Neznačenými cestami Českosaského Švýcarska

Když jsem plánovala sobotní výlet, napadlo mě podívat se do návštěvního řádu národního parku a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že zákaz chodit jinde než po značených cestách se vztahuje jenom na I. zóny NP! Já si celá léta myslela, že to platí pro celé území národního parku a když jsme tam někde odbočili ze značky, měla jsem hrozný pocit, že na nás někdo přijde a dostaneme pokutu. Přitom I. zóny národního parku jsou celkem jasně ohraničené a hlavně je to asi jen 3% z území národního parku. 

S tímhle poznatkem jsem samozřejmě hned začala čile plánovat výlet po spoutě neznačených cest, které jsme dosud vynechávali.

Auto jsme zaparkovali ve Vysoké Lípě před restaurací U Loupežáku. Asi jsem tu dlouho nebyla nebo podcenila domácí přípravu.. no rozhodně tu chtějí 100,-Kč za parkování, což nás poněkud znechutilo. Nojo, asi co čekat. 

Z parkingu jsme se vydali po žluté značce na červenou a po ní na hrádek Šaunštejn. 

Šaunštejn je zaniklý skalní hrad založený na konci 14. století na pískovcovém útesu pro zajištění bezpečnosti obchodní cesty zvané Česká silnice, zanikl v druhé polovině 15. století. Dochovaly se tu pouze do skály vytesané konstrukční prvky a prostory. Hrad patřil Vartenberkům, později Berkům z Dubé a bývá také označován jako Loupežnický hrad.

pěkné schody cestou k hradu

Po dlouhé době bylo ideální výletové počasí a výhledy stály fakt za to.

Růžák a Vysoká Lípa

Děčínský Sněžník a Zschirnstein

Po červené značce jsme dál pokračovali na Malou Pravčickou bránu. Nějak jsem si ji pamatovala větší :-)

Pohled na Šaunštejn cestou

zase Růžák

Malá Pravčická

Hned pod Malou Pravčickou bránou jsme konečně odbočili na neznačenou cestu do Mlýnské rokle, která nás dovedla ke vzdálenější části České silnice. Pěkné údolí a všude tam kvetla spousta náprstníků.

Z České silnice jsme hned zase odbočili do Soudkového dolu, napojili se na zelenou značku a po ní došli k Panenské jedli.

Název lokality zde připomíná správou parku nedávno zhotovená kopie historického obrazu upevněná na statném buku. Dosud však návštěvníci národního parku Panenskou jedli hledali marně. Původní jedle byla totiž poražena v roce 1917, protože postupně usychala. V roce poražení jí bylo 385 let. Její jméno se vázalo k legendě o zbloudilé milé mladého lesníka, která v dávných dobách měla najít bezpečné přístřeší u zdejšího uhlíře.

Kousek jsme popošli po modré značce směrem na Tokáň, ale odbočili jsme z ní na lehce nezřetelnou cestu, která je dál v mapě označená jako Tesaná. Kolem pěkných skalních útvarů jsme prošli na cyklostezku z Tokáně a z ní po chvíli odbočili do Malého Mokrého dolu. Další pěkné místo s kvalitní širokou neznačenou cestou.

Náš cíl tady byla keška v jedné z bočních roklí věnovaná dvěma zbloudilým dětem, z nichž jedno bohužel nepřežilo.

V neděli 24. června 1855 - na svatého Jana se vydaly po poledni dvě malé děti z Rynartic do lesa na borůvky. Šestiletý Franz Storm vzal s sebou dívku ze sousedství, sotva pětiletou Marii Stormovou. Děti měly sice stejná příjmení, ale nebyly sourozenci. Ve tři hodiny odpoledne, když se rychle zhoršilo počasí a začalo pršet, je začali rodiče postrádat. K večeru, když déšť zesílil, hledali je už lidé z celých Rynartic. Všichni marně prohledávali les a volali děti až dlouho do noci. V pondělí od rána již hledalo děti v bludišti skalnatých roklí sto lidí z vesnice včetně starší školní mládeže, lesníci a finanční stráž. Celá pátrací akce probíhala bohužel bez výsledku a po celém deštivém dni se všichni vrátili večer zpátky do svých domovů bez dětí. V úterý - třetí den - už vydaly výzvu k hledání dětí okresní úřady v České Kamenici a v Rumburku a celou oblast Českého Švýcarska od Vysoké Lípy až po Hely u Krásné Lípy prohledávali již občané všech obcí. Do pátrání se dokonce zapojili lidé i na saské straně hranice. Celý den ale marně. Až pozdě večer našla děti při sekání trávy Františka Hackelová. Děvče ještě žilo, ale chlapec byl už mrtev. Je zřejmé, že zemřel vyčerpáním, hladem a prochlazením. Dívku se bohudík podařilo ještě zachránit. 

Na místě smrti malého Franze Storma lidé vytesali do pískovcového balvanu prostý kříž s letopočtem 1855. Místu se od té doby říká "Stormův kříž".

