od Akvaduktu na Tokáň

V dnešním krásném a slunečném (konečně) dni jsme se vydali na dlouho očekávaný výlet do Českosaského Švýcarska. Zaparkovali jsme v místě zvaném Na Potocích (nebo Na Potokách?), kde je dnes budova domova důchodců. Na parkoviště to nešlo, ale naštěstí se v okolí zaparkovat dá.

Bývalá osada Na Potokách patřila k Dolní Chřibské a v roce 1930 měla 8 domů a 34 obyvatel. Dneska tady zůstala jediná budova, od které jsme se vydali kolem pozůstatků bývalé Hübelovy továrny k akvaduktu.

Stará tkalcovna Floriana Hübela z roku 1894 musela zastavit výrobu za hospodářské krize v roce 1929. Po 2. světové válce sloužily její budovy jako rekreační středisko a později jako depozitář Národního muzea. Po roce 1980 zůstaly budovy prázdné, v květnu 1996 zchátralá továrna vyhořela a v roce 2000 byla zbořena.

Šli jsme trochu nešikovně spodem lesem a podél vody, ale akvadukt jsme nakonec našli. Celý náhon je unikátní technickou památkou a byl postaven v roce 1888, do továrny přiváděn vodu. Začínal u silničního mostu za posledními domky Dolní Chřibské, odkud vede po levé straně údolí dodnes patrný přívodní kanál. Asi po 250 metrech náhon prochází 35 m dlouhým tunelem, vytesaným v pískovcovém skalním výběžku. Jeho horní ústí je dnes zasypané a do skalní stěny u něj je vytesaný velký kříž, připomínající dřevorubce, který se zde roku 1841 nešťastně zřítil ze skály. Za tunelem pokračuje již lépe dochované a zčásti obezděné koryto náhonu na pozoruhodný 25 m dlouhý kamenný akvadukt, překonávající dvěma oblouky starou lesní cestu a tok Chřibské Kamenice. O kus dál náhon opět mizí v tunelu a 140 m dlouhou klenutou podzemní štolou pokračuje až na okraj areálu zbořené továrny, kde končí.

Po neznačené cestě a potom dokonce bez cesty jsme překonali Doubický potok a minuli Chřibský hrádek. Nahoru jsme teda nešli, už jsme tam byli a hlavně jsme se chystali vystoupat o kus dál ke skalní bráně.

Pohled na Chřibský hrádek odspoda. Byl zřejmě loveckým sídlem založeným na počátku 13. století vybájeným Cherubem Berkou, nebo strážním hradem na staré Lužické cestě.

O kousek dál jsme se jali drápat k jedné zapomenuté skalní bráně.. Nakonec jsme ji našli, pěkné místo, ale špatně se tam fotí (i leze :-)

Po sestupu a postupu po neznačených cestách jsme se dostali konečně na značku, a to konkrétně žlutou. Původní plán byl jít po žluté od parkoviště U Doubice přes sv. Eustacha a přes soutězku Úzké schody až na Tokáň. Jenomže jsme měli s sebou dva psy a místní znalci nám sdělili, že se psama se tam jít nedá, neb jsou tam dlouhé žebříky. Museli jsme tedy přehodnotit plány a místo toho jít po cyklostezce Vlčí roklí. Cesta to byla příjemná, ale moc skal jsme neviděli...

Nakonec jsme dorazili k oblíbeným srubům na Tokáni, asi už jsem tu o Tokáni psala, tak jen hodně stručně- bývalá hájovna a skupina přilehlých srubů v alpském slohu z 30 let. 20. století, budovy tu byly i dřív, ale vyhořely. V roce 1938 se tu setkal lord Runciman s příslušníky henleinovské šlechty.

Poprvé letos jsme seděli venku, i když to ještě nebylo úplně ideální, dost foukalo. Na druhou stranu tu bylo relativně málo lidí.

