Kvádrberk a vyhlídky

Skoro po čtyřech letech jsme se vydali z Děčína na Kvádrberk a dál.

Lesopark na Kvádrberku je moc pěkné místo, městský park vznikl z iniciativy děčínského zkrášlovacího spolku postupně v letech 1890-1902. Projekt parku protkaného promenádami a doplněného dvěma jezírky vypracoval předseda zkrášlovacího spolku, děčínský zámecký zahradník Franz Josst. Jeho nástupce ve vedení spolku, Alexander Kassian, doplnil v letech 1909-1910 střední část parku o botanickou zahradu a alpinárium se stovkami alpských rostlin.

V širším okolí alpinária vzniklo za působení Alexandra Kassiana arboretum s "mamutími" a "hadími" smrky, střihanolistými duby, lípami, tisy, jinany a kosodřevinami. V ploše parku bylo zároveň vysazeno množství rododendronů. Areál doplňovalo také několik altánů a vyhlídek, sloužil nejen k vycházkám, ale také jako přírodní učebna biologie děčínských škol.

Loretánská vyhlídka

Schillerův dub byl vysazen 27. dubna 1905 ke stému výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. Dodnes ho označuje pamětní kámen z valkeřického trachytu s nápisem "Schillereiche 1805-1905"

Nahoru na kopec jsme to vzali po starých zničených schodech a přes vyhlídku na Sokolí vrch.

Sokolí vrch s rozhlednou

S rozmachem turistiky ve druhé polovině 19. století se Kvádrberk stal oblíbeným cílem výletníků a vznikla zde řada drobných staveb, například vyhlídka Erbwarte s jednou z nejstarších železobetonových konstrukcí habsburské monarchie a nedaleký císařský obelisk, jenž byl vztyčen u příležitosti výročí stříbrné svatby císařského páru 24.4. 1879. Ve stejný den byl položen i základní kámen prvního moderního městského vodovodu císaře Františka Josefa a císařovny Alžběty v Loubské rokli. Vodovody Koellborn a Tschirtenquelle se svými kvádrberskými rezervoáry následovaly v letech 1900 a 1913. Napájeny jsou z pramenů nad Prostředním Žlebem potrubím vedeným přes železniční most.

vodárna Koellborn

obelisk

pohled na Děčín

Děčínský Sněžník

V roce 1910 byl na Císařské vyhlídce postaven zděný hostinec rozšiřující původní roubený lokál hostinského Ignaze Zappeho z roku 1888. Součástí této renovace bylo i vyhloubení vodního rezervoáru, který byl napájen z nedalekého vodojemu Koellborn a byla k němu připojena rovněž litinová pumpa na údolní přístupové cestě k Císařské vyhlídce.

tak to tu vypadalo

a tohle zbylo....

Naše další cesta vedla už po červené značce na vyhlídku Labská stráž, kde se nachází pískovcový pavilonek z let 1888-90 s nádherným výhledem na hluboké údolí Labe.

Po červené jsme dál prošli kolem okraje Ludvíkovic až ke hřbitovu, který je opravený a moc pěkný. Před ním je památník padlým v obou válkách, výjimečně v češtině i němčině.

Sešli jsme trochu dolů a zase prudce vyšli na Růžovou vyhlídku, odkud je podle průvodce velkolepý pohled do údolí Labe, na okolní skály, věže Růžového hřebene, Děčínský Sněžník nebo Velký Zschirstein. Taky tam byla jakási výprava německé mládeže, takže jsme se tam moc nezdržovali, nebylo kam si sednout.

Prošli jsme na zelenou značku a přes louku do Ludvíkovic, kde jsem vyfotila pomník Hanse Kudlicha.

louka nad Ludvíkovicema

Pomník pochází z roku 1892. Hans Kudlich byl poslancem říšského sněmu. V roce 1848 navrhoval zrušení poddanských vztahů včetně povinností roboty a plateb desátků.

Z Ludvíkovic jsme prošli do Folknářů a po malé silničce jsme se vrátili na kraj Děčína, kde jsme nechali auto. Počasí nám nakonec docela přálo, celý den sluníčko a až kolem třetí hodiny se to začalo mračit a to už jsme stejně byli na cestě zpátky.

Z Kouřimi do Českého Brodu

V sobotu jsme se vydali na menší výlet kombinovaný s autovýletem a to směrem do Kouřimi.

