z Modlivého dolu do Svitavy

Po dlouhém období nemocí a špatného počasí jsme se konečně vydali na výlet do přírody.

Ráno jsme dojeli na parkoviště ve Svojkově a prošli ke kapli v Modlivém dolu.

Skalnatá rokle se původně nazývala Smolný důl (Pechgraben), protože zdejší uhlíři měli vedle milířů i smolné pece, v nichž vařili kolomaz. Teprve později zde vzniklo poutní místo, o jehož původu se vyprávěly různé pověsti. Podle jedné z nich tu dobrovolně zemřeli rytíř Jaroslav ze Svojkova s dcerou sládka z Velenic, kteří se velmi milovali, ale rytířovi rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu jeden selský chlapec zabil svého soka v lásce. U původně zavěšeného obrázku se začali zastavovat pocestní a časem se rozšířila pověst o zázračně vyslyšených modlitbách. Koncem 18. století tu hraběnka Alžběta Kinská nechala vytesat novou kapli do skalní stěny místo původní dřevěné.

V roce 1836 bylo průčelí kaple vyzdobeno gotickým portálem, který vytvořil sloupský sochař Antonín Wagner. Uvnitř kaple byl umístěn pozoruhodný milostný obraz Panny Marie od malířky Eugenie Hauptmann-Sommerové a na stromech kolem kaple visely svaté obrázky. V roce 1903 byla kaple zasvěcena Panně Marii Lourdské, a její vnitřek byl upraven na lourdskou jeskyni.

Po 2. světové válce bylo poutní místo z větší části zničeno, takže na přelomu 20. a 21. století tu zůstala zachována jen skalní kaple a prázdný výklenek oratoře. Teprve ve 2. polovině roku 2016 byla díky Lesům ČR cesta do Modlivého dolu upravena a kolem ní byly rozmístěny nové obrázky Křížové cesty.

studánka U Strážce na začátku údolí

Přes Tisový vrch a Záhořín jsme došli k údolí s Pekelnými doly a dalšími jeskyněmi poblíž Svitavy.

vypadá to, že pořád ještě rostou :-)

Nad Záhořím se objevily výhledy směrem k Jablonnému

Je teda pravda, že největší a nejznámější z jeskyní podél Svitávky jsou Pekelné doly. Bohužel je v nich motorkářská hospoda, vstup psům zakázán a ani nám se tam moc nechtělo. Naštěstí jev okolí různých dalších jeskyní dost, tak jsme si mohli najít nějakou náhradní.

Unikátní jeskyně vznikly v 18. století hloubením písku pro továrny hraběte Kinského na výrobu zrcadel. Přilehlá budova sloužila kdysi jako brusírna a k ní byl skrz jeskyně přiveden potůček tekoucí na druhé straně skal.

Hned u silnice jsme vlezli do jeskyně Pusté kostely. Je sice o něco menší, ale protože nebyly výrazněji narušeny pozdějšími úpravami, zachovaly si svou téměř původní podobu.

V Tichém údolí podél řeky Svitávky, do kterého jsme od silnice odbočili, je taky řada jeskyní a taky náhony, kterými byla voda přiváděna do továren o kus dál.

tohle teda není ani náhon ani jeskyně, ale líbily se mi ty vychozené stupy :-)

V Lindavě jsme procházeli kolem zrekonstruované sklárny Ajeto. Sklárna byla vybudována v letech 1992 - 1994 na základech bývalé německé soukromé manufaktury. Je tu i sklářská krčma, ale rozhodli jsme se, že pro dnes krčmy vynecháme, měli jsme velkou svačinu...

více o sklárně http://www.ajetoglass.com/cs/ajeto-glass-lindava/

Cestou zpátky ke skalám u Sloupu jsme míjeli vrch Ortel. Snad se tam zatím nekonají poutě pologramotných příznivců oné skupiny :-) Kopec sám vypadá docela výživně..