Zpátky k autu jsme prošli po modré značce okolo Suchého vrchu a potom po neznačené cestě. fajn výlet

zase Teplice, zámecký park a Letná

V dnešním deštivém dni jsme se nakonec vydali jenom na krátkou zdravotní procházku do Teplic. 

Chtěli jsme hlavně trochu prozkoumat zámecký park, který jsme doteď spíš míjeli a potom vilovou čtvrť Letná.

Do zámeckého parku jsme prošli okolo morového sloup na Zámeckém náměstí

Sloup Nejsvětější Trojice byl postaven v letech 1718-19 jako poděkování za odvrácení morové rány od Teplic v r. 1713. Autorem návrhu je český barokní sochař Matyáš Bernard Braun. Šestiboký sokl se třemi bazénky kašny nese trojboký obelisk na jehož vrcholu je na zemské kouli osazeno sousoší Nejsvětější Trojice. V dolních partiích soklu jsou umístěny sochy morových patronů – sv. Šebestiána, sv. Rocha; sv. Jana Křtitele, sv. Pavla a sv. Karla Boromejského.

Zámecký park je součástí zámeckého areálu už  od dob renesance, z té doby pocházejí i oba rybníky. Na přelomu 18. a 19. století se z geometrické francouzské zahrady přeměnila v krajinářský park anglického typu s množstvím drobných staveb a řadou cizokrajných okrasných dřevin.

Hned u vchodu do zahrady nás zaujal Zahradní dům- jde o budovu postavenou r. 1732 teplickým zednickým mistrem Kristianem Laglerem na příkaz hraběte Františka Karla Clary-Aldringena. Barokní bohatě členěné průčelí bylo původně v podstatě velkou kulisou a až v průběhu 19. století byla ke středovému sálu přistavěna boční křídla do dnešní podoby. Nad vchodem je v pískovci vyveden znak teplických držitelů Clary-Aldringenů a strop sálu zdobí fresky kadaňského rodáka malíře J. F. Müllera. Budova byla dlouho sídlem Severočeské filharmonie, ovšem dnes tu tak trochu typicky působí...ehm, casino.

O kousek dál mě zaujala busta, u které jsem odvodila, že to bude Beethoven. A jak jsem si pak doma potvrdila, měla jsem pravdu. Samozřejmě jsem si hned vzpomněla na onu legendární historku popisující setkání Ludwiga v. Beethovena s Johannem Wolfgangem Goethem se suitou rakouské císařovny Marie Louisy. Bylo to v roce 1812, ale z busty jsem nevyčetla vůbec nic. Doma jsem se pak ze stránek města Teplic dozvěděla, že někde v blízkosti busty je ještě pamětní deska na toto setkání... sakra! To mě teda dost naštvalo, desku bych určitě dohledala.... No tak zas někdy příště teda..

Jinak busta je dílem teplického výtvarníka M. Kyselky. Původně byla osazena jako bronzová plastika v r. 1971, v r. 2002 došlo k nahrazení kamennou bustou.

U rybníka je pěkný Apollonův chrámek, který má podobu antického chrámu se sloupy s jónskými hlavicemi.

Hned za parkem už začíná Letná (neboli Královská výšina neboli Königshöhe). Místo za městem- původně zvané Špitální vrch bylo oblíbeným výletním cílem lázenských hostí i obyvatel Teplic. Již od pocátku 19. století zde vznikaly stavby výletních restaurací, vyhlídek a odpočívadel

Já jsem vyfotila vyhlídku na Středohoří a na Doubravku

Na nejvyšším místě Letné se nachází vyhlídka Stráž. Původně nesla hrdé jméno Stráž císare Františka Josefa I, pozdeji Vysoká stráž a byla postavená v roce 1897. Architekt Gustav Jirsch do ní promítl všechny významné styly – od gotického lomeného oblouku až po renesancní okno. Rozhlednu, která také nabízela posezení v restauraci a ubytování, postavil jeden z nejvýznamnejších teplických spolku druhé poloviny devatenáctého století – Horský spolek. Po první svetové válce v souvislosti s pádem rakousko-uherské monarchie došlo k prejmenování na Vysokou stráž. 

