výlet ze Zverovky na Rákoň, Lúčnou a sedla pod Osobitou + Partyzánská nemocnica pod Salatínom

Na poslední výlet jsme se vydali z chaty Zverovka (1037 m.n.m.) po žluté Látanou dolinou do sedla Zábrať.

Původní chata Zverovka byla postavena v roce 1938. Tato chata byla zničena v roce 1944 při bojích mezi fašisty a partyzány. Hned po skončení války byl vypracován projekt na stavbu nové chaty a ta byla dokončena v roce 1951.

Sedlo Zábrať nás překvapilo množstvím lidí. Otevřely se v něm ale parádní výhledy na celý hlavní hřeben Roháčů.

Na vrchu Rákoň, který byl už jenom kousek, se navíc objevily v dálce Vysoké Tatry

Po hřebeni jsme se narozdíl od davů lidí, kteří na Rákoň vystoupali spolu s námi, vydali doleva po směrem na Lúčnou a dál. Cesta vede přímo po státní hranici s Polskem a taky na turistech, které jsme potkávali to bylo poznat. Vrchol Lúčné je zřejmě něco jako polské poutní místo včetně kříže na vrcholu. Byly tam takové davy, že jsme jenom rychle odbočili zase do vnitrozemí směrem k Osobité.

 Pohled zpátky na hřeben s Rákoněm

 Hřeben z Lúčné

Po vedlejším hřebeni jsme došli až do sedla pod Osobitou. Osobitá je vápencová skalnatá hora, která je výraznou dominantou a tvoří zvláštní geomorfologický celek. Dřív na její vrchol vedla cesta, ale teď už se tam dojít nedá.

Potom už jsme Teplým žlebem po docela nepříjemně příkré cestě sestoupili dolů a došli k autu. Cestou jsme se ještě krátce zastavili u plesa pod Zverovkou, což je nejníže položené pleso v Tatrách. Ono teda vlastně ani nevypadá jako pleso, spíš jako takový rybníček. Ještě nikdy jsme neviděli takovou koncentraci pulců jako tady, celá hladina se jima hemžila... no, to bude žabek :-)

Ještě jsme vystoupali k partyzánské nemocnici. Zajímavé místo hodně vysoko na svahu Salatína, kde se v roce 1944 ukrývala skupina 14 zraněných partyzánů, 2 ošetřovatelky a jeden medik ve funkci lékaře. Neměli potraviny, léky ani operační nástroje, přesto vydrželi část kruté zimy a díky záchranné akci polské záchranné služby ze Zakopaného se nakonec dostali přes území ovládané fašisty do bezpečí.

Roháčská plesa

V dnešním zamračeném dni jsme se radši vydali na kratší výlet mimo hřebeny a volba padla na Roháčská plesa. Je to taková klasická trasa, takže v horším počasí byla výhoda, že jsme potkávali jenom málo lidí. Při pěkném počasí to tu musí být masakr...

Zaparkovali jsme na parkovišti Pod Spálenou, kde nás překvapila nová sedačková lanovka (před 4 roky to tu fakt nebylo!). Řada turistů ji využívala pro cestu nahoru na Salatín, možná se taky příště popovezeme..

Potom už jsme vystoupali klasickou cestou okolo Roháčského vodopádu až nahoru k Roháčským plesům. Počasí nic moc, mraky se převalovaly, takže hřeben nebylo skoro vidět, ale alespoň nepršelo.

cesta nahoru k plesům

 pohled zpátky do Roháčské doliny, když se mraky trochu zvedly

 plesa

Ve Smutné dolině se nám na chvilku ukázal i Ostrý Roháč

a nakonec jsme se krátce zastavili u Ťatliakova jezera

Liptovské Matiašovce a výlet na Baraniec

Cestou do ústí Žiarské doliny jsme se zastavili u krásného opevněného kostela v Liptovských Matiašovcích, který je dokonce označován za klenot liptova. Jde o barokní kostel sv. Ladislava z roku 1697 s opevněním z 18. století.

Potom jsme už pokračovali do ústí Žiarské doliny a odtud začali po žluté značce stoupat na Baraniec. Stoupání to bylo fakt výživné, cca 1300 výškových metrů. Když jsme ale vystoupali nad hranici lesa, začaly se otevírat krásné výhledy na protější Nízké Tatry, okolní Roháče a vzadu i Vysoké Tatry.

