Neznačenými cestami Českosaského Švýcarska

Když jsem plánovala sobotní výlet, napadlo mě podívat se do návštěvního řádu národního parku a ke svému velkému překvapení jsem zjistila, že zákaz chodit jinde než po značených cestách se vztahuje jenom na I. zóny NP! Já si celá léta myslela, že to platí pro celé území národního parku a když jsme tam někde odbočili ze značky, měla jsem hrozný pocit, že na nás někdo přijde a dostaneme pokutu. Přitom I. zóny národního parku jsou celkem jasně ohraničené a hlavně je to asi jen 3% z území národního parku. 

S tímhle poznatkem jsem samozřejmě hned začala čile plánovat výlet po spoutě neznačených cest, které jsme dosud vynechávali.

Auto jsme zaparkovali ve Vysoké Lípě před restaurací U Loupežáku. Asi jsem tu dlouho nebyla nebo podcenila domácí přípravu.. no rozhodně tu chtějí 100,-Kč za parkování, což nás poněkud znechutilo. Nojo, asi co čekat. 

Z parkingu jsme se vydali po žluté značce na červenou a po ní na hrádek Šaunštejn. 

Šaunštejn je zaniklý skalní hrad založený na konci 14. století na pískovcovém útesu pro zajištění bezpečnosti obchodní cesty zvané Česká silnice, zanikl v druhé polovině 15. století. Dochovaly se tu pouze do skály vytesané konstrukční prvky a prostory. Hrad patřil Vartenberkům, později Berkům z Dubé a bývá také označován jako Loupežnický hrad.

pěkné schody cestou k hradu

Po dlouhé době bylo ideální výletové počasí a výhledy stály fakt za to.

Růžák a Vysoká Lípa

Děčínský Sněžník a Zschirnstein

Po červené značce jsme dál pokračovali na Malou Pravčickou bránu. Nějak jsem si ji pamatovala větší :-)

Pohled na Šaunštejn cestou

zase Růžák

Malá Pravčická

Hned pod Malou Pravčickou bránou jsme konečně odbočili na neznačenou cestu do Mlýnské rokle, která nás dovedla ke vzdálenější části České silnice. Pěkné údolí a všude tam kvetla spousta náprstníků.

Z České silnice jsme hned zase odbočili do Soudkového dolu, napojili se na zelenou značku a po ní došli k Panenské jedli.

Název lokality zde připomíná správou parku nedávno zhotovená kopie historického obrazu upevněná na statném buku. Dosud však návštěvníci národního parku Panenskou jedli hledali marně. Původní jedle byla totiž poražena v roce 1917, protože postupně usychala. V roce poražení jí bylo 385 let. Její jméno se vázalo k legendě o zbloudilé milé mladého lesníka, která v dávných dobách měla najít bezpečné přístřeší u zdejšího uhlíře.

Kousek jsme popošli po modré značce směrem na Tokáň, ale odbočili jsme z ní na lehce nezřetelnou cestu, která je dál v mapě označená jako Tesaná. Kolem pěkných skalních útvarů jsme prošli na cyklostezku z Tokáně a z ní po chvíli odbočili do Malého Mokrého dolu. Další pěkné místo s kvalitní širokou neznačenou cestou.

Náš cíl tady byla keška v jedné z bočních roklí věnovaná dvěma zbloudilým dětem, z nichž jedno bohužel nepřežilo.

V neděli 24. června 1855 - na svatého Jana se vydaly po poledni dvě malé děti z Rynartic do lesa na borůvky. Šestiletý Franz Storm vzal s sebou dívku ze sousedství, sotva pětiletou Marii Stormovou. Děti měly sice stejná příjmení, ale nebyly sourozenci. Ve tři hodiny odpoledne, když se rychle zhoršilo počasí a začalo pršet, je začali rodiče postrádat. K večeru, když déšť zesílil, hledali je už lidé z celých Rynartic. Všichni marně prohledávali les a volali děti až dlouho do noci. V pondělí od rána již hledalo děti v bludišti skalnatých roklí sto lidí z vesnice včetně starší školní mládeže, lesníci a finanční stráž. Celá pátrací akce probíhala bohužel bez výsledku a po celém deštivém dni se všichni vrátili večer zpátky do svých domovů bez dětí. V úterý - třetí den - už vydaly výzvu k hledání dětí okresní úřady v České Kamenici a v Rumburku a celou oblast Českého Švýcarska od Vysoké Lípy až po Hely u Krásné Lípy prohledávali již občané všech obcí. Do pátrání se dokonce zapojili lidé i na saské straně hranice. Celý den ale marně. Až pozdě večer našla děti při sekání trávy Františka Hackelová. Děvče ještě žilo, ale chlapec byl už mrtev. Je zřejmé, že zemřel vyčerpáním, hladem a prochlazením. Dívku se bohudík podařilo ještě zachránit. 

Na místě smrti malého Franze Storma lidé vytesali do pískovcového balvanu prostý kříž s letopočtem 1855. Místu se od té doby říká "Stormův kříž".

Z Mokrého dolu jsme vystoupali na rozcestí Pohovka.

Cestou dál po červené se objevily pěkné výhledy na Mariininu vyhlídku a Rudolfův kámen.

V zatáčce jsme narazili na to, co má každý spojené s hlavně s pohádkou Pyšná princezna. Ono se z Pyšné princezny hodně scén natáčelo v okolí Jetřichovic a Všemil, ovšem tahle scény byla maximálně tak tímhle místem inspirovaná, tady se to asi natáčet nemohlo :-)

fotka z tabule- takhle to tu vypadalo

a takhle to vypadá teď

Skála Semmelstein

Potom už jsme sešli na Českou silnici a po ní se vydali zpátky k autu.

Výlet nakonec nepatřil k nejkratším, tak jsme se docela těšili na občerstvení do hospody. Pamatuju si, že před lety, když jsem tu byla naposled, byla hospoda U Loupežáku narvaná lidma, na místo se skoro čekalo a i okolo panoval čilý ruch. Dneska mě docela překvapilo, že přestože je plná sezóna a sobota, na parkovišti stálo pár aut a hospoda byla naprosto prázdná. Že by se turisti koncentrovali jinde nebo je odradilo drahé parkování a znatelné zdražení v hospodě? No, těžko říct, my jsme nakonec zašli do vedlejší hospody U nás, kde měli ceny možná i mírnější a sedělo se tam docela fajn.