Podzimní výlety- Jablonec a Stará Boleslav

Poslední dobou děláme výlety spíš takové menší, hlavně teda kvůli počasí. 

Třeba minulý víkend jsme se slavně vypravili na dlouho plánovaný výlet na Černou Studnici. Kdysi dávno jsem tam byla, moc se mi tam líbilo a vždycky jsem si říkala, že to tam musíme trochu víc prozkoumat. No, jenže když jsme tam dojeli, mlha byla tak hustá, že by se dala krájet- bylo vidět asi tak na 10 metrů a fakt odporná lezavá zima. Chvíli jsme teda šli, ale pak jsme si říkali, že to asi nemá cenu, že ani nic neuvidíme a vůbec... tak jsme se zase vrátili k autu a improvizovaně zamířili do nedalekého Jablonce. Centrum jsme už několikrát dřív proběhli, ale bylo to vždycky takové z rychlíku..

Zaparkovali jsme nedaleko centra a došli nejdřív na Dolní a pak na Mírové náměstí. Tam stojí asi největší dominanta Jablonce- funkcionalistická radnice z let 1931-32. Objekt radnice, který vznikl podle návrhu libereckého architekta Karla Wintera, obsahuje restaurace, kino, obchůdky i vyhlídkovou věž. Radniční věž, vysoká 51 metrů, se návštěvníkům odvděčí zajímavými výhledy. Pod vyhlídkovým ochozem jsou umístěny věžní hodiny, jejichž ručičky jsou neobvykle rozměrné. Minutový ukazatel měří 277,5 centimetrů. A přímo v ukazatelích jsou umístěny osvětlovací žárovky.

Přes Horní náměstí jsme došli k Modlitebně Bratrské jednoty baptistů. Sbor baptistů v Jablonci nad Nisou patří k nejstarším v Česku. Baptisté zde mezi německy mluvícím obyvatelstvem začali misijně působit již v druhé polovině 19. století. V důsledku odsunu Němců po 2.světové válce klesl počet členů sboru z 69 na 6. Ale brzy se do vylidněných Sudet začali stěhovat baptisté z polského Zelova a ukrajinské Volyně.  V roce 1951 je ale sbor administrativně zrušen a začleněn pod sbor liberecký. Až v nových poměrech v roce 1992 se sbor znovu osamostatnil. 

Odtud už jsme zamířili k vodní nádrži Mšeno, našemu hlavnímu cíli. Cestou jsme mohli obdivovat celou řadu krásných starých vil.

Vodní nádrž Mšeno je vlastně soustava tří nádrží s celkovou rozlohou 40 ha vybudovaná v letech 1906-1908.  Nejjižnější nádrž slouží převážně ke koupání, dvě severnější jsou vhodnější spíše k rybolovu.

Na břehu nás zaujal monumentální objekt Udice - Pocta Karlu Hubáčkovi od Vratislava Karla Nováka.

.. a když jsme docházeli k hrázi, jeden pán se v ní koupal :-)) Jako fakt, bylo asi 5 stupňů.

Obešli jsme celou přehradu kolem dokola a těšili se na hráz, kterou si pamatuju ze scén ze seriálu My všichni školou povinní. To jsme ale neměli dělat, zrovna ji rekonstruujou, takže je tam zákaz vstupu...

Od přehrady jsme se už začali vracet zase do centra kolem monumentálního kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Jedná se o cihlový trojlodní obdélníkový objekt s příčnou lodí, na jižní straně dominuje stavbě hranolovitá věž. Vnitřek kostela zdobí kazetový strop a boční kaple zdobí tribuny. Bronzová socha Krista od vídeňského sochaře Arnolda Hartiga umístěná na hlavním oltáři pochází z roku 1930.

Pak už jsme zase prošli centrem a vrátili se k autu.

O týden později jsme potřebovali dojet do Milovic a cestou zpátky jsme se rozhodli trochu projít po Staré Boleslavi. V Říčanech i Praze bylo krásně, ale od Boleslavi dál k Benátkám zase mlha. K tomu navíc teploty na nule.

V Boleslavi to bylo o něco lepší než dál k Benátkám, ale ne až tak moc. Prošli jsme centrem kolem kostela Nanebevzetí Panny Marie, což je jednolodní barokní kostel se dvěma hranolovými věžemi, zakončenými cibulovými báněmi postavený v letech 1617-75 podle návrhu italského architekta G. M. Filippiho.

Pod Mariánským náměstím jsme prošli Staroboleslavskou bránou, která je pozůstatkem původního opevnění města z 2. poloviny 14. století. Upravena byla v 17. století.

Za ní už se objevila ona proslulá bazilika sv. Václava s vedlejším románským tribunovým kostelem sv. Klementa.

Kostel založil spolu s Kolegiátní kapitulou sv. Kosmy a Damiána po roce 1039 kníže Břetislav I. Jednalo se o akt pokání, které mu uložil papež za jeho loupeživou výpravu do Polska, odkud přenesl ostatky sv. Vojtěcha. Podle Kosmovy kroniky byl kostel vysvěcen 19. 5. 1046 pražským biskupem Šebířem. Původní kostel sv. Kosmy a Damiána, před jehož dveřmi byl zavražděn sv. Václav, byl zahrnut do nové stavby. Jednalo se románskou trojlodní baziliku, s kryptou zasvěcenou sv. Kosmu a Damiánovi pod vyvýšeným východním chórem. V druhé polovině 12. století byl kostel částečně přestavěn - byla především rozšířena východní krypta. Za vlády Karla IV. byl kostel goticky upraven. 

