cesta do jižních Čech I.

Celkem brzo po návratu z dovolené na Slovensku jsme se rozhodli vydat se ještě na týden do jižních Čech. Trochu nám pršelo (jak jinak), ale celkově to stálo za to a viděli jsme spoustu zajímavých míst.

První den jsme se rozhodli vyjet oklikou přes Most a Žatec a zastavit se nad Plzní v oblíbených místech. Nijak jsme to logisticky neřešili, ale cestou jsme pochopili, že jsme asi udělali dobře, protože co se týče dopravy, byl tohle asi nejhorší víkend v roce. Cestou jsme poslouchali v rádiu hororové reportáže, jak zkolaboval celý dopravní systém v Rakousku a Chorvatsku, všude stojí kolony na 8 a více hodin, stojí D1, stojí všechno. Ne že bychom měli snad škodolibou radost, to ne.... ale přeci jen má člověk takový dobrý pocit, že on se nikam štvát nemusí, nestresuje se, jen si jede a kochá se krajinou :-)

Most v Rabštejně nad Střelou se opravuje a je neprůjezdný, takže jsme jeli přes Manětín. Zastavili jsme se jen krátce, došli k baroknímu zámku (psi do zahrady vůbec nesmí), udělali pár fotek a pokračovali dál. 

Nedaleký Rabštejn nad Střelou je nejmenší české město. Město sice malé, ale malebné, kde na omezeném prostoru najdete spoustu památek.

Kostel Panny Marie Sedmibolestné byl postaven v roce 1767 jako součást komplexu servitského kláštera, od roku 1792 po zrušení kláštera servitů a zboření staršího kostela sv. Matouše (který stál blíže k zámku a v roce 1787 byl zbořen) slouží jako farní kostel.

Hned vedle stojí zámek, přestavěný z původního hradu založeného ve 14. století. Zbytky hradu jsou vidět ještě u kostela.

na zámku byla svatba

Prošli jsme městečkem a došli dolů k mostu, který se opravuje, takže Rabštejn je dost odříznutý od světa. Chtěli jsme původně jít velký okruh po naučné stezce, ale kvůli mostu jsme se kousek vrátili a šli jen malý okruh (nevěděli jsme totiž, že řeka se dá přejít po lávce).

U mostu je k vidění pěkný smírčí kříž s letopočtem 1584. Prý připomíná tragickou událost, která se zde stala... víc jsem o něm nenašla.

Trasa malého naučného okruhu vede spodem lesem podél Střely a bývalých lomů na břidlici, kterými je městečko proslulé a která tu sloužila jako snad nejčastější stavební materiál.

Cesta vyleze u místního pěkného židovského hřbitova z roku 1654 s náhrobky z 18-20. století.

cestou zpět k autu jsme se mohli přesvědčit, že místní mají spoustu invence a fantazie :-)

Dál naše cesta vedla okreskama do Plas, na které jsem byla opravdu zvědavá.

Ještě jsme se zastavili na vyhlídce Na Výhledech s kapličkou, fakt pěkné místo, vpravo byl vidět známý vrch Vladař (ale na fotku se nevešel)

Do Plas už to byl jenom kousek. Trochu nás vyděsilo totálně přecpané parkoviště, ale vydali jsme se na obhlídku. Plasy mě docela překvapily- od minulé návštěvy (pravda, už to bude pěkných pár let) se to tu hodně pohnulo dopředu. Spousta budov je opravených, hlavně pivovar, ve kterém je muzeum, a některé hospodářské budovy. Všude spousta hospůdek, občerstvení, lidí. Samotný klášter teda vypadá tak nějak stejně, ale ono to asi není jen tak rekonstruovat tak obrovskou budovu, každopádně to tu ale dost žije, což je asi dobře...

v bývalém pivovaru je Centrum stavitelského dědictví Plasy

Klášter Plasy je bývalý cisterciácký klášter založený roku 1144. Období jeho prosperity ukončily husitské války, nového rozkvětu se dočkal v období baroka, kdy byl vybudován dnešní areál za účasti předních architektů své doby, hlavně Santiniho a Dientzenhofera. Klášter byl zrušen za Josefa II., v 19. století se stal rezidencí kancléře Metternicha.

