Litomyšl

Cestou z dovolené jsme se stavili na kratší návštěvu v Litomyšli. Trochu jsme se prošli a hlavně navštívili zrekonstruované Portmoneum.

Počátky dnešní Litomyšle sahají do raného středověku. Tehdy tudy procházela významná obchodní stezka, která zde vstupovala do pohraničního hvozdu mezi Čechami a Moravou. Poprvé Litomyšl zmiňuje kronikář Kosmas k roku 981 jako pohraniční pevnost Slavníkovců.  Na úpatí návrší s kostelem založeným knížetem Břetislavem II. se začala formovat osada, kterou český král Přemysl Otakar II. v roce 1259 povýšil na město, a to s týmiž právy jako měla města královská.

Litomyšl byla dobyta husity a hodně utrpěla za třicetileté války. Poslední majitelé, kteří v Litomyšli bydleli, byli Valdštejnové, po nich koupili zámek a velkostatek v roce 1855 Thurn-Taxisové.

Samozřejmě jsme stihli projít zámek a zámecké zahrady.

Zámek tu na místě původního hradu nechal vybudovat Vratislav z Pernštejna, údajně jako dar lásky pro svoji ženu Marii Manrique de Lara. Stavitelem zámku byl Jan Baptista Avostalis a jeho příbuzný Oldřich Avostalis. Koncipovali jej jako renesanční sídlo čtvercového půdorysu, v němž dochází ke zvláště působivému spojení dispozice italských arkádových dvorů s českými štíty a sgrafity. Stavba probíhala v letech 1568–1582. Na východní a severní straně se stavitel musel vypořádat s pozůstatky dosavadního hradu, které pojal do novostavby. Všechny fasády zámku včetně komínů zdobí sgrafita. Je zde přes osm tisíc psaníček, která nesou nejrůznější motivy. Každé psaníčko je jiné. 

Park v klášterních zahradách vznikl v roce 2000 podle projektu Zdeňka Sendlera, Radko Květa a Václava Babky. V parku nalezneme sochy od Olbrama a Jasana Zoubkových a Židli od Magdaleny Jetelové.

Hlavním cílem zastávky v Litomyšli ale bylo Portmoneum. Kdysi dávno jsem tu byla a udělalo to na mě silný dojem, teď už místo vypadá dost jinak, prošlo rekonstrukcí, dá se vejít do zahrady a v patře je připravena multimediální expozice, pěkné to je.

Mladý Josef Portman žil v tomto domku nedaleko náměstí se svou rodinou a v roce 1920 sem pozval tehdy ještě neznámého umělce Josefa Váchala, aby mu vymaloval pokoje. Portman byl Váchalovou prací tak nadšen, že mu zde chtěl otevřít muzeum- Váchaleum (což se za sběratelova života ještě nestalo). Po Portmanově smrti Váchalovy malby chátraly a teprve v roce 1991 dům koupil a opravil Ladislav Horáček, který zde v roce 1993 Portmoneum- Museum Josefa Váchala otevřel. Od roku 2016 spravuje muzeum Regionální muzeum v Litomyšli a v roce 2020 byla dokončena generální rekonstrukce.

Po Portmoneu jsme už jen prošli zpátky na náměstí Váchalovou uličkou. Ta je od roku 1998 vyzdobena sgrafity s výjevy podle dřevorytů Váchalova Krvavého románu.

Ostravské dělnické kolonie

Poslední den v Ostravě jsem se rozhodla věnovat částečně kultuře a pak taky fenoménu, který mě tu zaujal už dřív, a to dělnickým koloniím.

Ještě ve čtvrtek večer jsme se krátce prošli kolem ostravského hradu, konají se tam Shakespearovské slavnosti, takže dovnitř se podívat nedalo. Hrad sice pochází ze 13. století, ale jeho současná podoba vznikla vlastně až po nedávné rekonstrukci. Od šedesátých let v důsledku poddolování chátral a dokonce byl určen k demolici.

V pátek jsem ještě při dopoledních toulkách po městě zašla do Domu umění a shlédla zdejší stálou expozici. Bylo to ale dost rychlé, protože místo bylo obsazené množstvím dětí pokoušejících se o kreslení v duchu expozice...

Další stavbu, kterou jsem v Ostravě chtěla vidět, byla bývalá městská jatka přebudovaná na galerii Plato. Bohužel to celé bude hotové až v září, takže zatím jsem viděla jenom zdálky stavbu, na které se teprve finišuje... tak snad příště.