Ješte za první republiky sem proudily davy místních i lázeňských hostu. Po druhé svetové válce však zacala rozhledna chátrat. Smutnou historií této dominanty jsou devadesátá léta. Podnikatelský plán jejího majitele nevyšel a stavba nezadržitelne chátrala. Až v roce 2003 koupila objekt firma Viamont a kompletně ji (s použitím peněz z Evropských fondů samozřejmě) zrekonstruovala. Nyní je tu rozhledna a stylová restaurace Franc Josef

Hned naproti stojí známý dům zvaný Škvárovník (Schlackenburg). Postavil ho v letech 1805 až 1826 zednický mistr ze spečených kazových škvárových cihel z místních cihelen (první cihly byly použity z domu, které lehly požárem). Stavba sloužila jako výletní restaurace s letní zahradou a brzy proto získala evropský ohlas. Zednický mistr Jerke se ovšem nespokojil s počátecní podobou hrádku, ale každoročne, až do své smrti v r.1826, přistavoval další prostory. Do počátku 80.let 20.století byl objekt využíván jako restaurace, ale již v té době začal upadat. Budovy zůstala prázdné a v devadesátých letech nastalo období častých změn soukromých vlastníku objektu. Po dlouhých letech byl Hrádek, který obdivuhodne odolává povětrnostním vlivum, prohlášen za kulturní památku. Nyní to vypadá, že jakási rekonstrukce probíhá, hrádek má novou střechu a probíhá oprava oken

Cestou zpátky jsme prošli přes Lázeňské náměstí s Ptačími schody a Kolostůjovými věžičkami do Lázeňské ulice.

Tady je zase jedna připomínka Beethovena- pamětní deska odkazující na jeho pobyt v tomto domě v roce 1811.

Na konci procházky dokonce začalo i svítit slunce, ale brzo ho doplnil fakt silný vítr, střídavé slunce a dešťové kapky poletující v tom větru... tak jsme už radši jeli domů :-)

cesta do Loun

V dnešním spíš předjarním než jarním počasí jsme se vydali na menší autovýlet do Loun. Cestou jsme se zastavovali na spoustě zajímavých míst a občas vyšlápli na kopec.

První zastávka byla u zapomenutého židovského hřbitova nedaleko Čížkovic. Je zarostlý, má skvělou atmosféru... ale je fakt, že i trocha té údržby by mu zas prospělo

Stoletý dub a výhledy na Lovoš a Čížkovickou cementárnu od hřbitova

Do nedalekých Třebívlic jsem se chtěla podívat už dávno, vždycky jsme jezdili na výlety trochu blíž a byli tak maximálně v Třebenicích, Třebívlice byly už prostě z ruky.

Hlavní atrakcí je samozřejmě zámek, kde trávila svůj život Ulrika von Levetzow, láska už 72-letého J.W. Goetha.

Sedmnáctiletá Ulrika von Levetzow - nevlastní dcera majitele třebívlického panství Františka Klebelsberga se v roce 1821 setkala s 72 letým německým básníkem J.W. Goethem. Vznikl mezi nimi hlukoký citový vztah. Setkali se ještě v letech 1822 a 1823. Básník požádal o ruku Ulriky, ta ho však odmítla. Goethe vyjádřil své zklamání v básni "Mariánskolázeňská elegie". Ulrika se již nikdy neprovdala.

Vztah těchto dvou bytostí se stal symbolem romantické , čisté a nenaplněné lásky. Od roku 1824 žila Ulrika trvale v Třebívlicích. Pro třebívlické panství byla přínosem, věnovala se přírodě, měla zájem o kulturu, umění a pečlivě se starala o své poddané. Zemřela sešlostí věkem roku 1899 ve věku 95 let.

