V sobotu jsem se vypravila jen na takovou menší procházku (která se nakonec tradičně trošku protáhla)- a super (!), vylezlo sluníčko, dostala jsem se na spoustu neprozkoumaných míst, pěkné.
Nejdřív jsem nahlédla do Riegrových sadů, vyhlídku na Prahu jsem teda zapomněla vyfotit, ale i tak tam bylo příjemně. Taková ta sobotní atmosféra, plno blahobytných rodinek s kočárky a psy...
Z Riegrových sadů jsem se ponořila do žižkovských ulic. Nejdřív jsem procházela Bořivojovou ulicí, kde se narodil a prožil dětsví Jaroslav Seifert, na domě č. 816/104 je umístěna jeho pamětní deska.
 |
| Vozová ulice cestou do Roháčovy |
 |
| Bořivojova ulice |
 |
| roh Bořivojovy a Víta Nejedlého |
 |
| pohled do Chvalovy ulice |
Bořivojovou ulicí jsem došla až k hotelu Olšanka a pokračovala k Parukářce. Tu znám vlastně hlavně jako park za "tou hospodou", i když kdysi dávno jsem se tu asi i prošla. Dneska jsem to vzala zgruntu, došla až dozadu a přes vrchol Křížek zase zpátky.
Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Tyto vinice dal již ve čtrnáctém století založit císař Karek IV. Do roku 1804 nesla tato oblast název Hejtmanovská. V devatenáctém století se usedlost stala majetkem známého pražského parukáře Jana Hrabánka, čímž získala oblast název Parukářka.
V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Vyráběly se zde zápalky pro lovecké náboje, a po nějaké době také zápalky pro náboje vojenské. Od roku 1827 vyráběla továrna Kapslovna zapalovadla z bílého střelného prachu. V roce 1835 se továrna přestěhovala do Vlašimi, protože se v okolí parku začaly stavět domy. Poslední zbytky továrních zdí se zachovaly nedaleko cesty, vedoucí na vrchol kopce.
 |
| zbytky Kapslovny |
 |
| louka na vrcholu s kamennou stélou ze sliveneckého mramoru |
 |
| v dálce Vítkov |
 |
| draci |
Skluzavka v parku mě zaujala hlavně sérií zákazů na ceduli. Třeba takový "zákaz jízdy s chorým srdcem" nepostrádá půvab...
 |
| taková skluzavka prostě skrývá spoustu nebezpečí |
 |
| slavná hospoda- přiznám se, že už nevím, jak to tu dřív vypadalo... |
Z Parukářky jsem se přesunula zase mezi domy. V Chelčického ulici jsme si prohlédla známé schody, které účinkovaly v řadě filmů. Asi nejznámější jsou zdeší scény z Fešáka Huberta, aneb "Drž se svý Michle, figuro!".
Kousek dál v Táboritské ulici je památník Jaroslava Seiferta. Památník v podobě stuhy byl odhalen v roce 2016, autorem je sochař Jan Roith a vyroben bylo z litého betonu. Na stuze se nachází čitelný citát z básně Prosinec 1920: "To slovo letělo jako pták do sítě hvězd." No nevim...možná je památník jen nevhodně umístěn, ale nepůsobí na té rušné ulici mezi pokřikujícími bezdomovci moc reprezentativně.
Novogotiský kostel sv. Prokopa od Josefa Mockera jsem obešla a vydala se nahoru do kopce k vysílači.
Telekomunikační věž byla postavena v letech 1985-92. Se svou výškou 216 metrů jde o nejvyšší stavbu Prahy.
Vedle vysílače se nacházejí pozůstatky židovského hřbitova.
Starý hřbitov založen roku 1680 jako morové pohřebiště pražské židovské obce. Bylo zde pohřbeno na 40 000 osob, mezi nimi řada významných rabínů a učenců. Nejnavštěvovanější je hrob pražského vrchního rabína Ezechiela Landaua, známého též pod jménem Noda bi-Jehuda (1713-1793). Jsou zde pohřbení i další význačné židovské osobnosti a představitelé osvícenství a novodobé židovské inteligence, jako např. Landauův žák, člen rabínského kolegia Eleazar Fleckeles (1754-1826), lékař Jonas Jeiteles (1735-1806), jeho syn Baruch Jeiteles (1762-1813) nebo historik David Podiebrad (1803-1882). Mohutné reprezentativní náhrobky označují hroby prvních židovských podnikatelů - Joachima Poppera (1721-1795), příslušníků rodin Jerusalemů, Pribramů a Dormitzerů. Z uměleckého hlediska lze na hřbitově sledovat vývoj od barokně tvarovaných náhrobků přes reprezentativní náhrobky empirové a náhrobní kameny zdobené v duchu historizujících slohů až po běžné tvary druhé poloviny 19. století.
Původní pozemek hřbitova se rozkládal na mnohem větší rozloze než je dnes přístupná a otevřená část s náhrobky. Na počátku 60. let byl z větší části zrušen a přeměněn v park, dnešní Mahlerovy sady. Ve druhé polovině 80. let 20. století byl hřbitov v souvislosti s výstavbou vysílače zdevastován.
Nakonec ta vycházka tak krátká nebyla, začalo být i dost zima, takže jsem se docela s chutí přesunula do tepla tramvaje a pak vlaku domů.