Z Mokrého dolu jsme vystoupali na rozcestí Pohovka.

Cestou dál po červené se objevily pěkné výhledy na Mariininu vyhlídku a Rudolfův kámen.

V zatáčce jsme narazili na to, co má každý spojené s hlavně s pohádkou Pyšná princezna. Ono se z Pyšné princezny hodně scén natáčelo v okolí Jetřichovic a Všemil, ovšem tahle scény byla maximálně tak tímhle místem inspirovaná, tady se to asi natáčet nemohlo :-)

fotka z tabule- takhle to tu vypadalo

a takhle to vypadá teď

Skála Semmelstein

Potom už jsme sešli na Českou silnici a po ní se vydali zpátky k autu.

Výlet nakonec nepatřil k nejkratším, tak jsme se docela těšili na občerstvení do hospody. Pamatuju si, že před lety, když jsem tu byla naposled, byla hospoda U Loupežáku narvaná lidma, na místo se skoro čekalo a i okolo panoval čilý ruch. Dneska mě docela překvapilo, že přestože je plná sezóna a sobota, na parkovišti stálo pár aut a hospoda byla naprosto prázdná. Že by se turisti koncentrovali jinde nebo je odradilo drahé parkování a znatelné zdražení v hospodě? No, těžko říct, my jsme nakonec zašli do vedlejší hospody U nás, kde měli ceny možná i mírnější a sedělo se tam docela fajn.

Přístav, pláž, Montjuic, Parc de la Ciutadella

V blízkosti centra je spousta míst, kam se dá jít procházet, relaxovat a tak. Hned první den jsme se šli projít do přístavu a podívat na pláž.

Port Vell se proměnil před olympiádou v roce 1992 ze zanedbaného pobřeží na elegantní přístav jachet.

Hned u přístavu je taky památník Kryštofa Kolumba- monument e Colom (Kolumbův sloup)- nachází se  na konci Ramblas a byl vytvořen v roce 1888 u příležitosti Světové výstavy. 60 m vysoký monument je korunován sochou objevitele ukazujícího na otevřené moře. Nahoru se dá vystoupat na vyhlídku s panoramatickým výhledem na celé město.

Naproti z Moll d´Espagna se po dřevěné lávce dá obdivovat lanovka vedoucí na Montjuic (na fotce je kabina zrovna schovaná v té věži) a samozřejmě řady kotvícíh jachet.

Když jsme obešli přístav a minuli spoustu černochů s nabídkou rozloženou na plachtách na zemi, došli jsme až na městskou pláž.

Pláže se táhnou od Barcelonety dál asi 5 km, všude jsou stánky, bary a dost lidí. V souvislosti s olympiádou tu vzniklo hodně architektonicky zajímavých moderních budov.

Známá socha Ryba od Franka O. Gehryho. Nešla teda moc vyfotit...

Mezi pláží a přístavem se nachází známá čtvrť Barceloneta. Původně to byla rybářská vesnice připomínající starou Neapol. Vznikla v polovině 18. století, kdy sem byli přemístěni obyvatelé, kteří museli uvolnit prostor pro stavbu citadely (na místě dnešního parku). V důsledku sanace města před olympiádou ustoupily zchátralé budovy elegantní promenádě a řadě restaurací. Ovšem řada domů zůstala v původní podobě a tak se zachovalo i dost z přímořského šarmu rybářské čtvrti s řadou hospůdek, lokálů a živým sousedským životem.

Sant Miguel del Port- krásný místní kostel

Další místo, které jsme navštívili je vrch Montjuic. Cesta metrem z centra byla v pohodě a za chvíli už jsme vystupovali na stanici na Placa d´Espanya.

Na monumentálním Place d´Espanya, které bylo založeno jako vstup na Mezinárodní výstavu v roce 1929, se nachází bývalá aréna pro býčí zápasy. Dneska je v ní luxusní obchodní dům.

Kousek od náměstí už se otevírá pohled na řadu schodů s fontánami, které vedou vzhůru k Palau Nacional d´Art de Catalunya. Večer tu bývají fontány nasvícené a hraje do toho hudba...

Ve spodní části jsme si (zvenku) prohlédli krásnou stavbu- Pavelló od Miese ven der Rohe. Průkopník modernistických architektů postavil tuto funkcionalistickou budovu jako německý příspěvek ke Světové výstavě v roce 1929. V roce 1980 byl pavilon zrestaurován; vyznačuje se čistými liniemi a jednoduchými tvary. Kombinace hladkého mramoru, žuly, skla a vodních ploch vytváří klidnou, téměř meditativní atmosféru. Mezi exponáty je třeba často kopírované křeslo Barcelona vyrobené speciálně pro návštěvu španělského královského páru v pavilonu. Dodnes je klasikou mezi sedacím nábytkem.

Cestou nahoru k budově Museu Nacional d´Art de Catalunya (MNAC) jsme míjeli nádherné barevné schodiště.

