V neděli se konečně ukázalo slunce, tak jsme vyrazili na nádraží a potom dál do města. Vrátili jsme se ještě k Bílé věži a kašně pod ní. Sice jsme tam byli i večer, ale za denního světla to bylo možná lepší.
Bílá věž (Weisser Turm) ze 13. století je pozůstatek staršího opevnění Norimberka, jehož původní hradby vedly těmito místy. Bránu věže chránil barbakán se dvěma baštami.
Před nádražím (mimochodem velké a pěkné nádraží plné obchodů, které fungují i v neděli, takže hotová spása :-) jsme si prohlédli Dvůr řemeslníků.
Podél hradeb směrem k řece jsme pak došli k ruinám kostela sv. Kateřiny. Ten byl součástí dominikánského kláštera, založeného v roce 1295. Klášter, proslulý svou knihovnou - největší ze všech klášterních knihoven na území Německa v 15.století, byl zrušen v roce 1596. V letech 1620 až 1778 sloužil jako místo setkávání a nácviku norimberských Mistrů pěvců. Během spojeneckého náletu 2. ledna 1945 kostel vyhořel a již nebyl obnoven.
Pokračovali jsme podél řeky, přes vodu se ukazovaly výhledy známé z průvodce a pohlednic na špitál sv. Ducha (Heilig-Geist-Spital). Tuto pro Norimberk charakteristickou budovu nechal postavit v letech 1332-1339 bohatý norimberský patricij Konrad Gross. Špitál sloužil jako opatrovnické zařízení pro nemocné a staré občany Norimberka. Důležitou roli hrál tento objekt téměř čtyři století jako úložiště říšských korunovačních klenotů v letech 1424 až 1796. Tak rozhodl císař Zikmund, když klenoty odvezl z rozbouřených husitských Čech nejprve do Uher a potom do Norimberka. Korunovační klenoty byly uloženy v bezpečné schránce v sakristii kostela sv. Ducha.
Socha Loď bláznů, opět od Jurgena Webera se nachází hned u mostu. Tentokrát se umělec inspiroval knihou Sebastiana Branta ze 16 století a ve scéně zobrazující zničení světa můžeme vidět Adama, Evu, Kaina a další postavy.
Vedlejší Masný most (Fleischbrucke) je nejstarší norimberský most (z roku 1598), který se dochoval v původní podobě a je považován za mistrovský technický výkon renesančního stavitelství. Budova u mostu bývala městská jatka, která se v řece zbavovala odpadu. U mostu leží na kamenném portálu vůl a latinský nápis pod ním ironicky hlásá, že "vše má svůj původ a počátek, leč hleď, vůl, jejž zde vidíš, teletem nikdy nebyl".
Od mostu jsme se vydali k ústřednímu kostelu téhle části města- kostelu sv. Vavřince (Lorenzkirche). Stavba gotického kostela začala v roce 1250 a dokončena byla kolem roku 1390. Později do roku 1477 byl zvětšen východní chór podle vzoru kostela sv. Sebalda.
Od kostela jsme se vydali směrem k nádraží. Mířili jsme k Mauthalle, cestou nás zaujal ještě Zeughaus. Vstupní část Staré zbrojnice je pozůstatek rozsáhlého komplexu budov, který byl součástí předchozího městského opevnění, do dnešní podoby byla budova přestavěná v 16. století.
Hned vedle stojí úctyhodný "činžák"- Mauthalle neboli mýtnice. Tato patří k největším sýpkám, které nesloužily jen k zásobování obyvatel při obléhání nebo neúrodě, ale podtrhovaly také architektonickou jednotu města. Mohutná budova symbolizovala bohatství města a monumentálním charakterem ji lze srovnávat s frankfurtskými bankovními věžáky. Jako mnohé stavby byla mýtnice postavena na přelomu 15. a 16. století na zasypaných příkopech. Délkou 84 a výškou 29 metrů byla jednou z největších světských staveb Německa. Od roku 1572 tu sídlila vážnice a celnice říšského města Norimberka.
Poblíž místa, kde jsme konečně našli toaletu, nás zaujal zvláštně schovaný kostel sv. Kláry.
Cestou k Uličce lidských práv jsme míjeli pěkný průhled k Neues Museum. Křehkou stavbu se skleněným průčelím vytvořil architekt Volker Staab.
