V opravdu hnusném pátečním počasí jsme se vydali na návštěvu nově otevřeného Armádního muzea pod vrchem Vítkov. Byla zima, mlha a celý den buď mrholilo, nebo přímo pršelo...
Po Vítkově jsme prošli od Ohrady, cestou jsem vyfotila pár místních soch a vyhlídku.
 |
| Oltář od Pavlíny Hlavsové, 2014 |
 |
| Noc- Matěj Lipus, 2014 |
 |
| pozdrav podzimu na mojí botě, 2022 |
 |
| dřevěné vyhlídkové schodiště z dílny architektonického ateliéru EHL & KOUMAR ARCHITEKTI , instalováno 2018 |
Vrch Vítkov dosahuje nadmořské výšky až cca 270 m.n.m. a jeho dominantou je funkcionalistický památník postavený podle projektu Jana Zázvorky v letech 1929–38 k poctě československých legionářů.
Autorem bronzové jezdecké sochy Jana Žižky je Bohumil Kafka, na místo byla osazena v červenci 1950. Myšlenka oslavit Jana Žižku pomníkem na Vítkově vznikla již v 60. letech 19. století. Jednalo se především o politický cíl osamostatnit část obce Královské Vinohrady žijící pod Vítkovem a nové obci získat jméno Žižkov.
 |
| mlha osekala Žižkovskou věž, možná by ten výhled byl bez ní fakt lepší :-) |
Potom už jsme jenom seběhli z kopce k muzeu. Armádní muzeum bylo otevřeno v roce 1932 jako Muzeum Památníku osvobození, po čtyřleté rekonstrukci (2018-2022, otevření teprve 28. 10. 2022) dnes nabízí téměř pět tisíc metrů čtverečních nových expozic ve čtyřech podlažích. V sedmi samostatných částech jsou tu k vidění vojenské dějiny českého území od počátků až po dnešek, značný prostor je také věnován české státnosti.
 |
| fasáda byla renovována jedinečným způsobem, aby byl zachován její původní povrch a barevnost |
 |
| nový vchod z boku budovy |
Budovy někdejšího Památníku osvobození byly postaveny v letech 1926 až 1929 podle projektu Jana Zázvorky a Jana Gillara. Horní i spodní foyer byl při rekonstrukci uveden do původního stavu, povedlo se obnovit původní vymalování v barvách české státní vlajky ohraničené zlatou barvou. Původní vitráže znázorňující působení československých legionářů na všech frontách, kde bojovali, byly bohužel zničeny německými vojáky za II. světové války.
Uvnitř bylo překvapivě hodně lidí (asi se sem vypravila řada rodičů s dětmi, které měly v pátek volno), expozice mě překvapila moderností a dobrým uspořádáním. Jediné, co nás trochu naštvalo, bylo naprosté vyjedení bufetu v posledním podlaží. Asi tu nepočítali s takovým náporem návštěvníků...
Jinak si teda přiznejme, že nejsme tak úplně cílová skupina. Ve všech expozicích jsme spíš vychytávali souvislosti z filmů a literatury :-)
 |
| nejstarší část expozice |
 |
| Osvícenství a belle epoque |
Architektonicky novátorským řešením je zastřešení hlavní dvorany muzea. Bylo na ni použito osmdesát tun oceli. Dvorana nyní bude sloužit k různým akcím slavnostního a společenského charakteru.
První světová válka se svými zákopy a období první republiky...
Mobilizace a Mnichovská dohoda...
Na závěr jsme se trochu zamotali a omylem minuli odbočku do poslední části expozice od roku 1948 do současnosti. Ještě jsem tam teda nakoukli, ale už jsme měli na sobě bundy (a taky hlad), takže to bylo jenom ve velké rychlosti. Asi je to lepší stejně brát postupně. A protože je muzeum zdarma a ta kavárna je fakt pěkná s úžasným výhledem, nechali jsme to v klidu na příště.
Po odchodu z muzea jsme to v sílícím dešti vzali po rozbahněné polňačce kolem divadla Ponec a prošli novým průchodem přes Hlavní nádraží. Já tu byla poprvé, pěkné to mají :-)
