výlet na Luž

Lužické hory mám moc ráda a výlet na Luž jsme plánovali poměrně dlouho. Dneska k němu konečně došlo a přes nejisté předpovědi bylo i počasí nakonec dobré. 

Vyjeli jsme (na naše poměry) brzo a zaparkovali na Nové Huti.

Odtud jsme pokračovali po modré na Pětikostelní kámen. Je to vysunutá osamocená čedičová skála na jihozápadním okraji Pěnkavčího vrchu s pěkným výhledem na Jedlovou.

Podešli jsme Pěnkavčí vrch a napojili se na červenou hřebenovku, která vede dál na Luž. Nedaleko rozcestí je zajímavá skalka Trojhran (673 m). Ta už několik století vyznačuje důležité zalomení státní hranice. Na jejím  temeni je zasazen žulový sloupek česko-německé hranice z počátku 30. let 20. století, pod nímž je z německé strany umístěna informační tabulka. Do  stěn skalky je ale vytesána řada starších znaků a letopočtů. Najdeme zde počáteční písmena tří panství (R = Rumburk, RE = Reichstadt, Zákupy a Z = Zittau, Žitava), jejichž hranice se zde dříve stýkaly a podle nichž skalka dostala své jméno, ale také sedm různých letopočtů z let 1657-1783, vytesaných zřejmě při kontrolách a vymezování hranic panství. Tyto hranice jsou v okolí dodnes vyznačeny starými kamennými mezníky (řada z nich už ale byla zničena).

Nahoru na Luž jsme tentokrát zvolili jinou cestu než obvykle- po modré značce jsme odbočili do Německa a okolo studánky, která dřív zásobovala chatu na vrcholu vystoupali z německé strany. Na vrcholu Luže jsou zbytky celkem mohutné turistické chaty

První skromnou dřevěnou chatu postavil na vrcholu Luže Karl Friedrich Matthes z Waltersdorfu již v roce 1823. V té době byli častými návštěvníky ještě pytláci a pašeráci, ale později už hostinec sloužil převážně turistům. Majitel stavbu postupně vylepšoval, přistavoval k ní další objekty a v roce 1833 vybudoval i malou rozhlednu. Odměnou mu byl neustále stoupající počet hostů, kteří sem přicházeli za jedinečným výhledem, srovnávaným často i s výhledem ze Sněžky v Krkonoších.
Vysoká návštěvnost si nakonec vyžádala stavbu prostornější chaty, dokončené v roce 1882. Nová "Lausche Baude", postavená zásluhou spolků a obyvatel ze Saska, se stala kuriozitou v širokém okolí. Výstavná horská chata stála na území obou států a hraniční čára ji rozdělovala na část německou a rakouskou (později českou). Přímo uprostřed vyrůstala ze střechy budovy 10 m vysoká vyhlídková věž. Rakouská část chaty patřila pod číslem 143 k Horní Světlé, zatímco saská s číslem 334 náležela k Waltersdorfu. Obě části chaty byly vybavené dřevěnými stoly s lavicemi, útulný ráz jim dodávaly dřevěné zdi ozdobené vycpanými ptáky a velká kachlová kamna. V saské části se tehdy točilo pivo žitavské a v rakouské části cvikovské. Podle dohody mohli návštěvníci v restauraci i na rozhledně platit měnami obou států, jen při posílání pohlednic si museli dát pozor, aby použili správnou poštovní schránku.
Chata na Luži byla hojně navštěvována i za první republiky. Poslední majitel pocházel z Varnsdorfu a i přes pohnutou dobu provozoval restauraci až do konce druhé světové války. Poté byly hranice uzavřeny a turistický ruch na Luži utichl. Dne 8. ledna 1946 byla chata pravděpodobně úmyslně zapálena a do základů vyhořela. V pozdějších dobách sice vzniklo několik plánů na stavbu nové chaty, ale žádný z nich nebyl realizován. 

