Okolí Krásného Března

V neděli se udělalo překvapivě pěkně, tak jsem vzala psa a šli jsme se projít alespoň po okolí Ústí.

Vyrazili jsme z Neštěmic přes sídliště Na Vyhlídce nahoru na louky.

První zajímavá věc, kterou jsme cestou viděli, byla bývalá továrna AKO

Moje chytrá kniha o industriální topografii Ústeckého kraje říká, že v roce 1920 začal Antonín Komárek (odtud AKO) s pokusnou výrobou fotografických desek. Šlo to dobře, fotodesky dodával třeba do většiny českých nemocnic zařízených rentgenem, a tak roku 1930 mohl postavit tovární budovu, která byla první svého druhu v Československu. Jako první začal roku 1934 vyrábět 35 mm kinofilm, panchromatické filmy a 16 mm kinofilm. Továrna byla postupně rozšířena, dodávala také různé typy svitkových filmů, fotopapírů, veškerých fotochemických látek a příslušenství k vyvolávání fotografií. Kvalitativně byly filmy Ako Pan srovnávány s tehdejší světovou špičkou a pravidelně dostávaly ceny na nejrůznějších výstavách. Dnes by továrna měla být stále v provozu, vyrábí se tu prskavky a drobná pyrotechnika.

Obešli jsme sídliště Pod Vyhlídkou a loukama se vydali směrem k Žežicím. Výhledy byly překvapivě pěkné a vedro překvapivě velké..

pohled směrem k Bukové hoře

Přes Mlýniště jsme nakonec sestoupili po žluté značce k Pekelskému potoku. Pekelský vodopád jsme tentokrát minuli, nechtěla jsem, aby se Jess ráchala zas ve vodě a tak úžasné to tam zas není. Místo toho jsme ze žluté značky odbočili do kopce po takových zarostlých schodech a po cestě, která se vinula po zdejších zarostlých terasách. Kdysi dávno tu byly vinice, na části kopce jsou zahrádky. Někde jsem snad četla, že tyhle vinice budovali zajatci z první světové války, ale teď už se mi o tom nepodařilo nic dohledat

Na přelomu století to ale zřejmě bylo vycházkové místo, protože na jednom z dnes už zapomenutých míst je pěkná památka- reliéf znázorňující rodokmen rodiny Wolfrumů z roku 1881.

K reliéfu toho taky moc k dohledání není, vlastně nic. Wolfrumové patřili k nejvýznamějším ústeckým podnikatelským klanům, Karl začínal s tkalcovnou a barvírnou, byl spolupodílníkem v Duchcovském uhelném spolku, podílel se na výstavbě železnic. Karl Georg Wolfrum přivezl do města první parní stroj, inicioval založení novin, působil v komunální i státní politice. Ovlivňoval společenský život ve městě, pomáhal financovat například provoz ozdravovny pro tuberkulózní pacienty, kterou na své náklady nechal postavit další ústecký obchodník- Ignaz Petschek. 

Po smrti C. G. Wolfruma (30. května 1888) byly jeho ostatky uloženy ve výpravném mauzoleu rodiny Wolfrum na starém městském hřbitově. Po likvidaci hřbitova po první světové válce byly ostatky přesunuty do nové hrobky na hřbitově v Krásném Březně (ten je odtud asi 500 metrů). Ta je dnes bohužel ve velmi dezolátním stavu.

Na rodokmenu byly zřejmě původně i fotografie jednotlivých členů, dnes jsou už všechny zničené... škoda.

Nakléřov, Bad Gottleuba a Pirna

V sobotním deštivém dni jsme se vydali jenom na kratší výlet, ale i tak to bylo pěkné.

První zastávka byla v Nakléřově. 

Nakléřovský průsmyk (679 m.n.m.) tvoří rozhraní mezi Krušnými horami a Děčínskou vrchovinou. Vždycky v minulosti poskytoval průsmyk strategický přístup do Čech přes hraniční pohoří, vedla tu významná obchodní cesta, tzv. srbská stezka. 30. srpna 1813 tudy prošlo vojsko pruského generála Kleista s jehož pomocí byla tentýž den v bitvě u Chlumce poražena Napoleonova armáda. Generál Kleist za své zásluhy obdržel šlechtický přídomek „von Nollendorf“ tj. z Nakléřova.