Pod Ortelem jsme se napojili na žlutou značku a po ní došli na pěkné vyhlídkové místo u křížku. Objevil se Ještěd (vzadu nezřetelný) a Ralsko.

Po žluté značce jsme obešli kopec Šišák a došli na zdejší asi nejvýraznější vrch Slavíček. Zajímavý je hlavně tím, že čedičová žíla tu vystupuje nad okolní krajinu tvořenou pískovcovými sedimenty a ve vrcholových partiích vytvořila pěkně ohnuté čedičové sloupce (prý připomínají ocas ještěra).

Ze Slavíčku už jsme jenom kolem kaple v Modlivém dolu sešli zpátky k autu a těšili se domů do tepla.

Podzimní Budapešť- část 3

Poslední den jsme se vydali na Andrássyho třídu, což je nejznámější a nejvýstavnější ulice Budapešti, která se přes více jak dva kilometry táhne od Baziliky Svatého Štěpána až k Náměstí hrdinů.

Moc nás to ale nezaujalo, došli jsme jenom k Opeře a tam vlezli do metra.

Maďarská státní opera je postavena v novorenesančním slohu s prvky baroka. Stavební práce započaly roku 1875 a dokončení se opera dočkala v roce 1884, kdy byla také slavnostně otevřena. Její stavbu inicioval císař František Josef I. s cílem předčít operní domy v Drážďanech či Paříži, což se nakonec také částečně povedlo.

Staré metro linka M1 budapešťského metra je hovorově nazývaná Földalatti a z místního metra činí nejstarší metro v kontinentální Evropě a a druhé nejstarší metro na světě hned po londýnském.

Uvedena do provozu byla již v roce 1896. Důvody k jejímu vybudování byly dva; ten první a veskrze praktický vyplýval z neutěšené dopravní situace v této lokalitě, kterou mělo vyřešit právě metro. Druhým důvodem pro její výstavbu byly, stejně jako třeba v případě Rybářské bašty či Hradu Vajdahunyad, oslavy milénia.

Dnes je linka zařazena na seznam kulturního dědictví UNESCO, což ji z hlediska historické hodnoty jednoznačně řadí mezi ty vůbec nejdůležitější památky v Budapešti. Zařazena byla jednak kvůli době svého vzniku, ale také díky svému řemeslnému a uměleckému zpracování. Na stanicích najdeme podpěrné sloupy s dekorativními prvky vyrobené z litiny, nápisy stanic vypálené do keramických dlaždic (těmi jsou jinak vykládané prakticky celé stanice) a řadu secesní výzdoby.

Földalatti není úplně klasické metro, jak ho známe dnes, čehož si všimnete ihned poté, co ho navštívíte. Při vstupu do něj totiž prakticky jen sejdete o pomyslné patro níž a už stojíte na nástupišti. Nejsou zde žádné desítky metrů pod povrchem ukryté tunely a nekonečné eskalátory. Linka totiž vznikla tak, že se „jen“ vyhloubil dostatečně široký a dlouhý výkop, který se po vybudování infrastruktury zakryl.

Vystoupili jsme hned u lázní Szechenyi.

Jde o jeden z největších lázeňských komplexů v Evropě. Založil je Vilmos Zsigmond, hornický inženýr, který inicioval vrty v městském parku. Provizorní lázně však časem neodpovídaly požadavkům doby, a tak byly podle plánů Győzőa Cziglera v roce 1913 vybudovány dnešní budovy lázní. V roce 1927 byly rozšířeny o dámské a pánské "lidové lázně" a letní koupaliště, v 60. letech přibyla společná termální část.

Po projití kousku parku jsme došli ke zdejší největší atrakci- hradu Vajdahunyad.

