Deštivý Český ráj

Na víkend jsme si naplánovali oblíbený puťák po Českém ráji. To jsme ale ještě neviděli hrozné předpovědi počasí na tenhle víkend. Postupně se to zhoršovalo, nejdřív, že možná déšť, potom že lijavec celý víkend non-stop, potom že možná ne úplně celý víkend, spíš v noci.

No, váhala jsem, jestli to za těchdle okolností neodvolat, nakonec jsme to ale hecli a rozhodli se, že počasí navzdory pojedeme.

Docela zvláštním vlakem z Prahy Libně (stařičké dva vagóny, spěšný vlak jménem Český ráj :-) jsme se přes Nymburk a Jičín dostali do Jinolic.

Zataženo bylo dost, ale nepršelo, takže zatím dobrý. Rozhodli jsme se vynechat tradiční trasu do Prachovských skal a jít bokem přes Bradu.

Na vršku Brada mezi Jinolicemi a Jičínem jsou (hodně nezřetelné) pozůstatky hradu. Výraznější jsou dvě sochy a mezi nimi kříž, které byly vztyčeny na památku prusko-rakouské bitvy.

Výhledy jsou tu do skoro všech stran, buď směrem k Železnici a Jičínu, ale i na druhou stranu na Trosky.

Hned pod hradem jsme narazili na Rumcajsovu jeskyni, je v ní řada věcí, vybavení i figuríny Rumcajse a Manky. Okolní lesy jsou jsou totiž dějištěm příběhů loupežníka Rumcajse, tedy v knížkách les Řáholec. No, děti jsou asi nadšené, my jsme spíš koukali :-)

Do Prachova jsme se vydali náročnější cestou, vrchem přes Přivýšinu, tam se totiž dá vylézt na vyhlídku.

Pořád nepršelo, spíš bylo hodně dusno. Přes Prachov a rozcestí pod Šikmou věží jsme se zašli podívat na dvě vyhlídky na Prachovské skály. 

Nejdřív to byla vyhlídka Míru.

.. a potom vyhlídka Českého ráje

Dole u chaty a vlastně i na turistických okruzích ve skalách bylo překvapivě hodně lidí, u chaty všude smrad přepáleného oleje a vřeštící děti. Dali jsme si rychlé pivo a zamířili k Pelíškovi.

Odtud už jsme po liduprázdné cestě došli k hradu Pařez. Skalní hrad vznikl zřejmě v polovině 14. století, první písemná zmínka je z roku 1403, kdy byl v držení Jana z Pařezu. Zanikl pravděpodobně za husitských válek, kdy byl dobyt a pobořen. Poté byl obýván loupežníky. Dneska je tu pěkná prolézačka vytesanými tunely a světničkami.

Déšť se pořád tvářil střídavě jako že jo a jako že ne. Pod Šikmou věží už se i trochu rozpršelo, ale zase přestalo, v Mladějově, když jsme seděli u piva, znovu. Nakonec jsme ale došli až k Nebákovu bez výrazného zmoknutí, což jsme brali jako dost velkou výhru. 

V rekreačním středisku jsme zjevně byli jedinými hosty, srandovně stručná paní nám dala klíč od chatky, plněné knedlíky se zelím k večeři a pak i pivo po večeři, vše za pomoci asi tak deseti pronesených slov... 

Večer se dalo opravdu do deště a pršelo i většinu noci, v tom předpověď nelhala. V neděli mělo být relativně slušně dopoledne a rozpršet se kolem dvanácté. Proto jsme se rozhodli vzít to do Turnova co nejkratší cestou a dostat se tam pokud možno co nejdřív. Po snídani jsme teda vyrazili k Věžáku a Čertoryjím.

Cestou jsme míjeli Podsemínský most. Vede přes Žehrovku k Podsemínskému mlýnu a jde o historicky cennou památku. Podle vedle stojící cedule je ale v havarijním stavu a vstup na něj je jenom na vlastní nebezpečí...

Po zelené značce jsme údolím Čertoryje došli k Drahoňovicím a po modré k arboretu na Bukovině. Uvažovali jsme, že se tu občerstvíme, ale nakonec jsme se rozhodli dojít až na Valdštějn.

