K rotundě v Přední Kopanině

Nedělní výlet jsme nakonec naplánovali po okolí Prahy. Z autobusu jsme vystoupili na Hanspaulce obešli kostelík sv. Matěje. 

Pozdně barokní kostelík sv. Matěje byl postaven v roce 1770 nákladem Františka Xavera Strachovského, rytíře ze Strachovic, vysvěcen byl v roce 1771. Vyfotit moc nejde, ale je od něj pěkný výhled do Šáreckého údolí.

Dál cesta vedla na červenou značku, po ní dolů do údolí a zas nahoru na jeho druhou stranu. Po hranici pole a lesa jsme pak pokračovali až nad Nebušice.

kostel sv. Matěje z druhé strany údolí

Boží muka u Lysolají

Nad Nebušicema se objevila další Boží muka, tahle jsou z roku 2016.

Potom už jsme se napojili na Tuchoměřickou silnici a po ní, částečně po cyklostezce a částečně po krajnici, došli do Přední Kopaniny.  Po odbočení z frekventované silnice jsme si oddechli a zamířili na dobrý oběd do místní restaurace U Drahušky. 

Po obědě se nám šlo trochu líp a než jsme vyrazili dál do Horoměřic, prohlédli jsme si hlavní cíl dnešního výletu- místní rotundu sv. Maří Magdalény.

Rotunda byla postavena v průběhu 1. poloviny 12. století. Původně farní kostel byl postaven jako románská centrála s válcovou lodí o průměru 5,3 m, s podkovovitou apsidou a hranolovou věží o minimálních vnitřních rozměrech 1,9 x 1,7 m. Z původního románského kvádříkového zdiva se však do dnešních dnů mnoho nedochovalo. Je zřejmé, že věž i rotunda vznikly současně, dokladem je jednak jejich provázané zdivo v základech, jednak pravidelný čtvercový vnitřní půdorys věže. Rekonstrukce r. 1852 částečně změnila dispozice kostela.

Pražské letiště je odtud kousek, což znamená, že letadla lítají nad Kopaninou hodně nízko a jedno za druhým. Asi si na to jde zvyknout, ale teda..  stejně nic moc.

Z Kopaniny jsme pokračovali po žluté značce na rozcestí u svaté Juliány. Původní socha socha křesťanské panny, jak mečem probodává draka zde stála před rokem 1868. Ze sochy se dochovala jen hlava, která je dnes umístěná ve sbírkách Středočeského muzea v Roztokách. V roce 1734 byl do původního podstavce zasazen jednoduchý dřevěný kříž.

Jméno Svatá Juliána místo získalo zřejmě podle legendy, která praví, že je zde pochována Juliána – dcera okořského hradního pána rytíře Sukoráda s mlynářským synem Vnislavem. Oba milenci zde byli na útěku dostiženi a pro nerovnou lásku rytířem Sukorádem zabiti. V létě roku 2020 se socha díky veřejné sbírce na toto rozcestí vrátila, sochu podle nákresů a originálu hlavy původní sochy vytvořil sochař a restaurátor Jiří Genzer.

Z rozcestí u Juliány jsme za chvíli došli do Horoměřic a odtud zpátky do Šáreckého údolí na autobus.

Sever Prahy- Ze Satalic do Přezletic

Sobotní dopoledne vypadalo skoro jako by už jaro bylo za dveřmi. Původně jsem plánovala jít do Přezletic z Vinoře, ale nakonec jsem vystoupila už v Satalicích a prošla ještě do Vinoře přes Bažantnici.

Bažantnice byla založena kolem roku 1780 majiteli vinořského zámku jako park ve francouzském stylu. Jeho rysy jsou patrné dodnes. Můžeme tu tak nalézt několik solitérních mohutných dubů, na které je vázán výskyt pralesních druhů brouků. Kromě dubů zde rostou lípy, javory nebo jasany, ojediněle buky.

Kousek od značené cesty je Hradiště Vinoř- v místech dnešního pole stávalo slovanské hradiště z 11. století.

Po červené značce jsem pak došla k rybníku U kamenného stolu.

Ve skalách je tu vytesán kříž a vedle řada výklenků, které zřejmě sloužili šlechtě k vystavování úlovků a trofejí při honech.

