Ústecká ZOO na Štědrý den

Stejně jako vloni jsme i letos na Štědrý den navštívili ústeckou ZOO. Probíhá tu pěkná akce, kdy zvířata dostávají vánoční dárky, všichni se tu sejdou, dívají se na krmení a tak.

Asi největší atrakce, respektive jediná atrakce, kterou jsme schopní stihnout, je krmení slonů. To sloni dostanou stromeček, dárky a srandovně se dobývají dovnitř a tak.

Nejdřív jsme docela dlouho čekali než pan ošetřovatel naaranžuje mrkev do nápisu "veselé vánoce"...

místní kočka v klidu sedící na pomezí slonů a nějakých supů nebo co

Jess vyhlíží slony

a sloni konečně přicházejí

a už rozbalují dárky :-)

Chvilkama vylezlo i sluníčko

Ostatní zvířátka už byla zjevně z té nadílky úplně přežraná...

pro děti je v ZOO řada naučných cedulí- třeba ta o tom, že recyklace plastů je rychlá jako gepard (?) anebo siluety medvědů podle skutečné velikosti

Spousta zvířat byla zalezlých anebo za sklem, největší atrakcí ústecké ZOO jsou ale v poslední době jednoznačně tučňáci.

Přestavbou bývalého lachtaního bazénu se tento prostor změnil na africkou pláž pro tučňáky brýlové, kteří v ZOO ještě nikdy nebyli chováni. Je to druh, který žádná ZOO v ČR nechová, je zapsaný v Mezinárodní červené knize ohrožených druhů v kategorii EN (endangered = ohrožený) a jeho počty mají klesající trend. Expozice byla slavnostně otevřena 3. prosince, tučňáci si prý ještě úplně nezvykli. I když, hromadně plavali sem a tam a stejně hromadně se vrhali pro rybičky.... nevypadali ani moc vyplašeně :-)

Vedle jsou orangutani, taky už konečně mají zrekonstruovaný výběh a vypadají hned spokojeněji. Vždycky tam býval jen jeden, strašně smutně se tvářil a mě ho bylo děsně líto.

Úplně dole už zbývají jenom tuleni, taky vypadali spokojeně a v klidu si plavali.

Dnešní ZOO se rozrostla z původní ptačí rezervace, kterou založil r. 1908 ornitolog Dr. Heinrich Lumpe. Tzv. Lumpepark byl otevřen pro veřejnost r. 1914. Po 2. světové válce přešel park do vlastnictví státu a postupně zde byla vybudována dnešní ZOO, která se rozrostla z původních 6 ha na téměř 30ha.

Správní budova je v bývalé Lumpeho vile, a na té je taky busta věnovaná Heinrichu Lumpemu.

je na ní jeho posmrtná maska

Zdroj: https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/heinrich-lumpe-by-mel-radost-ustecka-zoo-se-pysni-ptacimi-odchovy-20170829.html

Štětí a okolí

Dneska jsme se spolu s Jess vydali na výlet do Štětí a okolí. Důvodem bylo hlavně to, že do Hněvic je z Ústí výborné spojení, vlakem jsme tam za půl hodiny. V okolí Štětí je řada zajímavostí, vlastně tam už začíná Kokořínsko.

Nádraží na hlavní trati je teda na druhé straně řeky (Hněvice) a do města Štětí se musí přes řeku. Most ve Štětí byl postaven hlavně kvůli výstavbě Severočeských papíren (SEPAP) v letech 1969–1973. Původně sloužil pouze vlečce, pěším a příležitostnému příjezdu sanitek. Později však byl rozšířen o dva třímetrové pruhy po každé straně vlečky, takže dnes jde vlastně o most sdružený sloužící železnici a silnici. Při hledání informací na netu jsem se (jak jinak) dozvěděla, že je v hodně špatném technickém stavu a neustále se mluví o potřebě jeho opravy... no, ještě štěstí, že tyhle informace se člověk dozví až posléze :-) https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/foto-most-ve-steti-je-v-bidnem-stavu-oprava-zacne-ale-az-za-dva-roky-20170518.html

Město samotné až tak zajímavé není, centrum je taková směs trochu starší zástavby a paneláků, nicméně nepůsobí nějak špatným nebo nepříjemným dojmem..