Před Germánským národním muzeem vede "Ulice lidských práv" izraelského sochaře Daniho Karavana. Do každého z 27 sloupů je vytesán jeden článek Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Instalaci je třeba chápat jako žalobu nacistických zločinů, poukazuje však i na porušování lidských práv v současnosti.
Vedle uličky začíná areál Germánského národního muzea, která nabízí nejvýznamnější sbírku německého umění a kultury. Část sídlí v prostorech bývalého kartuziánského kláštera. Muzeum založil roku 1852 Hans, svobodný pán von und zu Ausess, aby dokumentovalo jednotu německého kulturního prostoru.
Cestou přes město jsme několikrát procházeli kolem krásného středověkého domu zvaného Unschlitthaus. Teprve doma z průvodce jsme se dozvěděla, že dům byl původně postaven jako sýpka v roce 1491. Od 16. století sloužil jako tzv. lojový dům- všichni řezníci zde museli prodávat odpadní tuk, který sloužil pro výrobu svíček nebo mýdla.
Kolem celého Norimberka se táhne skoro neporušený pás hradeb. Není teda úplně souvislý, jsou v něm různé "díry" a vedou tu ulice. Přesto jsou zdejší hradby unikátní, protože Norimberk je jedno z mála měst, kde se zachoval téměř celý hradební systém kolem Starého města. Podle dobových rytin mělo město původně dva okruhy hradeb.
My jsme velkým kusem hradby prošli na závěrečné procházce k zahradám Hesperidek. Cestou jsme míjeli některé informační tabule. Třeba jedna nás docela zaujala, připomínala totiž místo, kde se před válkou scházeli místní homosexuálové, tajně, protože homosexualita u mužů se trestala. Byla to (už nedochovaná) tramvajová zastávka v místech před Operou.
Podél řeky jsme odtud pokračovali na druhou stranu od centra, kde je areál Kleinweidenmuhle. Dříve tu bývala nejvýznamnější papírna města, hrázděná stavba s předsunutou věží je bývalý čeledník.
Přešli jsme řeku po lávce, propletli se výletujícími Norimberčany v parku u řeky a vystoupali k Zahradě Hesperidek. V místech bohatého předměstí St. Johannis si norimberské měšťanstvo vybudovalo reprezentativní zahrady, které se dříve rozkládaly na mnohem větším prostoru. Ale i to, co zbylo, je moc pěkné. Klasická zahrada navazovala na obytný dům, jehož průčelí bylo do ulice a zadní dvůr plynule přecházel do zahrady s alejemi, kašnami, fontánami, kamennými lavicemi a plastikami. U řeky zahradu většinou uzavíral zahradní domek.
Potom jsme ještě nakoukli na vedlejší Hřbitov sv. Jana (Johannisfriedhof), který patří k umělecky a kulturněhistoricky k nejvýznamějším hřbitovům Evropy. Založen byl roku 1518, kdy městská rada zakázala kvůli moru pohřbívání uvnitř hradeb. Jsou tu hroby významných osobností jako Albrecht Durer, Adam Kraft, Ludwig Feuerbach.
Tady na náměstí Ludwigsplatz je k vidění velká kašna z roku 1984 od Jurgena Webera. Kašna se nazývá Ehekarussell nebo taky Ehebrunnen (manželský kolotoč nebo kašna manželství) a a byla vytvořena na motivy Sachsovy básně "Sladkohořký život manželský". Tato největší evropská figurální kašna 20. století ukazuje radosti a strasti manželského života, značně přehnány jsou ovšem hlavně stinné stránky vztahu. Na podstavci před plastikou tančí ševcovský mistr Hans Sachs.
Před nádražím (mimochodem velké a pěkné nádraží plné obchodů, které fungují i v neděli, takže hotová spása :-) jsme si prohlédli Dvůr řemeslníků.
 |
| hradby naproti nádraží s Frauentorturm |
Bývalý zbrojířský dvůr byl u příležitosti Durerova roku 1971 přebudován na Dvůr řemeslníků. V typických hrázděných dvorcích tu jsou zástupci různých řemesel, vinárna a různá občerstvení.
Podél hradeb směrem k řece jsme pak došli k ruinám kostela sv. Kateřiny. Ten byl součástí dominikánského kláštera, založeného v roce 1295. Klášter, proslulý svou knihovnou - největší ze všech klášterních knihoven na území Německa v 15.století, byl zrušen v roce 1596. V letech 1620 až 1778 sloužil jako místo setkávání a nácviku norimberských Mistrů pěvců. Během spojeneckého náletu 2. ledna 1945 kostel vyhořel a již nebyl obnoven.
