1722 od J. A. Dietze stál ve starém Mostě na náměstí.

Nedaleko stojí barokní pískovcové sousoší sv. Jana Nepomuckého (zjevně oblíbený světec). Původně stávalo ve starém Mostě, potom bylo přesunuto do lapidária a nakonec, v roce 1978 umístěno ve Vtelně, odkud se v roce 2006 stěhovalo sem

v areálu je i řada soch zjevně novějších

Zespoda byl pěkně vidět hrad Hněvín

Procházeli jsme ještě kousek dál od kostela a viděli za plotem dřevěný kostelík. Ani z druhé strany se k němu nedalo jít, areál je oplocený a zamčený.

Z internetu jsem zjistila, že jde o rumunský pravoslavný kostel ve stylu transylvánské gotiky, který tu stojí od roku 2011. Vyroben byl v Rumunsku, tesařskými mistry z Maramureše (tam byl nejprve složen a poté rozebrán a připraven k přepravě). 

Pozemek sice patří městu, ale stavby jsou v současné době oficiálně bez majitele, čeká se na dořešení sporů uvnitř pravoslavné církve a majetkoprávní vypořádání. hm, škoda

Potom jsme se přesunuli do centra současného Mostu a šli si ho trochu prohlédnout. 

Docela v poslední době nadávám na Ústí, jak je to podivné město, nepřívětivé, bez fungujícího centra a tak. Ale dneska jsem si uvědomila, že Ústí ještě asi není nejhorší. Most nám přišel tak nějak, jak to říct, hodně podivný.

Vydali jsme se po třídě Budovatelů a hned po pár metrech poznali segregaci v praxi. Pozorováním jsme zjistili, že zatímco romští občané (a že jich tu byla skoro přesila) se drží na pravé straně ulice. Ostatní chodí zásadně po té levé podél parku. Možná to teda bylo způsobeno tím, že po pravé straně byly domy zřejmě hodně obývané romským etnikem, ale prostě to vypadalo tak nějak zvláštně. My jsme tu byli poprvé a než jsme zjistili, jak to tu chodí, už bylo pozdě a samozřejmě jsme šli po té "špatné" straně. Zajímavé ale bylo, že narozdíl od Ústí tady domy obývané romskou komunitou nevypadají nijak neudržovaně, jsou to naopak napohled pěkné činžáky, ve kterých musí být příjemné bydlení a vypadají zrekonstruovaně. 

Pořád jsme šli, rozhlíželi se, kde už bude nějaké viditelné centrum.... a pořád nic. Když jsme došli k velké křižovatce u obchodního domu Prior, řekli jsme si, že je to asi TADY.

Náměstí sice žádné, ale hustota obchodů i lidí se zvýšila, objevilo se Planetárium a Magistrát. Podle mapy jsem dokonce zjistila, že oficiálně je tu náměstí. My jsme došli až za nákupní centrum, podnikli dva marné pokusy najíst se v nějakém bistru, ale všude nás vykázali kvůli Jess, tak jsme se vrátili k autu a najedli se v pizzerii u zimního stadionu.

pár fotek z naší cesty zde

Cestou jsme ještě minuli jednu zajímavost, a to zkamenělý kmen neboli taxodium před Výzkumným ústavem pro hnědé uhlí, zkráceně VÚHU :-)

Je to 20-25 mil. let starý kmen ze subtropického lesa nalezený při těžbě v dole Družba- Sokolovsko.