Štětí bylo ve 14. století součástí panství Mělník. V obci byl poplužní dvůr, který přenechala spolu s obcí královna Eliška pražskému měšťanovi Palduinovi. Přílivem Němců po skončení třicetileté války ve 2. polovině 17. století získalo město německý charakter i jméno Wegstädtl. Od 17 století bylo město mnohokrát vypleněno a obyvatelstvo z velké části pozabíjeno. Možná i to je důvodem, proč se mnoho historických staveb nedochovalo.

Až do 50. let 20. století bylo Štětí městem převážně zemědělským s nárazovými vlnami některých řemesel. Od roku 1949 vznikají na místě cukrovaru papírny, které se během 25 let staly největším papírenským závodem ve Střední Evropě. Díky tomu vzrostl počet obyvatel na 8000 a připojením devíti obcí na 9200. Roku 1960 byl roudnický okres zrušen a Štětí tak bylo (poněkud nevhodně) připojeno k okresu Litoměřice.

pěší zóna

Nové náměstí

Farní kostel zasvěcený svatým apoštolům Šimonu a Judovi, byl pravděpodobně součástí nejstaršího osídlení ve Štětí. Povodeň v únoru r. 1784 zničila starý kostelík s farou, zůstala pouze zvonice. Hned r 1784 byl položen základní kámen k výstavbě nového chrámu za přítomnosti patronky kostela Marie Ludmily kněžny z Lobkowicz. R. 1785 byl tedy kostelík obnoven v pozdně barokním slohu, v r. 1930 ho restauroval architekt Jaroslav Major z Prahy.

fara

Z centra města jsme zamířili směrem k papírně. Závod byl založen k 1. lednu 1949 jako národní podnik Papírny Štětí. Následně byla zahájena výstavba nového závodu. První výrobek (šedá strojní lepenka) byla vyrobena v létě 1952. V 60. letech tu byla největší výrobní linka na novinový papír ve Střední Evropě. Kromě papírenských strojů tu byla brusírna dřeva, celulózka, balírna buničin. V 90. letech se majitelé různých provozů střídali, výroba novinového papíru byla ukončena a ostatní provozy provozuje společnost Mondi Štětí a.s.

Papírny z vyhlídky

Když už jsme vylezli na vyhlídku, chtěli jsme vrchem pokračovat do obce Radouň, která byla hlavním cílem výletu. Bohužel okolo vyhlídky se dodaleka rozprostírá zřejmě areál skládky, který je neskutečně pečlivě oplocený a vůbec se z něj vrchem nedá dostat. Vyvztekala jsem se tam opravdu vydatně, když každá snaha končila u plotu. Nakonec jsme se po cca 4 km zacházce museli vrátit úplně na silnici a obejít to po ní do místa, odkud jsme za plotem byli asi tak 100 m, fakt super.

Kvůli těmhle komplikacím jsem se ale nakonec rozhodla Radouň nechat na jindy a vrátit se do Štětí po cestách z druhé strany. I bez toho jsme nachodili přes 20 km a přeci jen se brzo stmívá.

Vyhlídka na Štětí a vzadu na Středohoří už úplně "shora". Úplně neskutečně tady nahoře foukalo, na dálnici to převracelo kamiony

Vzadu je Radouň, náš původní cíl cesty, za ním (možná) Sedlo

Vydalli jsme se tedy směrem na Chcebuz a hned za pěknou alejí odbočili směrem k začátku kokořínských lesů nad Liběchovem.