Pokračovali jsme podél řeky, přes vodu se ukazovaly výhledy známé z průvodce a pohlednic na špitál sv. Ducha (Heilig-Geist-Spital). Tuto pro Norimberk charakteristickou budovu nechal postavit v letech 1332-1339 bohatý norimberský patricij Konrad Gross. Špitál sloužil jako opatrovnické zařízení pro nemocné a staré občany Norimberka. Důležitou roli hrál tento objekt téměř čtyři století jako úložiště říšských korunovačních klenotů v letech 1424 až 1796. Tak rozhodl císař Zikmund, když klenoty odvezl z rozbouřených husitských Čech nejprve do Uher a potom do Norimberka. Korunovační klenoty byly uloženy v bezpečné schránce v sakristii kostela sv. Ducha.
Za Napoleonských válek byly klenoty odvezeny do bezpečí do Vídně a kromě krátkého období II. světové války jsou tam dodnes.
Od řeky se ukázal pěkný pohled na Muzejní most s tabulí, na kterou bylo vidět, jak podobný pohled vypadal před válkou. No, nějaké ty rozdíly tam budou...
Socha Loď bláznů, opět od Jurgena Webera se nachází hned u mostu. Tentokrát se umělec inspiroval knihou Sebastiana Branta ze 16 století a ve scéně zobrazující zničení světa můžeme vidět Adama, Evu, Kaina a další postavy.
Vedlejší Masný most (Fleischbrucke) je nejstarší norimberský most (z roku 1598), který se dochoval v původní podobě a je považován za mistrovský technický výkon renesančního stavitelství. Budova u mostu bývala městská jatka, která se v řece zbavovala odpadu. U mostu leží na kamenném portálu vůl a latinský nápis pod ním ironicky hlásá, že "vše má svůj původ a počátek, leč hleď, vůl, jejž zde vidíš, teletem nikdy nebyl".
Od mostu jsme se vydali k ústřednímu kostelu téhle části města- kostelu sv. Vavřince (Lorenzkirche). Stavba gotického kostela začala v roce 1250 a dokončena byla kolem roku 1390. Později do roku 1477 byl zvětšen východní chór podle vzoru kostela sv. Sebalda.
Mezi dvěma věžemi bohatě zdobeného průčelí zaujme velká rozeta o průměru devíti metrů a tympanon s reliéfy nad vstupem.
I když je kostel od reformace luteránský, přesto má uvnitř bohatou výzdobu a je tady k vidění mnoho uměleckých výtvorů. Jedním z nejvzácnějších je dřevořezba Andělský pozdrav v růžovém věnci (Engelsgruss), zavěšená v prostoru hlavní lodi.
Od kostela jsme se vydali směrem k nádraží. Mířili jsme k Mauthalle, cestou nás zaujal ještě Zeughaus. Vstupní část Staré zbrojnice je pozůstatek rozsáhlého komplexu budov, který byl součástí předchozího městského opevnění, do dnešní podoby byla budova přestavěná v 16. století.
Hned vedle stojí úctyhodný "činžák"- Mauthalle neboli mýtnice. Tato patří k největším sýpkám, které nesloužily jen k zásobování obyvatel při obléhání nebo neúrodě, ale podtrhovaly také architektonickou jednotu města. Mohutná budova symbolizovala bohatství města a monumentálním charakterem ji lze srovnávat s frankfurtskými bankovními věžáky. Jako mnohé stavby byla mýtnice postavena na přelomu 15. a 16. století na zasypaných příkopech. Délkou 84 a výškou 29 metrů byla jednou z největších světských staveb Německa. Od roku 1572 tu sídlila vážnice a celnice říšského města Norimberka.
Poblíž místa, kde jsme konečně našli toaletu, nás zaujal zvláštně schovaný kostel sv. Kláry.
Cestou k Uličce lidských práv jsme míjeli pěkný průhled k Neues Museum. Křehkou stavbu se skleněným průčelím vytvořil architekt Volker Staab.
Před Germánským národním muzeem vede "Ulice lidských práv" izraelského sochaře Daniho Karavana. Do každého z 27 sloupů je vytesán jeden článek Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Instalaci je třeba chápat jako žalobu nacistických zločinů, poukazuje však i na porušování lidských práv v současnosti.