Barokní zámek byl roku 1837 zbořen a na stejném místě ho nahradila jednoduchá klasicistní budova. V roce 1843 se František Josef Klebelsberg oženil s vdovou Amálií von Brosigke-Lewetzow. Jedna z jejích dcer Ulrika zdědila třebívlický zámek a žila na něm až do smrti. Po ní zámek přešel na jejího synovce barona Vojtěcha Raucha ze sousedních Pnětluk, který ho roku 1900 prodal městu Most. To zde zřídilo dětskou opatrovnu a od roku 1920 s výjimkou období druhé světové války v budově sídlí různé školy.

 (ta kaple je opravdu nakřivo, nejsem sice dobrý fotograf, ale tentokrát to není moje vina :))

Na kraji nedalekých Želkovic nás zaujal kostel svatého Petra a Pavla tak, že jsme se k němu vydali.

Jádrem kostela je románská rotunda s apsidou z doby po roce 1230. Do rotundy vede portál z jižní strany. Její interiér je zaklenutý kupolí a apsida je sklenutá konchou (specifický typ kulové klenby, která tvoří horní část apsidy). Na rotundu navazuje novorománská plochostropá loď z let 1852-3 postavená podle plánů inženýra Wetzla. Po dostavbě lodi se z rotundy stal presbytář. Zezadu, kde je vidět zbytek rotundy, vypadá kostel fakt efektně..

Ve zdi kostela je zazděna hlava Turka.

Další zastávka byl kostel Sv. Jakuba (nebo spíš jeho ruina), který se nachází kousek od Libčevsi, byl postaven v letech 1751-1754, předtím zde v roce 1670 vznikla malá kaple ke cti patrona studánky. Svatojakubský pramen měl údajně zázračnou moc a příliv poutníků k němu rostl. Bylo založeno zbožné bratrstvo svatého Jakuba Většího, které se o kostel i kapli staralo. Po josefínských reformách přišel úpadek poutního ruchu, ještě horší to samozřejmě bylo po roce 1945. Vrcholem bylo, když v červenci 1956 do kostela vnikli zedníci pracující na stavbě nedalekého kravína a sekyrami rozštípali veškerý barokní mobiliář. Všechny pokusy o záchranu zatím selhávají, koncem 90. let opravilo občanské sdružení Kampanila studánkovou kapli, což ovšem nestačilo. Voda ze studánky byla svedena do obecního vodovodu.

kočičky!

O kus dál cestou na Louny jsme se vyšplhali na vrch Čičov.

Je tu přírodní rezervace chránící dokonale vyvinutou stepní vegetaci, hlavně tzv. koniklecovou step, kde se hojně vyskytuje koniklec luční český.

Ovšem vrch Číčov je hlavně světově proslulou lokalitou minerálu aragonitu. Vyskytují se zde zřejmě největší aragonitové krystaly na světě. Na samotném vrchu je zakázáno cokoli sbírat, ale pěkné ukázky aragonitu se dají pohodlně najít i na okolních polích. O tom jsme se sami přesvědčili :-) 

Popojeli jsme o kus dál a vydali se na Ranou. Z druhé strany nevypadala tak typicky, ale odtud už jo....

Nahoru zřejmě do bývalého lomu vede stará silnice, vykotlané patníky vypadají legračně

Pohled na Milou ze sedla pod vrcholem

cesta na vrchol ze sedla

a výhledy z vrcholu- vzadu je vidět Středohoří

 v popředí Milá, vzadu vykukuje Bořeň a kouř z Ledvické elektrárny

 na druhé straně výrazný Oblík, za ním Srdov a Brník

Cestou do Loun jsme se těsně před městem v rychlosti stavili ještě na kopci Stříbrník s Ejemovou chatou. Je zajímavá tím, že je to jediná horská chata na Lounsku a postavil ji Klub českých turistů v roce 1911. Bohužel chata ještě nebyla otevřená, ale vypadá fakt moc pěkně..