Zpátky na náměstí jsem to brala kolem slavné sochy Věry Špinarové.. stále stejná :-)

Odpoledne už jsme se konečně vypravili na průzkum dělnických kolonií. Začali jsme u té nejbližší, a to kolonie pro dělníky Žofínské huti přímo v centru města. Dnes tam sídlí zdravotnická zařízení, takže ta atmosféra není taková, jako by se v domech pořád bydlelo. Architektura je to ale pěkná, což o to..

Kolonie je tvořena sedmi objekty a doplňuje se s blokovou zástavbou nájemních domů, píše Martin Strakoš v knize Ostrava industriální a moderní. Jakožto jediná dochovaná a alespoň zčásti obnovená kolonie v centru města Ostravy, je příkladem výstavby, která vychází z firemního stylu Vítkovických železáren.

Další shlédnutá kolonie, byla Horní kolonie Jámy Ignát určená k bydlení horníků ze zmíněné šachty. Areál kolonie tvoří řadové uspořádání domů, zčásti omítnutých a zakončených sedlovými střechami. Taky pěkné, ale obydlené jen z malé části. Ve zbytku mrtvo, na cedulích firmy a nikde nikdo.

Další cesta vedla opět (už asi potřetí) do Vítkovic. S narůstajícím počtem zaměstnanců Vítkovických železáren rostla potřeba nabídnout jim sociální zázemí. Vznikly tak kolonie pro úředníky i dělníky. Jejich společným jmenovatel – ostatně jako většiny staveb ve Vítkovicích – bylo režné neomítnuté zdivo. Výstavba kolonie, která se původně jmenovala Družstevní, probíhala v letech 1883 až 1885. Vzniklo tak 32 domků. Původně ale mělo být řadových staveb mnohem víc.

Na západní a východní podélné straně Mírového náměstí stojí v úrovni kostela dva polyfunkční jednopatrové domy z režného cihelného zdiva postavené na půdorysu ve tvaru U – proto také U-Haus. Jsou příkladem druhé etapy výstavby Nových Vítkovic. Každý dům měl obsahovat 36 až 39 bytů. V přízemí byly obchodní prostory a knihovna s čítárnou. Výraz domu osciluje mezi maloměstskou a venkovskou zástavbou s místními prvky.

Na náměstí s kostelem a U-domy navazuje Štítová kolonie- kolonie původně 32 přízemních dvojdomků byla postavena koncem 19. století podle návrhu Hanse Ulricha a Heinricha Heindla. Ve Štítové kolonii byli ubytováni lidé dělnických a mistrovských profesí a nižší úřednictvo.

K vítkovickým koloniím patří i tzv. Sirotčí kolonie, kterou jsme viděli v pátek jako poslední. Jde o šest dělnických dvojpodlažních domů, každý s dvanácti dvou a jednopokojovými byty, postavených v letech 1921-1922. Dnes bohužel působí tak trochu jako vyloučená lokalita :-). Navazuje na ně několik řad cihlových domků v jednom stylu, ale tady už se mi nepodařilo zjistit, o jakou kolonii jde.

Ovšem nejpěknější dělnická kolonie, kterou jsem v Ostravě a asi i kdekoliv jinde viděla, byla Jubilejní kolonie. Nejdřív jsme si ji náhodou okouzleně prošli ve čtvrtek večer, ale to už byla tma a fotit se nedalo. V pátek jsme se tedy vrátili a prošli podruhé.

Unikátní urbanistický celek tvoří dělnická kolonie postavena v duchu expresionismu a art deco. Postupně vznikala mezi 20. a 40. lety dvacátého století, byla pojmenovaná Jubilejní na počest oslav stého výročí založení Vítkovických železáren roku 1928. Ústřední dominantu Jubilejní kolonie tvořil spolkový dům s průjezdní branou, sloužící jako knihovna. Architekt Ernst Korner se pro projekt Jubilejní kolonie inspiroval vídeňským prostředím. Ve dvoutraktových domech převažovaly jednopokojové byty s obytnými kuchyněmi a toaletami.

Po návratu do centra jsme ještě došli do kavárny Daniel, která nás nadchla prvorepublikovou atmosférou, silně mi připomněla kavárnu Medůza, populární v Praze v devadesátkách.

cestou: "Když vlast zlomila jařmo a zemí nesla se víra v silné příští dům tento k podpoře práce v 5. roce nových dějin byl postaven"

krásný secesní dům s kavárnou Daniel

Kolem Špinarové jsme to na závěr vzali zpátky na náměstí a k ubytování a to je asi tak z Ostravy jako takové všechno.