 Baraniec v dálce před námi

Na vrcholu bylo parádně, výhledy na všechny strany

 Plačlivé, Tri Kopy, Baníkov

Při sestupu a výstupu na Smrek se objevovaly další části hlavního hřebene Roháčů, za Plačlivým i Ostrý Roháč.

 pohled zpátky na Baraniec

Sestoupili jsme do Žiarského sedla a odtud pokračovali k Žiarské chatě

Žiarská chata je už z roku 1939, kdy ji postavil Klub slovenských turistů, za války byla vypálena nacisty, protože sloužila i jako útočiště partyzánů. Po válce byla obnovena, prošla několika rekonstrukcemi a byla k ní vybudována asfaltka. Protože už ale nevyhovovala požadovanému standardu, byla v roce 2006 zbourána a v rekordním čase byla postavena chata nová. Ta měla v roce 2009 měla obrovské štěstí, když ji nesmetla lavina století, jenom ji trochu poškodila.

Od chaty už jsme se vydali Žiarskou dolinou zpátky k autu. Obrovským hitem mezi turisty sice bylo sjíždět dolů na koloběžkách, které tady šikovně nabízeli. Ale my jsme usoudili, že to nemůžeme tomu ubohému zvířeti udělat, aby muselo ještě závěrečných 5 km běžet, tak jsme radši šli pěšky.

Liptovský Mikuláš

Když jsme přejížděli do Zuberce, zastavili jsme se na krátkou návštěvu v Liptovském Mikuláše. Zkonstatovali jsme, že má úplně ideální polohu- uprostřed kotliny mezi Nízkýma Tatrama, Západníma Tatrama, Velkou Fatrou, Malou Fatrou, hned vedle výborná koupací plocha Liptovská Mara. 

Město samoté nemá moc charakteristických památek. Jako první jsme narazili na synagogu. Když jsme kolem procházeli vloni, vůbec nás nenapadlo, že tahle stavba je synagoga, teď jsme přišli blíž a zdálky i nahlédli dovnitř.

Synagoga v Liptovstém Mikuláši patří mezi největší a nejstylovější na  Slovensku. Byla postavená v letech 1842 – 1846 a po přestavbě v roce 1906 podle projektu budapešťského architekta Leopolda Baumhorna získala secesní interiér. Po 2. světové válce přestala synagoga slouži svému účelu a v roce 1979 ji od židovské obce odkoupil městský národní výbor. Několik let potom sloužila jako sklad, což vedlo ke značnému poškoezní interiéru. V roce 1990 investovalo město do její záchrany a v současnosti synagoga patří opět Ústřednímu svazu židovských náboženských obcí.

Na náměstí je nejstarší stavba ve městě- ranně gotický kostel sv. Mikuláše

Na náměstí jsme ještě narazili na zajímavou skulpturu. Je na ní napsáno Aurel Stodola, tak jsem se nejdřív domnívala, že je to autor. Když jsem ale zapátrala na internetech, zjistila jsem, že Aurel Stodola (1859-1942) byl významný slovenský fyzik a vynálezce, který se tady v Liptovském Mikuláši narodil a je tady i pohřbený. Studoval v Budapešti, Charlottenburgu a Sorbonně, působil i v Praze, ale nejdéle v Curychu, kde byl profesorem na univerzitě a mezi jeho žáky patřil i Albert Einstein. Byl konstruktérem prvního tepelného čerpadla na světě a r. 1915 zkonstuoval pohyblivou umělou ruku tzv. Stodolovu ruku. O tomhle památníku se mi nějak nepodařilo nic najít, s čerpadlem zřejmě nic společného nemá, tak že by přípomínalo tu ruku? :-)

Úplné náhodou jsme se zatoulali na takové vedlejší náměstí, které se jmenuje Náměstí žiadosti slovenského národa. Jak jsme se dočetli, jde o náměstí v blízkosti evangelického kostela postaveného na základě Tolerančního patentu Josefa II. Hned vedle kostela se nachází stará fara, která byla v letech 1837-1866 působištěm evangelického kněze a předního představitele obrozenecké generace Michala Miloslava Hodži. V tomto období sa fara stala střediskem národního života, potkávali se tu významné osobnosti štúrovské generace, v roce 1844 v ní byl založen spolek Tatrín a v roce 1848 vznikly na faře Žiadosti slovenského národa – první politický program Slováků.

V okrajové části Liptovského Mikuláše Palúdzka, kde jsme se jenom v rychlosti stavili, leží Jánošíkovo vezenie aneb kaštiel Vranovo. Jde o místo, kde byl Juraj Jánošík v roce 1713 vězněn než byl souzen a popraven. Bývalo tu muzeum s Jánošíkovskou tematikou, ale potom byl zámeček vrácen v restituci a expedice se přestěhovala na náměstí.