Obcí Nakléřov pochodovaly armády během třicetileté války, sedmileté války, Napoleonských válek. Napoleon Bonaparte z věže místního kostela řídil boje svých vojsk.

Do konce 19. století byl Nakléřov čistě německou obcí a ani po vzniku Československa se to moc nezměnilo. Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé odsunuti a Nakléřov byl po čase úplně vylidněný.

pohled na místa, kde stával Nakléřov od bývalé rozhledny

u silnice stojí bohatě zdobený sloup z roku 1800, býval na něm litinový kříž

Barokní kostel sv. Josefa byl postaven v letech 1679 až 1683, v roce 1956 se objevil ve filmu Dědeček automobil. v roce 1975 byl kostel odstřelen, na jeho místě měl vzniknout monumentální památník Rudé armádě. To se naštěstí nerealizovalo. Od roku 1992 se na místě nakléřovského kostela nachází prostý dřevěný kříž, darovaný německými rodáky, odsunutými po druhé světové válce.

Přes silnici stojí Kleistův pomník připomínající vítězství v bitvě u Chlumce v roce 1813. Postaven byl v roce 1913 u příležitosti stého výročí zmíněné bitvy.

Další zaniklá stavba je rozhledna Karla Weisse pojmenovaná po vedoucím představiteli Horského spolku (do roku 1923 známá jako Císařská rozhledna). Byla postavena v roce 1913 u příležitosti stého výročí bitvy u Chlumce (jak jinak). V lednu 1944 se rozhledna zřítila během prudké zimní bouře. Německé úřady měly v plánu ji po skončení války obnovit pod názvem rozhledna Adolfa Hitlera, po válce už tedy obnovena nebyla. V roce 1952 se její ruiny staly cvičným terčem ve vojenském výcvikovém prostoru, pak byly rozebrány jako stavební materiál. V současnosti existují plány na stavbu nové rozhledny... no, tak uvidíme.

tady byla rozhledna

zarostlé keři jsou tu zbytky schodů, různé kameny...

Naše další zastávka byla nedaleko lázní Bad Gottleuba. Bad Gottleuba-Berggießhübel (ano, je to jedna obec vzniklá spojením dvou) je lázeňské, dříve hornické město nedaleko Pirny. V oblasti byly ve vrcholném středověku objeveny ložiska železné rudy, stříbra i mědi. V 2. polovině 19. století bylo započato s rozvojem lázeňství, mezi lety 1909-1913 zde byl vystavěn léčebný ústav, který funguje dodnes. Jde o unikátní komplex 34 secesních budov. 

Vzhledem k tomu, že se rozpršelo, prošli jsme jenom takový okruh v okolních lesích a do města jsme ani nesešli, do lázeňského komplexu se stejně prý nedá jít a navíc pršelo.

Hned u místa, kde jsme parkovali, byl krásný smírčí kříž. Nic k němu se mi ale nepodařilo dohledat.

Poslední zastávka byla Pirna, naštěstí přestalo pršet, tak jsme se rozhodli si ještě trochu prohlédnout centrum města. Pirna není moc velké město, ale má zachované historické jádro a celkově je to docela příjemné místo.

tady jsou vidět zbytky (základy) staré brány a socha zřejmě připomínající minulost Pirny jako obchodního centra. Potěšilo, že popisky na tabulích byly i česky

vzadu věže radnice a kostela Panny Marie

Kostel Sv. Jindřicha byl zřízen jako součást dominikánského kláštera, založeného kolem roku 1300.  Od roku 1952 byl katolickou obcí postupně upravován a dnes slouží bohoslužbám. V sousedním areálu bývalého dominikánského kláštera je městské muzeum.

Dominantou města je Kostel Panny Marie postavený v letech 1502-1546. Jeho mohutná kamenná věž je sice výrazná, ale zblízka nejde vůbec vyfotit :-)

radnice

vpravo je internát dvojjazyčného Schillerova gymnázia, kde bydlí studenti z Čech

měšťanský dům

Už se připozdívalo a chtěli jsme ještě rychle do obchodu, tak jsme se teda otočili k domovu. Víc musíme projít město někdy příště, hrad Sonnenstein jsme tentokrát třeba nezvládli vůbec...