Hrad Vajdahunyad, stejně jako Rybářská bašta a Náměstí hrdinů s Památníkem tisíciletí, patří mezi památky v Budapešti, které byly vybudovány k oslavám tisíce let od obsazení Karpatské kotliny maďarskými kmeny, která se konala roku 1896. Sloužil jako kulisa oslav a nepočítalo se s tím, že by zde měl stát natrvalo. Původně byl taky postaven ze dřeva a papíru, ovšem Maďaři si ho oblíbili natolik, že bylo rozhodnuto o jeho seriózní výstavbě z kamene a cihel. Stavba byla započata roku 1904 a dokončena byla v roce 1908.

Stavba samotná je slepeninou několika architektonických stylů, a to románského, gotického, renesančního a barokního. Nejdominantnější částí celé stavby je gotické křídlo, které je replikou starého maďarského hradu. Ten dnes leží na rumunském území (Transylvánie) a podle něj je celá stavba také pojmenována – Vajdahunyad. Dnes se ve vnitřních prostorách hradu nachází Maďarské zemědělské muzeum, což je mimochodem největší muzeum tohoto zaměření v Evropě.

Gesta Hungarorum (v překladu Činy Uhrů) je kronika neznámého královského notáře pod označením Anonymus či Magister P., která vznikla okolo roku 1200 nebo o něco málo dříve ve 12.století. Oblíbenou sochou v areálu Vajdahunyadu je právě Anonymus, tento neznámý kronikář, od Miklóse Ligetiho z roku 1903. Vyfotit ji bez pózujích teenagerů nebo chichotajících se turistek byl skoro zázrak.

V parku bylo překvapivé množství stanů. Nejdřív jsme se dohadovali, jestli je to snad kemp nebo nezvykle rozlehlé tábořiště bezdomovců, abychom nakonec zjistili, že je to dlouhodobá protestní akce proti záměrům na vykácení části parku a následné výstavbě jakéhosi centra. Nějaká stavba už tu i probíhá, ale vypadá to jen na rekonstruci nedaleké vodní plochy, která slouží v zimě jako kluziště. Tak zřejmě jsou zatím aktivisté úspěšní...

Stejně jako Vajdahunyad byl i Památník Tisíciletí na nedalekém náměstí Hrdinů vybudován při příležitosti oslav tisíce let od příchodu maďarských kmenů na území Karpatské kotliny v roce 896.

Památník Tisíciletí má několik částí. Tou hlavní je uprostřed náměstí umístěný a 36 metrů vysoký sloup. Na jeho vrcholu stavitelé usadili sochu archanděla Gabriela, který v rukou svírá apoštolský kříž a svatoštěpánskou korunu králů. Na podstavci paty sloupu je pak sedm jezdeckých soch. Ty znázorňují maďarská knížata, v jejichž čele stanul kníže Arpád. Další nepřehlédnutelnou částí památníku je kolonáda tvořená dvěma čtvrtkruhovými křídly umístěnými za sloupem.  Na podstavcích těchto dvou křídel můžeme vidět dalších 14 soch významných osobností maďarské historie, především pak uherských králů. Před sloupem je potom umístěn ještě hrob neznámého vojína.

Ze severozápadu a jihovýchodu je Náměstí hrdinů ohraničeno dvěma impozantními budovami. Jedná se o Muzeum krásných umění a Dům umění.

Muzeum krásných umění

Dům umění

Sobotu jsme pojali jako den parků, tak jsme se z Městského parku přesunuli rovnou na Margaretin ostrov. Byla sobota, takže tam byla spousta lidu, ale příjemná atmosféra, spousta piknikujících, hrajících různé hry...

Markétin ostrov (Margin sziged) je 2,5 km dlouhý a 500 m široký, je pojmenován po sv. Markétě, která tu ve 13. století žila v dominikánském klášteře. Bylo tu spousta klášterů, které byly ale za turecké nadvlády zničeny.

na začátku ostrova je fontána, která mění každou chvíli intenzitu a typ tryskání, takže se na ní dá dívat fakt hodně dlouho

v parku je taky spousta starých krásných stromů

Secesní vodárenská věž z roku 1911 dnes slouží jako rozhledna a výstavní síň.

