Tak co to tady máme?: října 2023

neděle 29. října 2023

Na Vítkov, do Karlína a na Štvanici

V překvapivě pěkném sobotním dni jsme se vypravili do Prahy a doufali, že nepotkáme moc hromadných oslav 28. října. No, nakonec se to vlastně docela povedlo :-)

Vyšli jsme z Novovysočanské, kde mě zaujala pamětní deska na domě.

Přes park Na Krejcárku jsme pak došli na Ohradu a dál zamířili na Vítkov.

K Vítkovu asi už není co dodat. Jenom se to tady v průběhu let mění, třeba ta dřevěná rozhledna, na kterou jsem chtěla vystoupit, už tu teda není... sochy jsou tu ale pořád stejné.

Trychtýře- Petra Křivová

Noc od Matěje Lipuse

Funkcionalistický památník na Vítkově byl postaven podle projektu Jana Zázvorky v letech 1929–38 k poctě československých legionářů. Navštěvuji ho zhruba jednou, maximálně dvakrát za deset let.

Kladení věnců proběhlo dopoledne a po poledniuž bylo lidí v okolí památníku pomálu. Dovnitř byl vstup zdarma, no tak dobře, když jinak nedáte...

Raněný od Jana Štursy

replika pera, kterým Masaryk podepsal Deklaraci o nezávislosti Československa

Kolumbárium

kachličková místnost, kde upravovali Klementa

Nakonec jsme vystoupali do patra, nakoukli do Slavnostního sálu a na vyhlídku u kavárny.

Cestou dolů na Žižkov se objevily další pěkné vyhlídky a nakonec jsme zjistili, že kavárna ROH, ve které jsme seděli, je hned nad slavnou hospodou U vystřelenýho oka. Tam bylo zavřeno, ale aspoň jsme se (po všech těch letech) koukli zvenku...

Prošli jsme kousek Žižkova a tunelem se přesunuli do Karlína.

výloha v Hartigově ulici

Přes Křižíkovu jsme to střihli k řece a kolem opuštěného letního baru Přístav (nedaleko původního přívozu) jsme se přesunuli k lávce HolKa a na Štvanici.

trochu postapokalyptické stoly

Negrelliho viadukt ze Štvanice

Cestou ke Štvanické vile jsme procházeli pod Hlávkovým mostem se zajímavými alegorickými reliéfy v obloucích. Na jedné straně je vytvořil sochař Bohumil Kafka, na protilehlé straně Ladislav Kofránek (netuším ale, která strana je která).

Poslední cíl poměrně dlouhého putování byla Vila Štvanice. Klasicistní budova byla postavená pravděpodobně v roce 1824 jako restaurační podnik s tanečním sálem. Dříve byly na ostrově ještě další dva podobné podniky, ale tahle stavba představuje poslední dochovaný příklad této architektury.

Od 90 let tu sídlily různé společnosti, vila byla hodně zasažena povodněmi, teď se postupně opravuje a sídlí tu několik nezávislých divadel, funguje kavárna.

pozůstatek po zimním stadionu

pondělí 16. října 2023

Schwarzenberský palác a Staří mistři

Dnešní den vypadal ráno z okna docela lákavě, sluníčko krásně svítilo, takže dopoledne a kolem poledne se dalo celkem příjemně procházet. Pak se ale zatáhlo, začalo i trochu pršet a najednou byla lezavá zima. Výhodou je, že to je ideální počasí na návštěvu galerie :-)

Volba tentokrát padla na Schwarzenberský palác na Hradčanech, kde jsem byla kdysi pradávno a opravdu jen na skok. Kromě řady slavných obrazů (i když barokní umění mě zas až tak nebere) je zajímavý i samotný palác, takže jsem dost pozornosti věnovala stavbě jako takové.

Řadu domů na Hradčanech zničil požár v roce 1541. Na místě dnešního paláce stály 4 středověké domy (v jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik). Uvolněné pozemky koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz a vybudoval na nich renesanční rezidenci v severoitalském stylu, která byla dokončena v roce 1567. Palác v následujících letech několikrát měnil majitele a až na počátku 18. století připadl dědictvím rodu Schwarzenbergů.

Svoji ikonickou sgrafitovou výzdobu získal v letech 1870-1874, a to podle návrhu Josefa Schulze. V roce 1909 byl palác zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Technického muzea, za druhé světové války v něm bylo Wehrmachtem zřízeno vojenské muzeum a po konfiskaci českým státem se stal sídlem Vojenského historického muzea. Národní galerie získala palác v roce 2002.