Zahrádky, Holany, Jiljov

V krásném skoro letním počasí jsme se tentokrát vydali jenom na kratší výlet většinou po už známých místech v okolí Holan.

Auta jsme nechali v Zahrádkách a Valdštejskou alejí jsme se vydali k Barbořinu mostu. 

Když Albrecht z Valdštejna získal zámek Zahrádky jako konfiskát po bitvě na Bílé hoře, nechal zámek přestavět, vysadit park a dlouhou lipovou alej. Některými autory je uváděna existence aleje již v roce 1622. V aleji se vyskytují stromy různého stáří, věk nejstarších asi 20 lip je odhadován na 250 let. Některé stromy už raší zeleně, jiné vypadají jako uschlé. Ale snad je to jen tím, že vyraší o něco později (?).

Cestou jsme míjeli Barbořin kamenný most z roku 1836, na němž stávaly barokní sochy sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého. Sochy byly kvůli havarijnímu stavu mostu přemístěny do zámeckého parku v Zahrádkách. Před Barbořiným mostem na odbočce u zaniklé cesty ke kostelu sv. Barbory stával v minulosti hostinec Lindenschänke.

Z aleje jsme odbočili ke kosteli sv. Barbory, ten se vlastně jediný dochoval z bývalé osady Mnichov. Nejstarší zprávou o existenci fary v Mnichově je zachovalý rejstřík papežských desátků z roku 1352. Dnešní barokní stavba má renesanční původ, který je datován do roku 1550. V souvislosti se zachovalým letopočtem na zdi kolem areálu kostela, hřbitova a zvonice je však možný i rok výstavby 1582. Archeologický průzkum lokality provedený roku 1976 odhalil gotické základy zvonice z druhé poloviny 15. století a keramiku dosvědčující osídlení plošiny až z roku 1319. Je též známo, že pod kostelem se v letech 1584 až 1792 rozléval Mnichovský rybník. Část stavby kostela pochází z roku 1588, zbytek byl přestavěn.

Na schodišti ke kostelu jsou sochy svatého Judy Tadeáše a svatého Václava.

Od kostela jsme prošli obcí Borek a podél lesa se vrátili na modrou turistickou značku.

Kdoulovec

Odbočili jsme k hrádku Jiljov, ten mám fakt ráda..

Je to bývalá tvrz ze 14. století, později opuštěná. Dnešní podoba skalních bloků je s velkou pravděpodobností výsledkem romantizujících stavebních úprav hraběte Vincence Karla Kounice z doby kolem roku 1820. Objekt potom nějaký čas sloužil snad jako vyhlídka a během honů zde mělo být podáváno lehké občerstvení lovcům. více třeba zde https://folprecht.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=442280

jabloň

orsej jarní (asi)

Potom už na nás vedro a únava trochu dolehly, zastavili jsme se tedy v Holanech v hospodě a potom pokračovali k rybníkům.

Prošli jsme osadou Rybnov, kousek po silnici a kolem rybníka Jílovka se vrátili na silnici do Zahrádek.

Jess si zaplavala v protějším rybníku Nohavice.

Trasa to nebyla moc dlouhá, ale kvůli neskutečnému vedru jsme toho měli docela dost a od dalších cílů jsme tentokrát upustili.

okolo jezera Milada

V dnešním paráním počasí jsme se s Jess vydaly po dlouhé době zase k jezeru Milada. Když jsme tam byli naposledy, vypadalo to tam dost neutěšeně, tak jsem byla zvědavá, jestli zvelebovací práce nějak pokročily.

Nejdřív to tak úplně nevypadalo, ale nakonec jsme na druhé straně jezera objevili docela pěkné pláže, sice kamínkové, ale aspoň něco...

Výlet jsme zahájili v Chabařovicích, odkud jsme po naučné stezce plánovali dojít k jezeru. Úplnou náhodou jsme procházeli uličkou kolem místního muzea, kde jsou v zahradě k vidění dva krásné smírčí kříže. 

V okolí Chabařovic se dochovaly čtyři smírčí kříže, většinou se původně nacházely v místech, kde dál nemohly zůstat. Přechodně byly umístěny u kapličky na Janském vrchu, odtud byly před postupem lomu Chabařovice přemístěny do skanzenu v Zubrnicích. Od roku 2004 město bojovalo o navrácení těchto smírčích křížů do Chabařovic, dva kříže byly přepraveny do atria Staré radnice (nyní muzeum) a jeden nakonec zůstal v Zubrnicích.

Kříž, kde je znatelný vryp smrtícího předmětu, kterým byl kámen, a stál původně na severním předměstí vlevo od cesty na Chlumec u rybníka, původně nazývaného Angerteich.

Kříž s reliéfem vystupujícího znamení vražedné dýky stál v zahradě domu na východním přeměstí, který byl zbourán.

Mezi smírčí kříže byl umístěn drážní mezník, který stával u kolejové výhybky vlečky odbočující ze starého nádraží u Chabařovic, na důl Milada II.

U jezera se už otevíraly výhledy na všechny strany, tady směrem na Milešovku a Kletečnou.