U rybníka U Pohanků jsem se napojila na žlutou značku a po ní došla až k Vinořskému rybníku. Vinořský park je hezký, takový divoký se stromy obrostlými břečťanem. Po deštích to ale není zrovna nejlepší terén, bahno je úplně všude.

Rybník jsem obešla, oklepala bahno a vydala se do centra Vinoře kolem zámku. Zámek nechal v letech 1719-24 na místě starší tvrze postavit František Josef Černín z Chudenic podle projektu architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Dnešní podobu ale získal v rámci úprav podle architekta V. Vondráčka v letech 1919-20. Budovu dnes využívá Ministerstvo vnitra ČR, takže je nepřístupná.

Ve Vinoři jsem si ještě zašla na Vinořské náměstí, kterému vévodí pěkná barokní fara a vedlejší kostel Povýšení sv. Kříže.

Objekt fary z druhé poloviny 18. století je přisuzován staviteli Františku Maxmiliánovi Kaňkovi. S nedalekým kostelem je spojena podzemní chodbou. Zajímavé je, že 25. 9.1948 se na této faře sešli bývalí funkcionáři českých nekomunistických stran. Projednávala se tu otázka možné koordinace politických aktivit, ale návrh Milady Horákové a Zdeňka Peška byl odmítnut. I přesto, že vliv schůzky byl dost omezený, stala se tato schůzka jedním z ústředních bodů konstrukce obžaloby a procesu s "vedením záškodnického spiknutí proti republice", ve kterém byli odsouzeni její tři účastníci: Milada Horáková, Josef Nestával a Zdeněk Peška.

Vedlejší kostel Povýšení sv. Kříže byl zřejmě postaven v souvislostí se stavbou nedalekého zámku. Jedná se o barokní trojlodní stavbu bazilikálního typu. Zbytky staršího objektu se zachovaly ve věži.

Ve Vinoři jsem se trochu občerstvila a pokračovala do Ctěnického háje. Na jeho kraji se nachází kříž zvaný rozlučkový.  Tyto kříže stávaly na hranicích obcí, kde se zemřelý naposledy loučil s rodnou obcí.

O kousek dál se ve Ctěnickém háji nachází skupina prastarých dubů (celkem 11), kterým se říká Miranovy duby. Údajně byly vysazeny kolem roku 1775 na památku selského povstání vedeného Josefem Miranem z nedalekých Přezletic. 

Josef Miran, alias Černý byl rychtářem, rodina Černých tam na Samkovském statku hospodařila dlouhá léta. Od roku 1714 to byl Jan Černý, po něm hospodářství přebírá syn Jakub Černý a roku 1760 náš Josef Černý, narozený v polovině prosince 1739. Jméno Miran bylo s největší pravděpodobností jeho přízvisko nebo přezdívka. Josef Miran se postavil do čela selského povstání v roce 1775 a po potlačení povstání byl oběšen na šibenici na louce před Karlínskou Invalidovnou 29. 3. 1775.

Další neblahou událost připomíná kříž asi uprostřed háje, a to událost z roku (asi) 1812, kdy se na tomto místě zastřelili dva mladí lidé, kterým rodiče nedovolili se vzít. Oba milenci byli údajně pochováni na místě tragédie, protože jako sebevrazi nemohli být pohřbeni na hřbitově.

Dál už jsem došla k rybníčku hned u parku ctěnického zámku, obešla zámecký park a dostala se do areálu zámku.

Zámek vznikl renesanční přestavbou středověké tvrze v 16. století, další přestavba v 18. století byla ve stylu klasicizujícího baroka a vtiskla zámku podobu, kterou známe dnes. Kolem zámku se nacházejí hospodářské budovy a park s hradním příkopem.

Asi nejcenější budovou v areálu je zámecká sýpka. Jde o dvoupatrovou budovu se sedlovou střechou a fasádou s řadou malých obdélníkových okének s kamenným ostěním a mříží. V jižní štítové straně jsou odhalena kamenná barokní ostění. Nyní je v ní hotel.

V bývalé kočárovně se do roku 2011 nacházela expozice kočárů. Dnes prostor slouží ke kulturním akcím a svatebním pronájmům.

Nakonec jsem už jenom nahlédla do zámeckého parku a zadem zamířila do Přezletic.

Dalejský profil a Prokopské údolí

V dnešním větrném dni jsem se po dlouhé době vydala na menší výlet. Ze stanice metra Luka jsem se vymotala kolem paneláků a za chvíli došla do centra Řeporyj.