Kouřim je krásné městečko, což už zjistilo velké množství filmařů. A ani se jim nedivím, na některých místech včetně náměstí se dochovala parádní stará dlažba a vůbec je to tu celé malebné.

Město Kouřim vzniklo ve staré sídelní oblasti Čech, v místech starého pravěkého osídlení, jehož počátky sahají do mladší doby kamenné (4. tisíciletí př. n. l.). Královské město tu založil pravděpodobně český král Václav I., a to již před rokem 1250. Prvními osídlenci byli němečtí kolonisté ze Saska. První písemná zmínka o městě je z roku 1261. V roce 1334 zničil Kouřim požár, město ale bylo díky iniciativě tehdejšího moravského markraběte a zemského správce Karla (pozdějšího císaře Karla IV.) rychle obnoveno. V letech 1402-03 bylo město i celý kraj postiženo těžkým drancováním uherského vojska. V roce 1421 se kouřimští radní bez boje vzdaly husitskému vojsku, nicméně při obsazování města bylo vypáleno cisterciácké probošství sv. Martina.

Velkou pohromou byla pro vzkvétající město třicetiletá válka, která ukončila postavení Kouřimi jako jednoho z nejvýznamnějších měst Českého království, a také násilná rekatolizace v 1. pol. 17. století, která vyhnala do emigrace značnou část inteligence.

Město pak postupně upadalo a ocitlo se na periferii veškerého dění, ovšem díky tomu si zase dodnes uchovalo naprosto jedinečnou atmosféru dávno zašlých časů a tento „genius loci“  

Město bylo vystavěno na půdorysu půlkruhu vypjatého k východu, s rozlehlým náměstím uprostřed a obehnané mohutným opevněním Náměstí má rozlohu 16 250 m² a je jedním z největších náměstí středověkých měst v České republice, poprvé bylo vydlážděno již v roce 1536. Většina měšťanských domů byla do dnešní podoby upravena po velkém požáru města v roce 1811. Uprostřed jižní části náměstí stojí původní středověká radnice a v jeho jižním koutě kostel sv. Štěpána a zvonice.

My jsme zaparkovali na náměstí, obhlédli informační centrum a místní možnosti občerstvení a pak jsme se vydali směrem ke kostelu.

Arciděkanský kostel byl budován současně se stavbou města v 60. letech 13. století jako trojlodní bazilika a je zajímavou ukázkou tzv. burgundského slohu. Chrám se přes četné požáry zachoval téměř v původní podobě. Poslední požár (1670) byl nejničivější, neboť při něm shořely i kostelní věže se spojovacím mostem a střechy nad celým chrámem. Další požáry v letech 1687 a 1690 dovršily dílo zkázy. Třicetiletou válkou zničená Kouřim neměla prostředky na obnovu, takže na ni vyhořelý chrám čekal 17 let. Barokní oprava se protáhla až do roku 1740, kdy snížené kostelní věže dostaly dnešní zastřešení.  

Ze zrušeného kostelního hřbitova je možné obdivovat náhrobky vsazené do obvodových zdi chrámu.

Od kostela jsme se malebnými uličkami po žluté značce dostali na rozcestí u kouřimského lomu. Skoro mě to překvapilo, jaké se kousek od centra nacházejí dramatické skály. Musela jsem tu kdysi dávno být, ale nepamatuju si to ani trochu.

Po žluté značce jsme vystoupali k Lechově kameni a pokochali se odtud výhledem na město.

Název skalky pochází zřejmě z 19. století a je odvozen od bájného knížete Lecha, který měl být bratrem praotce Čecha. Když se Čechův lid usadil pod Řípem, Lech a jeho věrní vyrazili dál na východ. Čech se s nimi loučil nerad a naléhal na bratra, aby mu z místa, kde se usadí, dal znamení ohněm a kouřem. Lech tak učinil a od těch dob se místo, které si vybral, nazývá Kouřim. Alespoň tedy podle kronikáře Václava Hájka z Libočan...

Jen o kousek dál je místo, kde stávalo slovanské hradiště zvané Stará Kouřim. Podle archeologů to bylo jedno z největších slovanských hradišť v Čechách. Slované se tu usídlili už v 6. století a k největšímu rozkvětu své hradiště přivedli v 9. a 10. století. Při vykopávkách se tu našly kromě řady hrobů i základy zvláštní stavby, která byla sice jen asi pět metrů široká, ale zato devadesát metrů dlouhá. Snad se v ní scházeli bojovníci z družiny místního vládce a nebo se jednalo o místo, kde se před přijetím křesťanství provozovaly nějaké náboženské obřady.