Luž je nejvyšší horou Lužických a Žitavských hor, ale pro Němce je ještě významnější tím, že je zároveň nejvyšší horou, ležící na německém území východně od Labe. Poprvé je hora uváděna v roce 1538 jako Spitzberg (Špičák) a později se také označovala názvy Heilstein nebo Hikkelstein. Výhledy jsou odtud parádní, ale bohužel byl docela opar, takže to taková sláva tentokrát nebyla...

Jedlová

/Klíč, vzadu by pode informační tabule měla být vidět i Milešovka a Sedlo.. ale bohužel/

pohled do Německa na Waltersdorf

Po červené jsme sešli zase do Čech a k současné chatě Luž. Ta je oblíbeným cílem českých i německých (těch teda obzvlášť) turistů. Vaří tu ale dobře a snaží se, takže takhle na výletě příjemné místo na přestávku a občerstvení.

Nechtělo se nám jít přes Horní Světlou, tak jsme to dolů vzali přes louky. Bývaly tu sjezdovky, ale dneska už nefungují.

pohled na Luž z druhé strany

Po loukách jsme po cestách a pak lesem i po necestách sešli k údolní nádrži Naděje.

Přehradní nádrž Naděje leží v hlubokém zalesněném údolí Hamerského potoka pod Suchým vrchem. Postavena byla podle projektu A. Niklase z Teplic v letech 1937-1938 a sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v blízké osadě Hamr.

Kousek na Nadějí se nachází Ledová jeskyně Je to poměrně zajímavá pseudokrasová puklinová jeskyně, která byla pro svou výjimečnost v roce 1966 vyhlášena chráněnou přírodní památkou. Vznikla mrazovým zvětráváním, při němž se ve znělcovém masivu na svahu kopce vytvořilo množství větších i menších puklin, překrytých později rozsáhlým suťovým polem.
Vnitřní prostor jeskyně tvoří asi 30 m dlouhá a 2-4 m široká svislá puklina, orientovaná ve směru východ-západ a na povrchu utěsněná sutí a hlínou. Vchod je asi 6 m nad dnem jeskyně. Vpravo od něj je delší, téměř rovná chodba, končící několika plazivkami, levá část je přístupná hůře, protože se prudce svažuje a většinou bývá zaplněna silnou vrstvou ledu nebo vodou.
V jeskyni je znemožněna cirkulace vzduchu. Jediným otvorem v její horní části v zimě vniká dovnitř těžší chladný vzduch, který pak jeskyni vyplňuje po celý rok a udržuje v ní stálou teplotu blízkou bodu mrazu. Z par v ovzduší i z prosakující vody se vytváří jinovatka, ledové náteky, rampouchy a podlahový led, jehož mocnost v nejnižším místě jeskyně dosahuje až 2 m. Výzdoba je nejbohatší v předjaří, když taje sníh a puklinami dovnitř proniká nejvíce vody, zatímco v létě se většinou udržuje jen podlahový led.

No, do jeskyně se nedá jít, je uzavřena mříží, protože docházelo k jejímu ničení návštěvníky.

Poslední zastávka sobotního výletu byla u Bedřichovského viklanu. Jeho jméno je odvozeno od osady Bedřichov, která stávala na jižním úpatí Bouřného a zanikla za švédských či husitských válek nebo při morové epidemii. Samotný viklan se nachází cca 500 metrů od silnice z Horní Světlé do Nové Huti. Nad boční strží zde vystupuje přes metr vysoký pískovcový blok ve tvaru kamenného stolu, na němž spočívá asi 2 m vysoký a 4 m široký zploštělý zaoblený balvan ve tvaru kovadliny.

Hnězdno

Cestou domů jsme jako poslední polské město v krátkosti (poslední nákup a protažení se před nájezdem na dálnici) navštívili ještě Hnězdno. V zásadě jsme se jenom prošli kolem katedrály na náměstí a zpátky, ale i tak pěkné...

