Mezi ploty a okolí

V sobotu jsme se (já asi po sedmi letech, jestli dobře počítám) vypravili na festival Mezi ploty. Byla jsem docela zvědavá, co všechno se změnilo a vylepšilo, ale pak jsem spíš zjistila, že si ty dojmy z minulých návštěv zas až tak nepamatuju. Ale určitě je tam všechno takové víc návštěvnicky přívětivé- spousta odpočinkových zón, kavárniček, obrovská nabídka všech možných občerstvení a tak. Koncerty a divadlo asi pořád stejné, záleží, jak komu sedne program, nakonec si ale vybere snad úplně každý.

Asi nebudu vyjmenovávat, co a koho všechno jsme viděli...

celkově to bylo fajn a dalo se to i ve vedru a se psem, i když člověk musel občas kvůli psovi udělat jisté ústupky, sedět raději dál a ve stínu... ale to nám ve finále až tak moc nevadilo.

Dominantou areálu je secesní kostel sv. Václava z roku 1919, jde o dílo architekta a projektanta Václava Roštlapila, který je autorem také Strakovy akademie. Na jeho stavbě se podíleli také italští a francouzští váleční zajatci. Jinak má kostel pohnutou historii, za války chtělo Německé velení odstranit věž,  v 50.letech ho využívala armáda, která ho zdevastovala, pak byl využíván jako skladiště. Teprve v 90. letech byl zrekonstruován a nově vysvěcen.

fronta před vchodem

divadlo za plotem

Součástí areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice je i bývalý velkostatek, kde v současnosti funguje socioterapeutická farma. Velkostatek, včetně objektů, polností a přilehlého Čimického háje, zakoupil na začátku dvacátého století (v roce 1903) Zemský výbor Království českého, aby mohl být postaven ústav pro choromyslné v Bohnicích u Prahy. Celková rozloha zakoupených pozemků byla 303 hektarů (areál nemocnice stojí na 64 hektarech). Od založení ústavu až do německé okupace vykonávali vybraní pacienti na statku pomocné zemědělské práce (v zahradnictví a zelinářství). V roce 1926 přešel statek pod zemský správní výbor, ale jeho provoz i nadále zajišťovali pacienti ústavu. V roce 1991 se zemědělské hospodářství vrátilo pod přímou správu nemocnice a vznikla zde socioterapeutická farma.

další budovy v areálu

Nedaleko od bohnického statku za zahrádkářskou kolonií je hřbitov, kam byli pohřbíváni zdejší chovanci. Leží tu také 48 italských válečných choromyslných uprchlíků z oblasti Tridentu i desítku srbských, ruských i bosenských zajatců z 1. světové války. Hrobů je tu asi 4 tisíce. (a my jsme parkovali a spali nedaleko)

Druhý den jsme se vydali na procházku po okolí a dál do Stromovky. Začali jsme u výhledu na přírodní památku Salabka kousek od botanické zahrady. Roste tu řada vzácných rostlin a pěstuje se víno.

Prošli jsme pod Velkou skálou a přes louku jsme začali sestupovat k vyhlídce nad Havránkou. Z vrcholu svahu Pusté vinice je krásný výhled na celou Prahu, v popředí s botanickou zahradou a Trojským zámkem.

Zjistili jsme, že Trojský dvůr se intenzivně upravuje, respektive znovu staví, asi tu budou další krásné byty. Ve Stromovce jsme jen o fous  unikli pokutě od agilního policisty za volně pobíhajícího psa. Prostě pořádek musí být, my se tentokrát zdrželi koupáním v rybníčku a pokutu dostali ti, co šli před námi.... Tak jsme si řekli, že jsme si vymožeností Prahy zase užili až až a vydali se zpátky k domovu.

Konečně Český Ráj

Počasí vypadalo zase nevyzptatelně, ale tentokrát už jsme se tím nenechali zmást a vyrazili do Českého Ráje na celý víkend.

V sobotu sice nebylo moc sluníčko, ale alespoň nepršelo, takže jsme si nakonec výlet pěkně užili. Auto jsme nechali na parkovišti v Příhrazech a vydali se netradičně po modré značce spodem pod skalami. Odskočili jsme si k rybníku Oběšenec, nedaleko kterého byla keška u krásných mlýnků na potoce. Všude jich tam bylo opravdu spousta, navíc kolem řada různých sedátek, domečků a jiných výtvorů, fakt pěkné...

Restauraci na Krásné vyhlídce jsme teda podešli, ale prý je (kupodivu) zavřená a k pronájmu. Snad se toho někdo ujme, bylo by škoda, takové místo nechat zchátrat.

My jsme od Olšiny vystoupali po cestě se starýma schodama, která sice není značená, ale dřív byla. Vylezli jsme hned u Studeného průchodu- cca 125 metrů dlouhé skalní soutěsky, která svůj název dostala podle teploty nepřesahující  10°C i v těch největších letních vedrech.
Z geologického hlediska je průchod zajímavý tím, že je založený na tektonické spáře, ale zvýrazněný svahovými pohyby, které v minulosti vedly až ke katastrofálním sesuvům nedaleko odtud.
V roce 1866 tady rakouská dělostřelecká baterie ostřelovala postupující pruskou armádu v jedné z bitev předcházející velké bitvě u Hradce Králové.