Dneska je tu kaplička sv. Víta.

Z vršku jsme sešli k silnici a cestou narazili za plotem na stádo daňků.

Naše další cesta vedla po místních asfaltkách do obce Toušice a potom po modré značce podél potoka Výrovka zpátky. Docela nás potěšilo, když část silnice byla čerstvě vyasfaltovaná a pro auta uzavřená.

V Kouřimi jsme se občerstvili v kavárně na náměstí a pokračovali do Klášterní Skalice. Tohle místo jsem doteď znala jenom z fotek a vždycky jsem se sem chtěla i podívat.

Za Karla IV. tu vznikl v roce 1357 poslední cisterciácký klášter v Čechách, pojmenovaný „ad Graciam beatae Virginis“. Jeho fundátorem byl Dietrich von Portitz, listinou ze dne 12. listopadu 1357 potvrdil fundaci pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Odtud víme, že základní kámen kláštera položil olomoucký biskup Jan za účasti samotného císaře Karla IV. a mnoha duchovních a světských hodnostářů. Bulou z 12. prosince 1357 potvrdil v Avignonu fundaci papež Innocenc VI. 

V listině ze dne 8. listopadu 1400 vzal král Václav IV. klášter do své ochrany a v roce 1419 osvobodil klášter od berní na dalších dvacet let. Ale už v dubnu 1421 bylo nedaleké město Kouřim obsazeno husity a lze předpokládat, že tehdy došlo i na klášter ve Skalici, který husité zničili. Byly tu ještě pokusy o obnovení kláštera, ale po josefínských reformách byla budova obnoveného kláštera přestavěna na zámek.

Z někdejšího kláštera se zachoval pilíř, který stával v křížení klášterního kostela, dále část zdiva klášterního chrámu a nevelké části konventní budovy.

Je teda pravda, že na fotkách to vypadá trochu efektněji než ve skutečnosti. Kromě sloupu tu nic není, do vedlejší budovy je vstup zakázán.

My jsme tedy po obhlídce popojeli o kousek dál do Lipan k mohyle slavné husitské bitvy.

výhled od mohyly do kraje

Bitva u Lipan se tu odehrála v neděli 30. května 1434. Vojáci utrakvisticko- katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. V průběhu bojových operací zahynul i vůdce radikálů Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech. Porážka sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnila umírněné straně uzavřít dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. Tím bitva předznamenala ukončení občanské války v zemích Koruny české.

Lipanská mohyla Karla Koutka byla odhalena roku 1881. Už před jejím vznikem se tu konala řada táborů lidu, v roce 1918 se tu konal protestní tábor, na kterém poslanec Emil Špatný vyjádřil naději, že příští tábor bude už vládnout český lid. V roce 1939 tu přísahalo věrnost 23 československých generálů, dodnes se tu každý rok konají vzpomínkové akce.

Cestou domů jsme se krátce zastavili ještě v Českém Brodě. Dominantu náměstí tvoří kostel se zvonicí.

Na místě dnešního děkanského kostela sv. Gotharda stával románský kostelík, který nechal vystavět biskup Jan I. Původní románské zdivo se dochovalo jak v lodi, tak v sakristii. V rané gotice byl kostel přestavěn na trojlodní baziliku se dvěma věžemi v průčelí. Na její výstavbě se podílela arrasovská stavební huť. Kostel byl poškozen za husitských válek a obnoven ve stylu vrcholné gotiky. Další úpravy proběhly za renesance, podstatněji však jeho dnešní podobu ovlivnilo až baroko. Tehdy byly zbourány gotické věže a vybudováno nové průčelí. Poslední úpravy proběhly na začátku 20. století.

 

Cestou domů jsme se ještě chtěli stavit u nedaleké tvrze v Tuchorazech, ovšem potvrdilo se, že je pro nás asi zakletá. Už minule jsme ji nezvládli a tentokrát je tam nějaká silniční uzavírka, která nás odklonila zpátky k hlavní silnici, do centra se vůbec dojet nedalo. No, tak ji halt necháme zase na příště.