 

Hnězdno je položeno na pěti návrších v oblasti s mnoha jezery. V 10. století se stalo vůbec prvním hlavním městem Polska. Tuto skutečnost připomíná tzv. Piastovská cesta, která spojuje místa spojená s počátky polského státu. Řada historických památek se datuje až do doby knížete Měška I. a jeho přemyslovské manželky Doubravky, pražského biskupa sv. Vojtěcha či prvního polského krále Boleslava Chrabrého.

Hnězdno je rovněž známo jako místo, kde je vzdávána úcta sv. Vojtěchovi, druhému pražskému biskupovi, který zde byl původně pohřben. Při návštěvě Hnězdna není v žádném případě možné opomenout gotickou katedrálu ze 14. století, která obsahuje některé pamětihodnosti nevyčíslitelné hodnoty – patří mezi ně různé relikvie a také hrobka sv. Vojtěcha, k níž putují katolíci z celého světa. Katedrála byla svědkem korunovace prvních pěti polských králů (a ještě v r. 1300 se zde odehrála korunovace Václava II. na polského krále).

náměstí

Grudziadz

Grudziadz je trochu opomíjené město, přesto ale stojí za to ho navštívit. Já jsem se do Grudziadzu hodně těšila a nebyla jsem zklamaná. Ze všech polských měst (možná s výjimkou Gdaňsku, ale to je větší a něco dost jiného) mi přišel takový... nejautentičtější. Centrum je pěkně zachované, sýpky a výhledy na Vislu parádní. Všude, kde jsme se procházeli, jsme nacházeli spoustu krásných domů, zajímavé uličky, průhledy... a skoro vůbec žádné turisty!

Turisticky nejznámější jsou asi pohledy od řeky Visly na jedinečný komplex historických sýpek, které kdysi sloužily zároveň jako zásobárny obilí a zároveň jako ochrana města před útokem.

Kromě sýpek je tu regionálního muzeum současného umění v bývalém benediktinském klášteře, gotický farní kostel svatého Mikuláše z červených cihel a barokní jezuitský kostel. Původní jezuitská škola byla přeměněna na radnici

První zmínky o obci pocházejí z roku 1065, ale osídlení tu existovalo už dříve. Město původně vzniklo jako hraniční pevnost proti Prusům a stalo se centrem křesťanství. Už v roce 1291 získal Grudziadz městská práva a byly postaveny dvojité hradby s 10 věžemi, 4 branami a vodním příkopem. V první polovině 13. století město patřilo řádu německých rytířů, v 15. století se vrátilo pod polskou korunu. Po prvním dělení Polska bylo město součástí Pruska. Během napoleonských válek tu byla jediná pruská pevnost, která odolala obležení francouzské armády.

Rychlý vývoj a industrializace Grudziadzu začal s výstavbou mostu přes řeku Vislu na konci 19. století. Po první světové válce bylo město vráceno Polsku, během nacistické okupace bylo  přejmenováno na Graudenz a přeměněno v pevnost. Na konci války bylo (jak jinak) značně poškozeno.

řeka Visla

z města

Schuh Fabrik

 

náměstí

Židovský sirotčinec nechal postavit K. Lachman v roce 1873 pro sirotky ze Západního Pruska. Nacházela se tam také přidružená synagoga. V současné době využívá budovu město. My jsme tu učinili dobrý skutek, protože při neúspěšném hledání keše (což je v Polsku díky špatnému zaměření a vůbec mizerné kvalitě keší celkem běžné) jsme našli ježka, který zřejmě spadnul do prohlubně pod oknem  a nemohl se odtud sám dostat. Donutila jsem teda Martina, aby ho vyprostil... snad naše odměna nebude nějaká ta polská blecha...

gymnázium

pošty zjevně mívaly jednotný styl (akorát nevím, proč je tam Polská pošta a ne Pruská pošta)