O kousek dál už jsou známé Drábské světničky- hrad na tomto místě pravděpodobně vznikl ve 13. století a opuštěn byl až ve 30. letech 15. století.

konvalinky jsem už pěkně dlouho neviděla :-)

O další kousek dál jsme se nasvačili na obvyklém místě- ruinách Píčova statku.

První zmínka o jedné z nevětších usedlostí v kraji pochází z roku 1554. Největšího rozkvětu dosáhl statek od 18. století až do poloviny 20. století, kdy patřil rodině Píčů. Po roce 1948 byly obyvatelé vyhnáni a uvězněni, statek byl opuštěn a postupně rozebírán.

křížek cestou

Trochu nezvykle jsme na silnici odbočili z červené značky a prošli na hrad Valečov přes Zásadku. Alespoň jsme mohli ozkoušet zdejší zrekonstruovanou hospodu. Nabídka celkem sympatická, ale z jejich langoše nám nebylo úplně dobře :-)

Kolem parkoviště jsme pak už došli k hradu Valečovu.

Doba vzniku středověkého skalního hradu Valečov není doložena. První  písemná zmínka pochází z let 1316-1318. Počátkem 18. století už byl zchátralý a neudržovaný Valečov definitivně  opuštěn. Hradní zdění stavby se poté stávají na téměř dvě století zdrojem stavebního materiálu.

Valečov patřil mezi oblíbené hrady Karla Hynka Máchy

V blízkosti hradu Valečova se nachází skupina obydlí vytesaných ve skále. Existuje několik teorií o době i důvodech jejich vzniku, jisté je, že lidé v nich žili ještě na konci 19.století.  

Po silnici jsme došli do obce Mužský a přes sad to střihli na modrou turistickou značku.

 

Vrch Mužský, je na něm pomníček bitvy z roku 1866

Po modrté a žluté značce jsme došli k vyhlídkám na k rozcestí U Věže

Po sestupu do Příhraz jsme se ubytovali v místním kempu. Sice mě trochu vyděsilo zjištění, že na dámských záchodech a koupelně vůbec nesvítí světlo, ale druhý den už svítilo, takže to nebylo nemístné šetření, ale jenom nějaká porucha :-)

V kempu se ubytovala spousta účastníků srazu starých žigulíků, tak jsme si je jako večerní program mohli prohlížet (ta auta teda :-)

Druhý den se dobře vstávalo, protože sluníčko už od rána usilovně svítilo, tak to bylo takové veselejší než včera. Po snídani jsme sbalili věci a vyrazili zaparkovat do nedaleké Všeně. Odtud jsme se vydali vrchem po vyhlídkové cestě do obce Pohoří a dál do Kacanov.

Nedaleko Pohoří nás zaujala fungl nová sluneční kaple- podle map.cz jde o stromovou kapli zasvěcenou Slunci pro rozjímání či odpočinek mimo civilizaci. Zatím teda kaple nevypadá moc jako kaple, ale za pár let to bude jiná...

Na rozcestí se nachází známý hotel Králíček. Na jeho místě vznikl penzion už v roce 1913, pozdější majitel Řezníček ho rozšířil a inzeroval jako „Řezníčkův penzionát Český Merán“ podle známého letoviska ve Švýcarsku. Pražáci sem rádi jezdili na letní byty i v zimě. Asi nejznámějším hostem byl Karel Václav Rais, který si zamiloval vyhlídku na nedalekém Chlumu (dnes nese jeho jméno).

Kousek nad silnicí je pěkná kaplička se sochou Panny Marie z roku 1820 postavená na památku zjevení Panenky Marie faráři na Vyskeři, socha sem byla převezena z kostela na Hrubé Skále při jeho přestavbě. Vedle kapličky je dřevěná zvonice z 19. století. Zvon byl zabrán pro válečné účely a už se sem nevrátil.

Po neznačené cestě jsme došli na cyklostezku a u jedné z chat vyfotili zajímavé sochy, v zahradě jich byla spousta, zřejmě se tu rekreuje nebo rekreoval nějaký sochař.

Z cyklostezky jsme zase hned odbočili, abychom si prohlédli Hadí údolí. Moc pěkné místo s krásnými skalami naprosto bez lidí..

Po zelené značce jsme už došli na červenou magistrálu a po ní až na Valdštejn. To už je taková naše českorajská klasika. Nebylo ani tak moc narváno, takže jsme poseděli a vydali se na zpáteční cestu.

Po žluté jsme prošli podruhé kolem Králíčka do Podpohoří a kolem rybníka Vustra dál až zpátky do Všeně. Od kostela je vyhlídka na Ještěd. Zasněžené Krkonoše odtud bohužel už vidět nebyly...  

Novogotický trojlodní kostel sv. Filipa a Jakuba ve Všeni nahradil starší stavbu ze 13. století, původní presbytář a sakristie jsou dodnes součástí kostela.

Ke vchodu vede schodiště s barokními sochami sv. Judy Tadeáše, sv. Václava, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Floriána a sv. Josefa. Sochy pocházejí z 1. poloviny 18. století z dílny barokních sochařů Jelínků z Kosmonos.

To už byl závěr našeho výletu, takže Český Ráj zas někdy příště, super víkend.