Cestou jsme to obligátně vzali přes vyhlídku Na Kapelu a vyhlídku U Lvíčka.

Asi kvůli hrozivé předpovědi bylo na vyhlídkách i všude kolem liduprázdno. A kupodivu stále nepršelo, bylo trochu dusno a zataženo, ale jinak v pohodě. Stavili jsme se teda na kafe a něco dobrého na Valštějně a pokračovali kolem Hlavatice do Turnova.

V Turnově jsme od stanice Turnov město prošli přes železniční most až k nádraží, koupili si lístky a protože do odjezdu vlaku zbývalo ještě hodně času, zašli do místní vyhlášené cukrárny. Teprve když jsme seděli tam, se pořádně rozpršelo. Bylo to skoro štěstí, protože poprvé za celý víkend pršelo fakt pořádně a dlouho. 

Rataje nad Sázavou

V neděli jsme se vydali na menší procházku do lesů v okolí Ratají nad Sázavou. Myslela jsem, že jsem v Ratajích kdysi byla, ale teda dneska mi to spíš přišlo že ne, že si to pletu s jiným městem nad Sázavou...

Jinak Rataje jsou takové dost zapomenuté místo, které nepostrádá malebnost, ale všechno je tu takové až srandovně omšelé a padající na hlavu.

Historické jádro městyse bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou v roce 2003. Mezi nejcennější dochované památky patří městské opevnění, areál zámku, kostel sv. Matouše, areál hradu Pirkštejn či několik měšťanských domů.

Zaparkovali jsme na náměstí, vyfotili pár ruin a vydali se k hradu Pirkštejn.

Gotický komplex hradu z první poloviny 14. století je tvořen palácem s hradební zdí a válcovou věží, hradbou parkánu a hospodářskou budovou. Hrad byl doplněn i šíjovým příkop a mostem. V polovině 16. století pozbyl své rezidenční funkce, následně byl přetvořen na faru a zvonici.

Hrad má stále zřejmě pronajatý Ondřej Kobza, tak se dovnitř nedá ani nahlédnout :-)

Rataje leží na poměrně výrazném ostrohu nad řekou, takže cestou spodem je vidět domky a asi i zbytky opevnění, trochu mi to připomnělo ptačí domky v Úštěku.

Procházkový okruh vedl lesem po neznačených cestách na vrch Kovářka a Stařechov a potom podél potoka a trati zpátky. Výhledy tam ani moc nebyly, jediná zajímavost nás čekala na vrcholu Stařechova, kde je kamenný stůl vytvořený u příležitosti 57. sjezdu České lesnické jednoty v roce 1905. Jedná se o čtyři vztyčené kameny, na nichž je položena kamenná deska.

Cestou zpátky do Ratají jsme omylem uhnuli ze zelené značky, což ale způsobilo, že jsme prošli přímo zdejším zámkem (což by mě ani jinak nenapadlo, že jde).

Jde o trojkřídlou patrovou budovu ve tvaru U s arkádovým nádvořím a novodobými slunečními hodinami z roku 1950, o investici vyloženě volá, zato má ale pěknou atmosféru :-)

V roce 1528 nechal upravit majitel dolního hradu Pirkštejna Ladislav Malešický z Černožic horní hrad v renesančním slohu. Po vystřídání několika majitelů v roce 1656 zámek získal Vilém František z Talmberka, který začal s úpravami a které dokončil až jeho syn. Od roku 1933 zámek patří obci, která provádí (hodně) pozvolnou rekonstrukci. Nachází se v něm dřevorubecké muzeum či Muzeum středního Posázaví.

Tím jsme asi vyčerpali všechno, co je v Ratajích k vidění a mohli jsme se vydat k domovu, Sázavu jsme vlastně ani neviděli.

Co v Praze, jeďte na venkov

Tuto neděli jsme se trochu narychlo rozhodli poslechnout vtipný slogan Českých drah a vydat se do Brna... Už dlouho jsme to měli v plánu, počasí mělo být pěkné, tak hurá na venkov :-)

Cesta tam byla docela příjemná, vlak poloprázdný (ovšem tušili jsme, že jako obvykle to zpátky bude o mnoho horší).