Kostel značně utrpěl za husitských válek a potom zase za třicetileté války. V letech 1639 - 1640 si v Boleslavi vybudovalo tábor švédské vojsko, které kostel při ústupu zapálilo. Po obnově byl chrám  nově vysvěcen v roce 1691, další velké obnovy se dočkal až před rokem 1929, kdy zde proběhly velké oslavy milenia mučednické smrti sv. Václava.

Naproti bazilice mě zaujalo pohybové studio otevřené všemu všem :-)

Od řeky jsme se pak vydali po modré turistické značce směr Houšťka. O zdejších kolejích jsem hodně slyšela, ale nikdy jsem tu nebyla.

Lesopark Houšťka býval známou lázeňskou destinací. Ideální houštecké klima využíval k tréninkům atlet Emil Zátopek. Zavítali sem ovšem i diktátoři Kim Ir Sen a Fidel Castro. Budova Slunečních lázní vznikla v roce 1917 podle návrhu Jana Kotěry, teď se ovšem rozpadá...

Historicky tu bývaly lázně, pak sportovně- rekreační areál, po únoru 1948 byl lázeňský areál znárodněn a jeho provoz převzal národní podnik Československé hotely. Domy opakovaně zabydlili studenti - třeba účastníci dělnické přípravky ke studiu na vysokých školách.

V roce 1953 navštívil místní domov mládeže korejský vůdce Kim Ir Sen. Přijel se podívat na korejské děti, kterým Československo poskytlo azyl v letech korejské války. Na jeho počest byl lázeňský dům přejmenován na Kim Ir Sen a pod tímto názvem ho místní znají dodnes. Ostatně, nápis je na průčelí budovy stále patrný. V 70. letech malé Korejce vystřídali studenti z afrických zemí a následně objekt převzala Univerzita Karlova, která v něm zřídila kolej, zejména pro studenty pedagogické fakulty, kteří zde pobývali až do přelomu tisíciletí.

Dneska vypadají opuštěné budovy až strašidelně...

více třeba zde https://www.idnes.cz/praha/zpravy/lesopark-houstka-slunecni-lazne-serial-zanikla-mista.A170807_152938_praha-zpravy_rsr

Z Houšťky jsme zamířili zpátky do centra a k autu, byl to sice krátký výlet, ale to počasí k dalšímu procházení moc nevybízelo.

mlhou ze Mšena do Mšena

Uvěřili jsme slibům krásného počasí na sobotu a po dlouhém přemýšlení se vydali na výlet na Kokořínsko. Při příjezdu do Mšena jsme pochopili, že stejný nápad mělo asi deset tisíc dalších lidí, parkoviště plná, všude auta, procházející se rodinky, vřeštící děti... no krása. Asi se to ale dalo čekat, výlet do přírody je asi to jediné, co se teď dá dělat, tak to holt všichni dělají...

My jsme se ze Mšena vydali po zelené značce k rozcestí Na Panském. Už bylo skoro poledne, ale sluníčko pořád nikde, jen ta mlha. Skoro jsme se začínali bát, že se vůbec nezvedne, nakonec se ale podařilo.

Odtud jsme se po naučné stezce vydali dolů do rokle a po komické epizodě, kde mi v poměrně exponovaném místě s žebříkem vypadl z tašky mobil a my ho lovili ve srázu, jsme došli ke kempu Kokořín a k silnici.

Ze silnice jsme ještě odskočili k pěkným skalním sklípkům v Růženině údolí a pak už dorazili k hospodě pod hradem. Ta byla v provozu, nabízela spoustu jídel a pití z okýnka, lidí tu bylo opět jako much, ale docela se po okolí rozprostřeli, tak dobrý. 

O kus dál jsme prolezli pozůstatky po bývalém mlýně Hlučov. Skalní mlýn na řece Pšovce byl funkční až do začátku 20. století. Uprostřed bažin jsou tu k vidění zbytky skalních místností a náhonu.

Na nedalekém rozcestí pod Pokličkama jsme po zralé úvaze Pokličky zavrhli. Přeci jen ty davy lidí, co se tam sápaly, byly trochu moc. Raději jsme se zpátky vydali údolím Močidla kolem odbočky do rokle Apatyka a Náckovy rokle.

Vylezli jsme pak k rozcestí Na Rovinách a zpátky do Mšena jsme údolím s bývalým lesoparkem Debř. Jako obvykle jsme tu obdivovali řadu místních atrakcí jako třeba obří muchomůrka..

nebo zaniklé hřiště a památník Mistra Jana Husa.

Zbytky přírodního divadla jsou tu asi nejvýraznější pozůstatek kdysi výstavního lesoparku.

Zmenšenina hradu Kokořína zvaná Kokořínek taky pamatuje zdejší zlaté časy.

Úplně na konci údolí je ještě krmítko ve tvaru chaloupky. Je inspirováno původními krmítky, které kdysi věnovali lesoparku místní truhláři.

A protože jsme museli parkovat až ve městě, procházeli jsme cestou zpátky ještě kolem místního parádního koupaliště. Tentokrát je opuštěné a voda podivně zelená, aspoň nemusíme závidět koupajícím se jako minule.