Kaple sv. Michala byla původně ze 13. století, zrekonstruována byla z ruin v 19. a 20. století, původní se dochoval jen zvon.

Na konci ostrova vedle japonské zahrady se dá najít hudební pavilon (nebo kašna), který byl postaven v roce 1936 jako replika původní kašny z roku 1820. Tu postavil strojní inženýr Peter Bodor v transylvánském městě Marosvásárhely (nyní Târgu Mureş, Rumunsko. Každou hodinu hraje hudbu a socha Neptuna na střeše se otáčí. Za 2. světové války byla skoro zničena.

Margaretiným ostrovem projíždí autobus, což je dost příjemné a dá se tak snadno dostat tam i do centra. My jsme v centru zase hledali místo, kde se najíst, ale zase jsme nebyli moc úspěšní. Příště budeme asi muset věnovat víc času domácí přípravě. Zvolili jsme tedy opět strategii odjezdu z centra a najedli jsme se nakonec (ne moc dobře) blízko jezera Feneketlen. To se nazývá "bezedné", protože prý pohltilo celý kočár. Za jezerem je obrovský neobarokní chrám sv. Emmericha, který uchovává pozůstatky sv. Emmericha (překvapivě :-), knížete kanonizovaného v 11. století.

Tohle místo mělo jednu výhodu, prošli jsme kolem chrámu a začali stoupat krásnou vilovou čtvrtí rovnou nahoru na Gellért. A šli jsme netradičně z druhé strany.

Gellért, nebo také Gellértova hora je místo velmi oblíbené turisty. Na vrcholu hory se nachází takzvaná Citadela, což je pevnost vybudována v polovině 19. století Habsburky. Dnes v ní nalezneme vojenské muzeum. Před citadelou bylo po druhé světové válce postaveno majestátní Sousoší svobody oslavující vítězství ruských vojsk.  Sousoší jako takové je složeno ze sochy řecké bohyně vítězství Niké posazené na vysokém podstavci a dalších dvou soch reprezentujících boj proti zlu a pokrok. Celkem zajímavé je, že socha byla původně vytvořena (v roce 1943) pro admirála Horthyho na památku jeho padlého syna.

Dolů jsme zamířili zhruba k hotelu Gellért,  chtěla jsem ale najít jednu sochu, která mě docela zaujala, když jsem byla v Budapešti asi před dvaceti lety, a od té doby se mi ji znovu najít nepovedlo. Jde o sochu Deszó Szaba. Vždycky jsem si myslela, že to je nějaký turecký dobyvatel nebo tak něco a teprve teď jsem si vyhledala, že jde o maďarského spisovatele známého především svými anitsemitskými názory.

Cestou dolů jsme taky shodou náhod míjeli švédské velvyslanectví, kde působil slavný zachránce Židů Raoul Wallenberg. Alespoň to jsme tak pochopili z pamětní desky. Nikde se mi k tomu nic dalšího najít nepodařilo..

Prošli jsme parkem až dolů a zboku si prohlédli hotel Gellért.
Hotel Gellért s lázněmi byl postaven na místě třinácti léčivých pramenů podle návrhů Sebestyéna, Hegeduse a Sterka mezi lety 1912 a 1918 ve stylu nejčistší secese. Ze strany od Dunaje je hotel s fasádou s okny a elegantními balkóny; ze strany hory Gellért jsou lázně imitující lázně římské: turecké kopule, indické stúpy, mušlové ornamenty, antické venuše a venkovní bazény zdobené glazovanou mozaikou. Už několik návštěv si slibuju, že tam musíme... ale pořád nic, tak příště už určitě :-)

vchod do lázní

pramen před hotelem

Na úpatí kopce je známý kostel ve skále, naproti vchodu pak stojí socha svatého Štěpána.

v pozadí Most Svobody

tahle socha mě tak nějak pořád baví :-)

Szabadság híd neboli Most Svobody byl postaven mezi roky 1896 a 1896. 16. ledna 1945 byl ustupujícími vojsky Wehrmachtu spolu s ostatními mosty přes Dunaj zničen. Obnoven byl po válce jako první a jako jediný v původní podobě.