Poté, co jsme se vymotali z opravdu hnusného okolí hlavního nádraží, jsme se vydali rovnou na Petrov. přes zahrady na baštách. Pes docela uvítal zdejší vodní schody.

Nahoře na Baštách je kromě výhledu také obelisk a zbytky opevnění.

V katedrále sv. Petra a Pavla zrovna končila mše. 

Kostel na Petrově stojí patrně na místě původního hradu založeného Břetislavem I. po dobytí Moravy r. 1018. Po jeho zániku zde stála ve 2. polovině 12. století románská bazilika, počátkem 14. století rozšířena o kněžiště, dále byl chrám upravován v 15. a 16. století. Při obléhání Švédy roku 1643 chrám vyhořel. V letech 1743–48 bylo trojlodí upraveno do dnešní podoby podle návrhu M. Grimma. V letech 1904–08 bylo vybudováno vnitřní zařízení, v roce 1777 bylo u kostela  zřízeno biskupství.

Petrovská katedrála je také známa tím, že její zvony vyzvání poledne už o hodinu dříve. Podle pověsti se tímto trikem Brno ubránilo dobytí švédskými vojsky za třicetileté války, když si Švédové dali za úkol dobýt Brno do pravého poledne, a jistě by se jim to také při výrazné početní přesile povedlo, nebýt pohotového a důvtipného zvoníka.

Pod Petrovem jsme nakoukli do uličky Václava Havla, vzadu je i lavička, ale tam už jsme nedošli.

Sešli jsme až na Zelný trh se sloupem Nejsvětější Trojice a kašnou Parnas a pokračovali na náměstí Svobody.

Cestou jsme se samozřejmě museli zastavit i u radnice, je tu infocentrum a krokodýl...

Podle dostupných pramenů patří krokodýl k Brnu už od 2. poloviny 16. století. Jak se do Brna dostal dnes nikdo s jistotou neví, ale pověstí o jeho původu je spousta.

Jenom o kousek dál už jsme stáli na náměstí Svobody. Asi největší dominanta náměstí je Brněnský orloj z roku 2010 Každou hodinu stroj krátce zazvoní, jednou denně v 11 hodin z něho vypadne kulička, kterou si mohou kolemjdoucí odnést. My jsme tam byli asi ve čtvrt na jedenáct, hodiny odbily a několik lidí se vrhlo hledat kuličku... tak nevim.

Začínalo být docela vedro a taky jsme se začali poohlížet po nějaké kavárně s dobrou kávou. Ovšem v okolí náměstí jsme nic najít nemohli, tak jsme se museli spokojit s McDonaldem.

Předtím jsme ale ještě zašli ke kostelu sv. Jakuba. Kostel byl postaven počátkem 13. st. Sloužil potřebám hlavně německých a flanderských kolonistů. Kostel sv. Jakuba, tak jak jej známe dnes, byl postaven na přelomu 14.-15. st. v pozdně gotickém slohu. Asi nejznámější je díky tzv. neslušnému mužíčkovi, který vystrkuje zadek směrem k Petrovu. Je nad tím prvním oknem na věži, ale vyfotit nerozmazaně se mi ho mobilem nepovedlo.

Přes Dominikánské náměstí s barokním kostelem Sv. Michala archanděla a klášterem dominikánů jsme prošli Novou radnicí až pod Špilberk. 

Gotický hrad Špilberk vznikl ve 2. polovině 13. století jako sídlo moravských markrabat. Jeho zakladatelem byl moravský markrabě a český král Přemysl Otakar II. Posledním zde sídlícím byl markrabě Jošt Moravský. Po jeho smrti Špilberk ztratil funkci rezidence a naopak začal sloužit jako vojenská pevnost, později trestnice. Ve vězeňských kobkách trpěli a umírali revolucionáři z celé Evropy. Pykalo zde i mnoho dalších odsouzenců, z nichž nejslavnější byl zřejmě pověstný loupežník Babinský.

Začínalo být slušné vedro, tak jsme parkem sešli zas dolů a Údolní ulicí se vydali směrem na Kraví horu. Hned na první křižovatce jsme narazili na bustu Viktora Kaplana, profesora VUT.

