Po vánočním obžerství a válení jsme se rozhodli trochu projít a vyrazili tentokrát do Prahy. Zaparkovali jsme nedaleko Hradčanské a došli do nedalekého parku Marie Terezie. Vznikl poměrně nedávno nad ústím Brusnického tunelu. 20. října v něm byla odhalena jediná socha Marie Terezie v Čechách. Někteří kritici sochu přirovnávají k figurce z Člověče nezlob se nebo k šachové figurce, což jejímu autorovi, Janu Kováříkovi, prý nevadí.
Socha nesměla být příliš těžká, protože stojí nad podzemními garážemi a Brusnickým tunelem, je proto vytvořená ze směsi umělého kamene a uvnitř má polystyrenové jádro, díky tomu váží při výšce pět a půl metrů "jenom" necelých osm tun.
Já osobně mám jednoduchost vlastně dost ráda, takže mě socha nijak esteticky neuráží, vlastně se mi i svým způsobem líbí.
Přes Brusnici jsme pak prošli až na Nový Svět a tam nám vyrazilo dech, kolik lidí pojalo stejný nápad, fakt tam bylo narváno. Taky se ukázalo, že dost míst v tady na Hradčanech otevřelo okýnka, takže i občerstvení bylo dostatek.
Nový svět začal vznikat v polovině 14. století a nejdřív býval hradčanským předměstím. Ulička Nový svět kopíruje původní cestu podél potoka Brusnice, která vedla k osadě Střešovice. V roce 1429 malebnou zástavbu téměř zničil požár v době husitských válek. Došlo k její obnově, ale přibližně za sto let, v roce 1541, vyhořela čtvrť podruhé, tentokrát při velkém požáru Malé Strany a Hradčan. Původně zde žili lidé, kteří pracovali na Hradě, později tu žila chudina.
Protože obytné domky byly extrémně malé a nebylo v nich hnutí, lidé žili spíše na dvorcích a ulici. Přes ulice tu visely šňůry s prádlem. Těsné ulice připomínaly italské uličky a proto Nový svět vždy lákal filmaře. Taky tu žila řada umělců, třeba Karel Kachyně, Jan Švankmajer, ateliér tu měl Jan Zrzavý.
V roubence s šindelovou střechou s názvem U raka bydlela chudá švadlenka Josefina Rabochová, za kterou sem chodil Jakub Arbes, aby si ji nakonec vzal za ženu. Ve druhé polovině dvacátého století roubenku koupili dva kamarádi, Arnošt Lustig a Ota Pavel, moc si ji ale neužili, jeden v roce 1968 odchází do emigrace, druhý trpí duševní poruchou a v roce 1973 umírá na infarkt.
I ve zdejší restauraci si vzpomněli, že mají vlastně strašně rádi české hosty, takže otevřeli okýnko a hned u něj byl nával :-)
Kolem kostela Panny Marie a sv. Andělů jsme prošli na Loretánské náměstí.
Základní kámen nejstaršího kapucínského kláštera v Česku byl položen v roce 1600 z iniciativy arcibiskupa Zdeňka Berky z Dubé. V roce 1666 byl v rámci rekonstrukce ještě rozšířen. Se sousední Loretou, kterou kapucíni spravují, je propojen nadzemní chodbou na pilířích.V roce 1757 poškodila kostel pruská střelba při obléhání Prahy a zanechala ve vnější zdi dělostřelecké koule.
Protější barokní Loreta je jedno z nejpozoruhodnějších poutních míst v Čechách. Nejstarší částí souboru barokních staveb postavených k oslavě Panny Marie je Svatá chýše postavena v letech 1626–31 G. B. Orsim podle Svaté chýše z italského Loreta. V letech 1722–37 vznikl rozšířením původní kaple chrám Narození Páně. Na pracích se podíleli Kryštof Dientzenhofer, K. I. Dientzenhofer a Jan Jiří Achbauer. Ve věži kostela se pak nachází proslulá zvonkohra od pražského hodináře P. Neumanna z roku 1693.
Minuli jsme Loretu a došli skoro až na Hradčanské náměstí.
Největší skrumáž jsme minuli zkratkou přes Radniční schody pod Schwarzenberským palácem.
Rozlehlá trojkřídlá budova Schwarzenberského paláce s dvorem byla postavena v letech 1545-67 Augustinem Vlachem pro Jana ml. Popela z Lobkovic na spáleništi 4 šlechtických domů. Jedná se o jednu z nejlépe dochovaných renesančních staveb v Čechách. Vyniká sgrafitovou výzdobou na námět benátských grafických předloh z roku 1567 a štítovými nástavci.
Přes Janský vršek a Břetislavovu ulici jsme došli na Tržiště. Břetislavova ulice se zjevně dřív jmenovala Vrchová.
Pak už jsme proběhli na Maltézské náměstí s barokním sousoším Sv. Jana Křtitele s anděly od Ferdinanda Maxmiliana Brokoffa.
Protější Johanitská komenda při kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze je nejstarším českým konventem řádu maltézských rytířů a sídlo jeho velkopřevorství. Komenda byla založena mezi lety 1158–1169 českým králem Vladislavem I., který mu věnoval pozemky, na podnět vyšehradských proboštů kancléře Gervasia a jeho vnuka Martina, kteří financovali stavbu kostela.
Na Kampě bylo taky dost narváno, tak jsme se tam ani moc nezdržovali a došli rovnou do Vojanových sadů, kde jsme si vypili čaj.
Zahrada ve Vojanových sadech patří k historicky nejstarším v Praze, její historie sahá do středověku, kdy se zde nacházela klášterní zahrada, rozdělená na okrasnou část, ovocný sad a menší užitkovou zahradu. Po zrušení kláštera v roce 1782 připadla zahrada ústavu anglických panen, který zde počátkem 19. století založil anglický park s potůčkem, jezírkem s rybami a okrasnými jehličnany.
Po roce 1921 zahrada, již jako součást areálu ministerstva financí, mírně chátrala. Ke zpřístupnění veřejnosti došlo až v roce 1954.
Prošli jsme přes Klárov a uličkou Pod Bruskou jsme vylezli k Bílkově vile. Původně jsme chtěli projít hradem, ale ten je jaksi úplně celý uzavřený.. nákaza by asi mohla celý areál nenapravitelně infikovat, tak jsme museli zvolit náhradní řešení.
Už se sice skoro stmívalo, ale kousek secesní stavby podle vlastního návrhu Františka Bílka se sousoším Komenský se loučí s vlastí, jsem ještě stihla vyfotit...
O kousek dál jsme procházeli kolem Písecké brány, která se jako jediná dochovala z barokního fortifikačního systému Prahy známého jako Mariánské hradby.
A nedaleko už stálo taky naše auto, tak jsme se mohli zase vrátit domů k salátu a cukroví :-)