 

Už jsme toho měli po všech těch parcích a sochách docela dost, tak jsme program ukončili. Poslední den jsme měli ještě celé dopoledne volno, tak jsme se zajeli podívat na Uměleckoprůmyslové muzeum a pak se prošli zpátky.

Uměleckoprůmyslové muzeum je mistrovským dílem maďarské secese postavené mezi lety 1893 a 1896 podle plánů Ödöna Lechnera a Gyuly Pártose. Zvenčí dominuje obrovská kupole, interiér evokuje orientální nádheru se střešními halami obklopenými dvoupodlažními arkádami. Dlaždice na střechu byly speciálně vyrobeny světoznámou firmou Zsolnay.

Cestou zpátky jsme procházeli kolem kostela sv. Josefa

Protože jsme měli ještě chvíli času, zašli jsme kousek i na hřbitov Kerepesi. Jde o nejslavnější a jeden z nejstarších hřbitovů v Maďarsku, založený roku 1847. Neměli jsme rozhodně čas ho procházet celý, ale zašli jsme alespoň k výrazné hrobce Batthyányho.

Lajos Batthyány byl uherský šlechtic, maďarský vlastenecký politik a v roce 1849 první předseda maďarské parlamentní vlády. Po porážce vzpory proti císaři byl zajat a odsouzen k smrti. Jeho hrobka je teda fakt monumentální...

Opět jsme odjížděli z nádraží Keleti, tentokrát jsem měla čas ho i vyfotit v příznivějším světle. 

Keleti pályaudvar (Východní nádraží) je největší železniční nádraží ve městě. Budova nádraží byla postavena ve stylu eklekticismu mezi lety 1881 a 1884 a patřila na svou dobu k jedné z nejmodernějších. Stavbu navrhli Gyula Rchlitz a János Feketeházy.

socha Barosse Gábora- to byl maďarský politik (narozený u Trenčína), který se zasloužil a rozvoj železniční dopravy

Poslední ráno v našem apartmánu jsem v koupelně na pračce našla pěkné  (a asi čerstvé) potkaní stopy. Ono asi není divu v těch starých barácích, ne moc zrekonstruovaných, kde máte navíc otevřené okno na pavlač. Naštěstí už to bylo po poslední noci, takže mě to spíš pobavilo.. možná jsem mohla vydírat ubytovatele, aby nám snížil cenu, jinak to prásknu v referencích :-)

Zpáteční cesta vlakem domů byla tentokrát dost utrpení. České dráhy zjevně nerozlišují mezi dálkovými spoji, kde cestují lidé s místenkou a sedí ve vlaku řadu hodin, od lokálních spojů, kde si můžou lidi stát na hlavách. Do vagónů všech EC vlaků prostě prodávají jízdenky každému, kdo si je koupí, takže výsledkem je, že i v dálkových vlacích stojí nad hlavama sedících lidí narvané chodbičky a lidi vestoje cestují klidně z Bratislavy do Prahy. Inu, proč by ne, když si to koupí že...

No, přežili jsme to a na hlavním nádraží v Praze zjistili, že v době mezi koupí jízdenky a naší cestou došlo ke změně jízdních řádů, takže náš vlak, který měl jet z Masarykova nádraží, jede o něco dřív z Hlavního. Naštěstí jsme si toho sami všimli, ale že by někoho napadlo nám to třeba nějak oznámit, když máme jízdenku se špatně vypsaným časem a místem odjezdu, to ani náhodou.

Ono na té zpáteční cestě už člověk tak nějak chápe, že nemůže nic očekávat, všechno už si vybral, a jenom chce být doma. To špatné beztak do příští cesty zas (asi) zapomene :-)