Na hvězdárnu na Kraví hoře mám hezké vzpomínky, při minulé návštěvě se mi tu fakt líbilo. Tentokrát jsme si tu prohlédli Kognitorium, což je interaktivní vědecká stezka s řadou exponátů, které mají podpořit zájem o přírodní vědy.

Hvězdárna na Kraví hoře vyrostla v roce 1954, o pět let později k ní přibylo i planetárium. Spojením obou objektů vznikl unikátní komplex, který umožnil popularizaci astronomie široké veřejnosti. 

Z Kraví hory, neboli po brněsku Monte bú jsme zamířili zpátky do censtra. cestou jsme nakoukli do Botanické zahrady PF MU. Vypadalo to tam moc hezky, ale nesmějí tam psi, takže nazdar.

Prošli jsme parkem Lužánky, což je nejstarší veřejný park v českých zemích založený v roce 1786 v místě bývalé jezuitské zahrady a zamířili k vile Löw-Beer. Při minulé návštěvě byla vila teprve v rekonstrukci, takže do její blízkosti jsem se dostala poprvé.

Secesní vilu nechal postavit roku 1904 průmyslník Moritz Fuhrmann. Architektem stavby se stal Alexander von Neumann. Do roku 1939 zde bydlela rodina Alfreda a Marianny Löw-Beerových, kteří byli rodiči Grety Tugendhat.

Do zahrady vily Tugendhat jsme nahlídli jenom přes plot...

Zpátky do úplného centra jsme prošli kolem Janáčkova divadlo se světelnou fontánou ve tvaru opony.

Přes ulici se dá projít přes Augustiniánský klášter s kostelem sv. Tomáše na Moravské náměstí.

Tam mě zaujala socha Jošta Moravského od Jaroslava Róny. Jošt byl synovcem Karla IV. a žil v letech 1351 až 1411. Byl aktivní politik a získal mnoho titulů například Moravský markrabě, lucemburský vévoda, Braniborský kurfiřt a římsko-německý král. Socha je druhou nejvyšší jezdeckou sochou u nás. Má ztvárnit odvahu, se kterou Jošt často bojoval na bitevních polích.

Naproti před budovou Nejvyššího správního soudu (!) stojí socha Spravedlnosti. Autorem měděné sochy z roku 2010 je sochař Marius Kotrba. Socha představuje lidský boj o spravedlnost - muže zvedajícího těžký kvádr. Spravedlnost je podle autora jednak těžká, ale zároveň i křehká. Součástí díla je i malá fontána, jejíž proud sochu zespodu mírně nadzvedává. 

Tuhle fotku budu muset nechat zarámovat a pověsím ji někde u nás v práci na zeď... anebo seženu repliku sochy v malém, ještě uvidím.

Na Jakubském náměstí jsme si dali kafe a zmrzlinu a prošli k Malinovskému náměstí. Tam stojí další zajímavá skulptura- Pocta Edisonovi. Autorem plastiky je Tomáš Medek, slavnostně odhalena byla v roce 2008 a připomíná T. A. Edisona, který v roce 1882 osvětlil elektrickými žárovkami nedaleké Mahenovo divadlo.

Odtud jsme ještě nakoukli k Měnínské bráně ze 13. století, kdy tvořila část městských hradeb.

Nedaleký klášter minoritů je nejstarší dosud fungující klášter v Brně, pravděpodobně pochází z roku 1230, tvoří ho mimo jiné Loretánská kaple a přilehlý kostel sv. Jana Křtitele a Jana Evangelisty.

Poslední pamětihodnost, kterou jsem ještě cestou na nádraží zachytila, byl barokní kostel sv. Josefa ze počátku 17. století. Kostel nechal vystavět biskup František z Ditrichštejna jako součást kláštera františkánek, později voršilek.

Do odjezdu vlaku jsme měli ještě dost času, tak jsme se vrátili k zahradám na baštách a chvíli čekali tam. Cesta zpátky byla podle očekávání o dost horší než cesta tam. Vlak zpožděný, hodně plný... ale naštěstí to nebylo tak strašné, zpoždění bylo jenom 15 minut, v kupé bylo sice plno, ale relativní klid, i ta klimatizace alespoň částečně fungovala Nějak jsme to přežili a stihli i vlak do Říčan.