Odpoledne jsme už dorazili do Loun, projeli jsme Žateckou bránou a zaparkovali u kostela.

to je nápis na vedlejším domě

Kostel svatého Mikuláše je římskokatolický farní kostel a jedná se o jedno z vrcholných děl české pozdní gotiky. Byl postaven po požáru 25. března 1517 na místě původního kostela Povýšení svatého Kříže z poloviny 13. století hutí královského architekta Benedikta Rejta. Chrám byl dokončen roku 1538. Chrám je trojlodní, s krouženou klenbou, vnějším opěrným systémem a jehlancovou střechou.

radnice

Na náměstí je socha Jana Husa se "vzkazem" mistra Lounským. O tom, jestli Jan Hus navštívil Louny vedou historikové diskuse

Synagoga v Lounech byla v roce 1871 postavena podle plánů architekta Staňka v pseudorománském slohu s maurskými prvky. Pro bohoslužby sloužila do nacistické okupace, vyhnula se arizaci židovského majetku a velmi zvláštním dějem událostí se jí podařilo zakoupit městem Louny, které zde zřídilo městské muzeum. Muzeum prostory synagogy využívalo v letech 1942 – 1954, poté zde byl v roce 1967 zřízen depozitář Státního okresního archivu Louny.

Prošli jsme se podél hradeb a řeky Ohře a prohlédli si historický vodoteč

O kus dál se nacházejí mohutné mlýny zvané Jiráskovy.

V 19. století se v Lounech nacházely tři mlýny: Hasák, Režná a Šejdovna. Po požáru v roce 1895 vlastnil všechny mlýny František Jirásek, který je opravil a vybavil novým zařízením, takže se zařadili mezi nejmodernější v Čechách. V roce 1912 přešly mlýny do vlastnictví Jiráskových synů. Po znárodnění mlýny spadaly pod n.p. Západočeské mlýny, pak n.p. Mlýny a těstárny Pardubice, dnes opět patří rodině posledního majitele. Vypadají opravdu impozantně a skoro nás překvapilo, že jsou stále v provozu a kupodivu i plní pořád původní funkci :-)

Pěknou uličkou a kolem Muzea jsme prošli od mlýnů zpátky ke kostelu.

 

Jediný měšťanský dům s částečně dochovanou gotickou fasádou v Lounech patřil rodině Sokolů z Mor, která jej vlastnila do přelomu 15. a 16. století. Uvnitř zaujme především velká síň zaklenutá gotickou křížovou klenbou, průčelí dominuje mohutným pozdně gotickým arkýřem s kamenickou výzdobou. Na konci 19. století dům rekonstruoval cítolibský rodák a proslulý puristický architekt Josef Mocker. Tehdy sloužil dům jako hostinec, dnes patří Oblastnímu muzeu v Lounech.

Před odjezdem jsme ještě zaskočili k Žatecké bráně, která zakončuje dochovaný úsek hradeb. Zbytky kamenické výzdoby na průčelí kulisové brány barbakánu ukazují, že jeho důležitou funkcí bylo reprezentovat město pro příchozí z obou hlavních směrů. Z unikátní sochařské výzdoby zůstaly jen baldachýnové stříšky, městský znak se symbolickým W (Vladislav Jagellonský) a tři nápisové desky s datací stavby do roku 1500. Současný stav je pouhým zlomkem původního mohutného fortifikačního komplexu s vnějším valem, příkopem překlenutým padacím mostem a dodnes zachovanou kulisovou bránou, za níž následoval vnitřní příkop s dalším barbakánem a poté teprve vnitřní věžovitá brána. 

Louny jsme si prošli a původní plán byl ještě pokračovat směr Libochovice a cestou se stavit na Hazmburku. Ale čas už pokročil a taky my jsme už nebyli nejčerstvější, takže Hazmburk jsme se po zralé úvaze rozhodli nechat na jindy a jeli přes Lovosice rovnou domů... i tak jsme toho viděli docela hodně :-)