Chcebuz

úplně vzadu Buková hora

Cesta vedla podél pole, ale z jedné strany se už začaly objevovat malé skalky a začalo to tam být takové pěkné. Nakonec jsme došli na žlutou turistickou značku k barokní kapli Panny Marie z konce 18. stol. Kaple se nazývala Marianská nebo U krásného obrázku a v minulosti sem o svátku Panny Marie chodívalo ze Štětí procesí.

Ze žluté značky jsme si ještě odskočili podívat se na vrch Špičák. Čedičový kopec Špičák (281 m.n.m.) je vlastně vyhaslá sopka s jasně zřetelným kráterem, ve kterém se ještě dnes dají nalézt zvětralé čedičové kuličky.

Jsou odtud parádní výhledy.

To je ten kráter

.. a teda nevim, jestli tohle jsou ty "kuličky" anebo jsem měla hledat něco jiného :-)

Cestou zpátky na žlutou značku se otevíraly výhledy na celé (nebo skoro celé) Středohoří.

Pak už jsme jenom prošli obcí Stračí s docela pěknou kapličkou (sv. Jana a Pavla) a lidovou architekturou

dorazili do Štětí, prošli centrum, přeběhli most a hurá vlakem domů..

kolem Děčínského Sněžníku

Dneska jsme se vydali na takovou první opravdu zimní procházku. 

Auto jsme nechali pod Děčínským Sněžníkem a kus cesty šli po červené značce směrem na Ostrov. Kousek za nově budovaným přístřeškem jsme ze značky odbočili směrem k hranici s Německem. Mrzlo a lehce sněžilo, cesta ale pořád nebyla úplně tvrdá, tak jsme pokračovali radši po asfaltce na modrou a dál podél drátů směrem na Kristin hrádek.

sněhová vločka na brašně než stihla roztát

Telefonka

Od drátů jsme sešli ke Spornému potoku a na skalním výběžku hledali keš věnovanou zdejšímu Spornému lesu.

Název Sporný les má počátky v docela dávné historii. V roce 1511 prodal Zikmund z Vartenberka děčínské panství Mikuláši Trčkovi z Lipé. V této době došlo k vleklému sporu o hraniční lesy. Byly zde původně dvě sporné plochy, které se později rozšířily na další. Byl to "velký sporný les (Kriegsholz) u Rájce o rozloze 173 strychů (50 ha) a malý sporný les u Ostrova, který měřil 16 strychů (4,5 ha). Dne 11. 4. 1718 sem přijelo 57 vojáků na koních a 96 pěších mušketýrů spolu se saským lesním personálem - 150 dřevorubci a porazili a také ihned odvezli 1334 kmenů. O dva roky později zbořili Sasové na sporné straně dva domy rájeckých obyvatel. Spory o les trvaly až do roku 1799, kdy je rozřešil na vládní úrovni víděňský císařský dvůr. Velký sporný les připadl k Sasku a malý s dalšími spornými plochami k Čechám. Tehdy byla stanovena definitivní hranice, která již byla respektována. Zdroj www.tisa.cz

Sporný les

Potom jsme přešli silnici na Maxičky a po neznačené cestě začali stoupat na Děčínský Sněžník. Cesta je to moc zajímavá, vede pod skálami, které ohraničují náhorní plošinu směrem do Německa. Bohužel je po vichřici plná popadaných stromů, tak jsme pořád museli různě podlézat, přelézat a obcházet.

Drážďanská vyhlídka zespodu

Na silnici vedoucí na Sněžník jsme vylezli asi uprostřed cesty na první vyhlídku. Nakonec jsme se rozhodli nahoru už nejít a stočili jsme to dolů k hospodě :-)

výhledy na louku pod Sněžníkem

Před Hřebenovou boudou jsem ještě tradičně vyfotila trochu šišatou sochu rozhledny...

Byl to sice kratší výlet, ale vychutnali jsme si pěkné výhledy, první sníh, námrazu i dobrý oběd :-)