Milada je rekultivační jezero vytvořené v těžební jámě hnědouhelného dolu Chabařovice, v místech bývalých obcí  Hrbovice, Tuchlovice a Vyklice. Je o něco málo menší než Máchovo jezero a začalo se napouštět od roku 2001, je druhým největším severočeským jezerem (po jezeru Most) a třetí v ČR.

vzadu je vidět hrad Doubravka nad Teplicema

Obešli jsme už kus jezera a směrem na druhou stranu (tu Chabařovickou) se ukázal pěkný výhled na opuštěnou starou chabařovickou ocelárnu z roku 1894. Ze skrovnějších počátků začala ocelárna už pod jménem Chabařovické slévárna oceli dobře prosperovat. Ve 30. letech podnik koupil továrník Taussig a v roce 1939 byl majetek jako židovský vyvlastněn, výroba dál stoupala, za války tu byla na práci nasazena řada cizinců. Po krátké přestávce koncem války se výroba zase rozjela- v roce 1949 byl komplex převeden pod Západočeské strojírny n.p- závod Alba Hořovice a v roce 1950 převzaly ocelárnu Spojené strojírny a slévárny B. Šmerala n.p. Brno. Při reorganizaci průmyslu v roce 1953 byla ocelárna přičleněno k n.p. Severočeská armaturka v Ústí. Provoz byl definitivně zastaven až na začátku 21. století.

Pohledy přes vodu směrem k Ústí a Středohoří

Když jsme tu byli naposledy, obcházeli jsme právě kolem západního břehu a divili se, že vůbec nikde není přístup do vody, když to přitom má být rekreační a koupací areál. Dneska teda už tu pláž je, ale dost malá a tak nějak nic moc...

Na protější straně jezera je pahorek Na Běhání. V roce 1426 se tam odehrála známá bitva  Na Běhání neboli u Ústí nad Labem. V ní porazili husité početnější armádu římskoněmeckých žoldnéřů, kteří se pokusili vyprostit Ústí z téměř dva měsíce trvajícího obležení. Vítězstvím husité ovládli město a otevřeli si cestu ke vpádům do Saska, Durynska a Horní Lužice.

Husa velká na břehu jezera

Pohled na západ na Krušné hory

Pohled na východ směr Ústí a Středohoří

Jezero (jen jeho část) z nejvyššího bodu celé trasy. Trochu jsou tam vpravo vidět další pláže, ta hlavní je aspoň docela velká a jsou tam i parkoviště. Úplně dokola jezera jsme ale nešli, budeme se tam muset podívat jindy.

My jsme teda obešli jezero jen na nejbližší malou pláž, tam si dali obědovou a koupací pauzu (koupání platí samozřejmě pouze pro psy) a potom se vydali do Trmic na MHD. 

Cesta vedla podél velkého areálu Elektrárny Trmice. Původně se jednalo o jednu z největších elektráren na území c.k. rakousko- uherského mocnářství z roku 1914. Na tehdejší dobu to byla velmmi moderní elektrárna. Uhlí se do elektrárny vozilo z nedalekého lomu Alžběta po zauhlovacím mostě, při zvyšování výkonu se další uhlí dováželo z dolů Vrbenský a Jirásek po železnici.  Za války elektrárna unikla bombardování, pracovalo v ní ale hodně válečných zajatců, takže v jejím okolí bylo několik zajateckých táborů. Od 50. let byla provedena řada technologických změn, stejně tak jako po revoluci, kdy se z teplárny stala akciová společnost. Většinový podíl získala francouzská energetická společnost Dalkia. V květnu 2010 ovšem společost ČEZ, a.s. získala 85% akcií v Dalkii Ústí nad Labem, a. s., a tím se stala teplárna součástí skupiny ČEZ.

nejstarší budovy elektrárny

Před elektrárnou jsme se štěstím chytili autobus a to bylo tak všechno z dnešního výletu...

Polomené hory

Vždycky jsem části Kokořínska mezi Dubou a Blíževedlama říkala laicky Husa. Dneska jsem se setkala s názvem Polomené hory,  který se zřejmě používá pro celé Kokořínsko včetně Holanských rybníků a Ronova. Polomené hory se dělí ještě na další jednotky (Vlhošťská vrchovina, Housecká vrchovina) a to už je teda úplná věda.

Nicméně, my jsme se prostě vydali přes Úštěk do obce Obrok, kde jsme nechali auto. Odtud jsme vystoupali do skal většinou po neznačených cestách.

pohled do pole z Obrocké cesty

poblíž Kounického vrchu

a pro geocachery- kdyby někdo nevěděl, jak vypadá keš velikosti large

Sešli jsme na modrou turistickou značku a potom se dostali zase po neznačené cestě na zelenou. Po té jsme se kus prošli, vydali se zas do skal a nakonec po zelené zamířili k cíli naší cesty- Čapu.

Čap je pískovcová vyvýšenina (37 m.n.m.) se zbytky skalního hradu. Vrchol kopce tvoří 6 metrů vysoký skalní kyj ze železitého pískovce, čnící nad propastí. Tento pozoruhodný útvar bývá nazýván Čapská palice. 

Jsou odtud nádherné výhledy do všech stran..

pohled směr Kokořínsko a Dubá

vzadu Sedlo

Vlhošť

Kromě skalního útvaru se tu zachovaly nepatrné zbytky skalního hrádku založeného kolem roku 1400 Berky z Dubé. Postavil ho zřejmě Jindřich Berka zvaný Jednooký. V roce 1402 celý svůj majetek rozdělil mezi své tři syny, Václav Berka dostal Čap, ale sídlo panství přenesl do nedalekého Zakšína. Už za rok Václav Čap prodal i s okolními pozemky. V té době asi opuštěný hrad zanikl a i s okolím se stal částí panství Berštejn.

Z dřevěného hrádku se zachovala cisterna a sklepení vyhloubené do skal. Původní vzhled hrádku není znám.

vstup do sklepení

cisterna

Musela jsem konstatovat, že výstup na Čap po zelené značce byl po zimním povalování docela záhul. 

Cesta dolů byla teda už o dost lepší, po modré značce jsme potom opět po Obrocké cestě pohodlně došli zpátky k autu. Výlet to byl sice trochu kratší, ale díky lezení mezi skalama nahoru a dolu docela vyčerpávající.