opatská rezidence

kostel Nanebevzetí Panny Marie

konvent

barokní sýpka

Z Plasů jsme se vydali konečně pořádně na jih, projeli jsme Plzní, kde jsme zakoupili meloun s tím, že si ho sníme v klidu na hradě Radyně. Když jsme ale dojeli pod hrad, bylo vidět, že tam bude všechno možné, jen ne klid. Ve všech příkopech i dalších možných i nemožných místech parkovala auta, mezi tím se proplétaly davy lidí... no klasika. Nejdřív jsme se teda myšlenky na meloun na Radyni nechtěli vzdát, našli jsme tedy místo z druhé strany kopce a jali se i s melounem stoupat nahoru. Když jsme ale v protisměru míjeli velké skupiny lidí, jedněch jsme se zeptali, čím to je, že je jich tam tolik. Dostalo se nám odpovědi, že se tam právě konají jakési Keltské slavnosti. Aha.... původní odhodlání dokulit meloun až k hradu vzalo za své, tak jsme přehodnotili plány, snědli meloun a vydali se na další cestu.

Jako cíl jsme poměrně náhodně zvolili nedaleký zámeček Kozel a nelitovali jsme. 

Kozel je klasicistní lovecký zámeček z konce 18. století, Stavbu zámku objednal Jan Vojtěch Černín, nejvyšší lovčí království českého, a jeho stavitel Václav Haberditz se nechal ovlivnit myšlenkami francouzského filozofa Jeana Jacquese Rousseaua, který šířil myšlenku návratu k přírodě a budování venkovských sídel. Zámecký park je krásně upravený, navečer už tam opravdu panovala taková nefalšovaná rustikální idyla...

Úslava

Večer jsme dojeli až k Nepomuku, kde jsme strávili noc. To jsme ještě nevěděli, že je to na dlouhou dobu poslední pěkná letní noc....

V noci totiž začalo pršet a pak už regulérně lít, vstávání ráno byla dost lahůdka. Do Nepomuku jsme si dojeli jen koupit snídani do místního Coopu. Museli jsme ji sníst v autě, nikde nebyla lavička, na kterou by nepršelo.

Nepomuk v dešti

V dešti jsme pokračovali na jihovýchod a přes Blatnou a Písek se přiblížili Budějovicům. Před Budějovicema kupodivu přestalo pršet a začalo svítit sluníčko. Využili jsme toho a odbočili na Hlubokou. Původně jsme tam vlastně ani jet nechtěli, ale nakonec tam bylo krásně- teplo, sluníčko a SUCHO!

Město se teda podobá trochu živému jarmarku, ale když jsme vystoupali do zámeckého parku a vzali to z druhé strany, byl tam krásně klid. Došli jsme k zámku, tam už teda samozřejmě byly davy... překvapivě hlavně ruských a podobných turistů.

vyhlídka ze zámeckého parku na zámek Ohrada, vzadu Šumava

Alšova Jihočeská galerie

Z Hluboké už jsme projeli Budějovicema do Křemže, kde jsme měli zajištěné ubytování přímo pod Kletí. Z okna jsme mohli sledovat zajímavou čapí rodinku. V hnízdě byla tři mláďata a dva rodiče, mláďata vypadala už docela dospěle, ale zřejmě ještě neuměla lítat, takže se tam všichni celý den tísnili a rodiče občas odlétali shánět potravu. Většinou tam všichni ti čápi různě postávali, koukali buď dovnitř nebo dolů, občas některé mládě trénovalo let (na místě), docela sranda...

Slovensko 2017- cesta domů a zastávka na jižní Moravě

V pondělí ráno jsme se vydali směr ČR. Vzali jsme to teda trochu oklikou, protože jsem se chtěla podívat na prastarý kostelík nedaleko Nitry.

Cestou jsme se zastavili ještě u kláštera ve Hronském Beňadiku. Mohutný opevněný benediktýnský klášter patří mezi nejstarší a nejvýznamnější stavební památky na Slovensku. Podle historických dokumentů ho založili na základě rozhodnutí krále Gejzy II. v roce 1075 s cílem kolonizovat do té doby řídce osídlené údolí Hronu a podporovat myšlenky křesťanství.