Vedle uličky začíná areál Germánského národního muzea, která nabízí nejvýznamnější sbírku německého umění a kultury. Část sídlí v prostorech bývalého kartuziánského kláštera. Muzeum založil roku 1852 Hans, svobodný pán von und zu Ausess, aby dokumentovalo jednotu německého kulturního prostoru.
Cestou přes město jsme několikrát procházeli kolem krásného středověkého domu zvaného Unschlitthaus. Teprve doma z průvodce jsme se dozvěděla, že dům byl původně postaven jako sýpka v roce 1491. Od 16. století sloužil jako tzv. lojový dům- všichni řezníci zde museli prodávat odpadní tuk, který sloužil pro výrobu svíček nebo mýdla.
Kolem celého Norimberka se táhne skoro neporušený pás hradeb. Není teda úplně souvislý, jsou v něm různé "díry" a vedou tu ulice. Přesto jsou zdejší hradby unikátní, protože Norimberk je jedno z mála měst, kde se zachoval téměř celý hradební systém kolem Starého města. Podle dobových rytin mělo město původně dva okruhy hradeb.
Po obvodu dnešní hradby je rozmístěno okolo šedesáti hradebních věží, kterým vévodí čtyři dochovalé mohutné válcové věže zvané tlusté. Na severozápadě a severovýchodě to jsou Neutorturm a Laufertorturm, na jihozápadě a jihovýchodě Spittlertorturm a Frauentorturm.
My jsme velkým kusem hradby prošli na závěrečné procházce k zahradám Hesperidek. Cestou jsme míjeli některé informační tabule. Třeba jedna nás docela zaujala, připomínala totiž místo, kde se před válkou scházeli místní homosexuálové, tajně, protože homosexualita u mužů se trestala. Byla to (už nedochovaná) tramvajová zastávka v místech před Operou.
Nenápadný kovový most Kettensteg, ke kterému jsme podél hradeb došli, byl první visutý most v Německu. Postavil ho mechanik Johann Georg Kuppler už v roce 1825.
Podél řeky jsme odtud pokračovali na druhou stranu od centra, kde je areál Kleinweidenmuhle. Dříve tu bývala nejvýznamnější papírna města, hrázděná stavba s předsunutou věží je bývalý čeledník.
 |
| prdelkraft... |
Přešli jsme řeku po lávce, propletli se výletujícími Norimberčany v parku u řeky a vystoupali k Zahradě Hesperidek. V místech bohatého předměstí St. Johannis si norimberské měšťanstvo vybudovalo reprezentativní zahrady, které se dříve rozkládaly na mnohem větším prostoru. Ale i to, co zbylo, je moc pěkné. Klasická zahrada navazovala na obytný dům, jehož průčelí bylo do ulice a zadní dvůr plynule přecházel do zahrady s alejemi, kašnami, fontánami, kamennými lavicemi a plastikami. U řeky zahradu většinou uzavíral zahradní domek.
"Naše" zahrada sice nevedla až k vodě, ale jinak všechny popisované charakteristiky splňovala. Bylo v ní plno soch, zákoutí, fontánek, laviček.. a u domu s průjezdem na ulici byla moc příjemná hospůdka, kde jsme chvíli poseděli.
Potom jsme ještě nakoukli na vedlejší Hřbitov sv. Jana (Johannisfriedhof), který patří k umělecky a kulturněhistoricky k nejvýznamějším hřbitovům Evropy. Založen byl roku 1518, kdy městská rada zakázala kvůli moru pohřbívání uvnitř hradeb. Jsou tu hroby významných osobností jako Albrecht Durer, Adam Kraft, Ludwig Feuerbach.
Stará část nás překvapila zvláštními náhrobky, které všechny vypadají jako jakési rakve a nemají žádnou "stojatou" část. Nápisy a erby na náhrobcích vypovídají o společenském postavení nebožtíků, jejich povolání, dětech i počtu manželek. Vzadu pozdně gotický kostel sv. Jana ze 14. století, jeden z mála kostelů, které nebyly za války poškozeny.
Kulatá kaple Holzschuherových z roku 1515 je připisována Hansi Beheimovi staršímu.
My jsme už měli nejvyšší čas vrátit se do centra a najít odjezd našeho autobusu. Škoda, že opravdu krásné a teplé počasí se udělalo až úplně na konec výletu. Jinak ale paráda, počasí nebylo tak strašné, jak to nejdřív vypadalo, město moc zajímavé, cesta pohodlná... nezbývá než Norimberk doporučit :-)