Od budovy Národního muzea katalánského umění je pěkný výhled směrem k náměstí, odkud jsme přišli. Muzeum sídlí v budově postavené také v roce 1929 a může se pochlubit jednou z nejvýznamějších sbírek středověkého umění v Evropě.

vlevo je vidět Sagrada Familia, kulatá dominanta vzadu je Torre Agbar

Vrchu Montjuic se také přezdívá Magická hora, stávala tu římská pevnost a Jupiterův chrám, býval tu hřbitov a pevnost, ze které Španělé ovládali obsazené území. Od Světové výstavy v roce 1929 tu byly postaveny stylové pavilony, výstavní síně, olympijský stadion, před olympiádou (1992) tu proběhla celková rekonstrukce.

Na Montjuicu jsou všude pěkně upravené parky, spousta fontánek a soch.

V galerii Fundacio Joan Miró našly místo pro prezentaci socha a malby Joana Miróa. Kromě toho jsou Miróova díla roztroušeny po celém městě (malba na letišti, mozaika na bulváru Ramblas). Katalánci Miróa zbožňují, protože na rozdíl od Picassa (který tu nějakou dobu žil) pochází skutečně z Barcelony.

Z Montjuicu jsme sešli směrem do čtvrti Poble Sec a cestou minuli divadelní institut.

Na severním úpatí Montjuicu se nachází čtvrť Poble sec- dělnická čtvrť s pohodovou atmosférou. Koncem 19. století byla celá Avinguda del Paral.lel lemovaná divadly, bary a kabarety, mezi nimiž se nacházel i legendární podnik El Molino, kopie proslulého Moulin Rouge. V okolí je ještě stále pár klubů a hlavně řada restaurací a malých barů.

Rozhodli jsme se jednu restauraci vyzkoušet a celkem nás překvapilo, když nám číšník přinesl pivo, ve kterém plavaly kousky ledu. Asi to bylo proto, že sklenice byly tak namražené, že se v nich vytvořil led ze zbytků vody. Pivař by se asi hrozně pohoršoval, ale nám to v tom vedru vůbec nevadilo.. naopak, pivo nám přišlo dost k chuti.

Další park, který jsme navštívili až úplně nakonec, poslední večer, byl Parc de le Ciutadella blízko našeho ubytování. V areálu parku se v roce 1888 konala Světová výstava (těch se v Barceloně teda konalo). Od té doby tu zůstalo zachováno několik modernistických budov postavených speciálně pro tuto akci. Hlavní vchod tvoří triumfální oblouk v maurském stylu.

kostel Capella Castrense v parku

Hned za kostelem se nachází budova Katalánského parlamentu. Skoro jsme tomu nejdřív nechtěli věřit, nevypadá moc reprezentativně, ale opravdu. On vlastně Katalánský parlament nemá asi až tak velké pravomoci (aspoň dokud se Katalánsko opravdu neoddělí od Španělska).

jezírko s loďkama

Socha mamuta byla vytvořena roku 1907 podle makety katalánského sochaře Miquela Dalmaua. Šlo o vůbec první železobetonovou sochu v katalánské metropoli. I toto dílo byla součástí ambiciózního plánu, který však nedošel svého naplnění. Přední katalánský geolog a speleolog Norbert Font Sagué (1874-1910) totiž zamýšlel zaplnit park celou sérií soch vyhynulých zvířat, která kdysi obývala i území Katalánska. Dalším v řadě měl být obří diplodocus, nicméně z projektu sešlo kvůli nečekané smrti jeho iniciátora v roce 1910. Mamut je tedy jediným pozůstatkem jakési plánované pravěké zoo.

Na velkém jezírku uprostřed parku je monumentální fontána se sochami gryfů a mořských božstev zvaná Cascada. Údajně byla inspirována fontanou di Trevi v Římě. Jeskyně byla jedním z prvních projektů Gaudího.

Před jezírkem se nachází místo, které nás zaujalo už na mapě. Jde o Gloriet transseksuála Soniy. Moc jsme nevěděli, co si pod tím představit, ale na místě jsme se dozvěděli, že v roce 1991 tady byla Sonya zavražděna skupinou neonacistů.

Nahoru k fontáně se dá vystoupat.

Nedaleko se nacházející hrad tří draků je pseudostředověká stavba z červených cihel, kterou navrhl modernistický architekt Lluis Doménech i Montaner. Během druhé Světové výstavy sloužila jako kavárna, dnes tu je zoologické a geologické muzeum.

Naproti stojí elegantní skleník z litiny a skla a zimní zahrada, nyní se rekonstruují.

a na stromech tu rostou pomeranče!

Tak to je asi tak všechno z letošní návštěvy Barcelony. Míst, která by se tu dala navštívit, by tu bylo určitě mnohem víc, tak minimálně na týdenní pobyt.... ovšem i tak jsme toho viděli docela dost. Ostatní snad někdy příště.