Nejstarší částí klášterního komplexu byla románská bazilika, kterou vysvětili v roce 1075. Na jejích základech postavili v letech 1346 až 1375 dnešní gotickou baziliku sv. Egídia. Po roce 1537 klášter pod hrozbou tureckých nájezdů přebudovali na pevnost, takže k němu přibyly hradby a dělové bašty Posílení obranné funkce ho ale připravilo o hodně gotických prvků. Ty se v pozměněné podobě opět objevily až v rámci romantizujících úprav uskutečněných koncem 19. století.

Na to, jak významná je to památka bylo u kláštera a okolí totálně mrtvo. Působilo to až takovým tísnivým dojmem. Snad se dá dovnitř jít na bohoslužby, ale to, jak je klášter obrovský se vlastně zaznamenat nedá, leda z leteckých snímků z internetu.

Dál jsme pokračovali na Nitru, protože u sousedních Dražovců je kostelík, který jsem už fakt dlouho chtěla vidět. Dražovce jsou významnou archeologickou lokalitou se slovanským sídlištěm a s pohřebištěm z dob Velké Moravy.  Proslavil je ale hlavně vzácný románský kostel sv. Michala Archanděla z 12. století. Historici předpokládají, že kostelík původně stál uprostřed opevněného hradiště. Byl také vyobrazen na staré padesátikoruně a zahrál si ve spoustě filmů, třeba v Markétě Lazarové.

Potom už jsme se krátce zastavili v Trnavě, projeli Senicou a Skalicí do Strážnice. Na dvě noci jsme se ubytovali v kempu u vodní nádrže Lučina. Kemp pěkný, čistý a přiměřeně plný a koupání v nedaleké nádrži moc příjemné.

vodní nádrž Lučina

Celkově jsme byli z tohohle koutu jižní Moravy docela nadšení. Kemp nás překvapil asi polovičními cenami za ubytování než na Slovensku, všude spousta různého občerstvení, služeb a prostě všeho nač si turista vzpomene. Ve Strážnici jsme hledali záchod a infocentrum. Na autobusovém nádraží (!) fungovaly skvelé a čisté záchody, v infocentru měli počítač s internetem, takže jsem si mohla stáhnout všechno, co jsem potřebovala, Strážnice je prostě město, kde všechno funguje :-)

Strážnicí jsme jen prošli centrem, na fotce věž u kostele sv. Martina. Kostel byl postaven původně jako gotický lutheránský v 15. století

socialistická výzdova na jednom z domů

Cestou k zámku jsme se stavili u Baťova kanálu. Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice- Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1934-1938 firmou Baťa v délce 52 km, dneska využívaná už jen k rekreačním účelům.

Strážnický zámek - původně vodní hrad byl založen ve 2. pol. 13. století, kdy hrad a město patřilo Milotovi z Dědic. Měl strážní funkci (od něj také název města) . Na začátku 14. stol. jej obdržel za odměnu Vok z Kravař.

Nejvíce změnil tvář zámku Jan Jetřich ze Žerotína, přebudoval hrad na renesanční zámek s arkádami, v této podobě přetrval až do 19. stol., kdy dostal novorenesanční podobu. Posledními šlechtickými majiteli byla od rekatolizace po Bílé hoře až do konce 2. světové války hrabata z Magni. Poté zámek znárodnil stát.

V zámeckém parku je krásná platanová alej, kterou nechali vysázet Magnisové.

Ještě jsme navštívili synagogu. Ta byla postavena roku 1804 na místě původní modlitebny, kterou nejspíš poškodil požár. Synagoga se dočkala stavebních úprav už 1870, kdy získala novorománský vzhled. Svému účelu sloužila do roku 1941, kdy byla poničena jednotkami SA. Až roku 1991 byla synagoga vrácena židovské obci, která ji postupně zrekonstruovala.

Hřbitov byl založen na konci 18. století. Nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1648, většina z 1106 náhrobků je barokního a klasicistního typu. 

Když už jsme byli ve Strážnici, nemohli jsme se nestavit v nedalekých Plžích u známých sklípků. Památková rezervace lidové architektury Plže je chloubou obce Petrov.

V areálu je okolo 80 vinných sklepů budovaných od 15. století. Sklepy budovali sami vinaři a vytvářejí ulicovou zástavbu se dvěma náměstíčky. ¨

Cestou domů jsme si udělali zastávku u rybníku Velké Dářko nad Žďárem nad Sázavou. Je to taky hotový ráj pro turisty. Koupání tu musí být pěkné, ale nebylo počasí, tak jsme se jenom prošli.

Kamenný rybník