Řeporyje jsou čtvrť Prahy s necelými 5 tisíci obyvateli, ale v zásadě vypadají spíš jako klasická středočeská vesnice. Poměrně zajímavě vypadal maximálně kostel sv. Petra a Pavla z 12. století. Byl hojně přestavován, ale počátkem 20. století došlo k rekonstrukci původní stavby do dnešní podoby. V letech 1909-1912 tu působil Jindřich Šimon Baar.

Indián?

V Řeporyjích jsem poprvé narazila na Dalejský potok, podél kterého jsem šla až do Hlubočep. Tady ještě vypadal spíš jako strouha, ale zlepšilo se to :-)

Na okraji obce mě ještě za tratí zaujala rozhledna Štrykovaná od Čestmíra Sušky. Chtěla jsem se tedy rozhlédnout, ale bohužel... zavřeno.

vedlejší objekty jsou prý sochy

Ještě než cesta opustila obec, objevila se mezi domy Placatá skála. Odkrytá skalnatá plocha je tvořena vrstvami šedozelených pískovců a prachovců uloženými paralelně se svahem, takže se na ní téměř nedrží hlína, odtud pochází její název. Na vrstvách jsou vidět ichnofosilie, stopy po pohybu mořských živočichů.

Bránu do chráněného území Dalejského potoka tvoří dva kameny, které jsou dílem sochaře a malíře Zdenka Hůly z roku 2003.

O kousek dál se objevily rozsáhlé trosky bývalého Trunečkova mlýna. Jeden ze sedmi mlýnů na Dalejském potoce byl postaven v 18. století. Rodina Trunečků mlýn vlastnila od počátku 19. století do konce 2. světové války. Od roku 1951 přestal sloužit svému účelu a následně jej využívalo JZD ke šrotování a skladování obilí. Dodnes se z patrové budovy dochovaly části obvodových zdí, pozůstatky po stavidlu a oddělení náhonu od potoka.

Za Trunečkovým mlýnem začíná asi nejpěknější část Dalejského údolí. 

Podél cesty se objevují různé bývalé lomy- třeba bývalý vápencový lom Mušlovka je bohatým nalezištěm zkamenělin. Já teda nenašla žádnou...

O kousek dál je Černý lom- původně se jmenoval Kamčatka, ale v roce 1923 dostal jméno "Černý" podle barvy tmavých silurských vápenců. Je to naleziště lobolitu (plovacího orgánu) mořské lilijice.

Před obcí Holyně končí Dalejský profil a za ní už začínají horní partie Prokopského údolí.

V okolí Červeného lomu se těžily jílovité vápence, zkoumal to tu Joachim Barrande a rád sem chodil Jaroslav Foglar.

O kousek dál je umístěn soubor plastik Bojiště- neopracované vápencové kvádry z místních lomů, "polámaní panáčci, co se prali všude", jsou dílem výtvarníka Kurta Gebauera. Ve spolupráci s ochránci přírody a Centrem současného umění představil originální pokus o rekultivaci vytěženého vápencového lomu.

Dál už Prokopské údolí moc zajímavé není. Skály už tak pěkné nejsou, přibývá lidí a asfaltu. 

Zajímavé místo je ovšem tunel- jde o bývalou dopravní štolu, kterou se přepravoval vytěžený vápenec do blízkých pecí. Tunel je docela dlouhý, v jeho prostředku není vidět ani jeden konec, uvnitř jsou  v zimě i rampouchy a ledové krápníky.

Asi nejznámější místo v Prokopském údolí je Jezírko. Nachází se až na jeho konci, jen pár stovek metrů od hloubětínského viaduktu. Natáčelo se tu spoustu různých filmových scén, nejznámější je asi ta z Pelíšků.

K Jezírku je určitě dobré nechodit po značené cestě, ale zadem soutěskou.

Jezírko je vypuštěné a provádí se v něm i nějaké stavební úpravy..

Do Hlubočep se pak prochází pod tzv. Severozápadním viaduktem Pražského Semmeringu. Má pět oblouků a 92 metrů.

Začalo se pomalu dávat do deště, takže byl asi nejvyšší čas vydat se k domovu. Naštěstí ze stanice Praha- Hlubočepy za pár minut odjížděl vlak na Smíchovské nádraží.