Slovensko 2017- hornická historie

Po výletu do Velké Fatry se mělo počasí trochu kazit. Původní plán byl vystoupat do Španie Doliny pěšky, ale za prvé jsme byli trochu unavení a za druhé mělo odpoledne pršet. Rozhodli jsme se tedy vyjet nahoru jenom autem a dobře jsme udělali. Stačili jsme si prohlédnout centrum, kostel a haldu a akorát začalo fakt hodně pršet.

Špania Dolina je rezervace lidové architektury ležící v horách nedaleko Banské Bystrice. Ze zdejšího hornického města se vyváželo cínové, měděné a smaltové nádobí, místní měděné pruty měl při své plavbě na palubě i Kryštof Kolumbus. 

Nejvýznamnější stavbou je raně gotický kostel Premenenia Pána s opevněnými hradbami, fakt pěkný.

v areálu kostela je původní bašta zvaná Turecká se slunečními hodinami

Hned za kostelem se tyčí obrovská halda šachty Maxmilián. Některé haldy jsou už zarostlé, ale tuhle si nechávají jako dominantu obce.

Vedle Klopačky ze 16. století, která byla sídlem baňského inspektora a odkud klepacím zařízením svolávali horníky na šachty, je šachta Ferdinand (teda její zbytky) z roku asi 1400.

Císařská štola je jednou z nejstarších a byla to jedna ze vstupních štol do baňského revíru. Ráno se před ní horníci pomodlili a potom fárali do jednotlivých šachet. V roce 1764 navštívili Španiu Dolinu  korunní princ Josef s arcivévodou Leopoldem a těšínským vévodou Albertem. Touto šachtou vstoupili do podzemí a vyšli ven ve Starých Horách. Cesta jim trvala 45 minut.

Trochu škoda, že jsme se nemohli zdržet dýl, všude v okolí je plno různých štol a dalších atrakcí. Celkově na mě Špania Dolina působila strašně příjmeným a přívětivým dojmem, takové poklidné a pohodové místo, ani moc lidí tam nebylo. Snad se sem ještě někdy podíváme.

Následovala cesta do dalšího slavného hornického města- Banské Štiavnice. Vzhledem k tomu, že se nám nechtělo platit za dálniční poplatky kvůli kousku dálnice, rozhodli jsme se dálnici vyhnout. To zřejmě Slováci očekávali a značení cest mimo dálnice tomu odpovídalo, bylo až rafinovaně nepředvídatelné. To, že jsme se bez zádrhele dostali do Banské Štiavnice považuji snad za svůj největší dosavadní navigátorský úspěch.

Nedaleko Banské Štiavnice jsme se ubytovali v kempu u jezera Hodruša, bohužel byl zrovna pátek a maličký kemp byl úplně natřískaný, tomu odpovídal i noční rej pěvců s kytarou...

V sobotu ráno jsme se z rozcestí Červená studňa vydali vyhlídkovou trasou tak trochu oklikou do města.

výhled na centrum města, v pozadí Kalvárie

Banská Štiavnica patří díky množství historických památek mezi nejhezčí města na Slovensku. Za svoji krásu a pestrost město vděčí především velkému nerostnému bohatství ve svém okolí. Největší rozmach zažilo v 17. století, kdy těžba zlata a stříbra dosáhla vrcholu. V průběhu roku 1690 zde bylo vytěženo dokonce 605 kg zlata a 29 000 kg stříbra. Díky těžbě stříbra nabylo město velkého bohatství a zachovaly se zde nádherné budovy. Město je také známé tím, že v něm byla v roce 1762 založena nejstarší vysoká škola technického charakteru – Báňská akademie.

vyfoceno v jednom průchodu (Sládkovič prožil v Banské Štiavnici nenaplněnou lásku k Maríně Pischlové, ta také byla inspirací jeho slavné básně Marína a Marínin dům je hned u kostela sv. Kateřiny)

V 17. a 18. století když nastala potřeba dobývat hlouběji položená ložiska a už nepostačovala lidská ani zvířecí síla na pohon těžebních zařízení, byla zvolena varianta vodního pohonu.  V okolí Banské Štiavnice byla vytvořena unikátní soustava umělých vodních nádrží, tajchů, ve kterých se akumulovala voda a jejichž energetický potenciál se pak používal na pohon těžebních a úpravárenských zařízení. Zdejší čerpací technika byla vzorem pro jiné baňské revíry ve světě.

Jeden z tajchů- Klinger, jsme míjeli i při procházce, u dalšího jsme bydleli a mnoho dalších jsme porůznu navštívili.

tajch Klinger

Kousek od tajchu je hornický skanzen aneb Banské muzeum v přírodě. Zvenčí vypadalo docela zajímavě, ale hlavní zajímavostí je asi sestup do šachet, což jsme si kvůlivá psovi nemohli dovolit, tak jsme skanzen vynechali a přesunuli se dál

Boční cestou jsme mířili k Novému Zámku a cestou hned u hřbitova shlédli Piargskou bránu. Brána byla postavená roku 1554 jako součást městského opevnění a jako jediná z bran se i dochovala.

Hned za křižovatkou už se začíná krátké stoupání k Novému Zámku, který má zajímavou historii. 

Když se v 16. století na Slovensko valili Turci, král Banské Štiavnici odmítl vojenskou pomoc a město proto potřebovalo rychlou obranu. Nakonec opevnili kostel a přestavěli ho na hrad. Turci se městu vyhnuli, ale potřeba postavit kvalitnější opevnění, než jaké poskytoval starý hrad, trvala. Italský inženýr Ferrabosco vypracoval plán, podle kterého byla vybudována nová pevnost k čistě vojenským účelům na kopci západně od města. A zámek tam v nezměněné podobě stojí dodnes.

Na svahu za Novým Zámkem jsme procházeli okolo židovského hřbitova. Ten místní vznikl až koncem 19. století, nejstarší hrob je datován rokem 1892. Hřbitovu dominuje dům smutku (Ciduk hadin), postavený v orientálním stylu. Z cedulek jsme pochopili, že o jeho rekonstrukci, respektive její nekvalitu se vedou spory... no jo, všude je to stejné.

Trochu složitě po zarostlých cestičkách jsme sešli do samotného centra k dědičné štole Glanzenberg. Tato štola odvodňovala důl Glanzenberg a první písemné zmínky o ní pocházejí ze 16. století.

Pozdně gotický kostel sv. Kateřiny má jednu loď s hvězdicovou klenbou. Po stranách se nacházejí kaple a pod kostelem krypta. Varhany, které v kostele najdeme, jsou z dílny domácího kutila. Kostel byl postaven v letech 1443 - 1491.

Hned nad kostelem je Morový sloup na náměstí Sv.Trojice. Byl postaven z vděku za ústup morové epidemie v letech 1710-1711. Na podstavci jsou rozmístěné sochy šesti světců, ochránců před morem a patronů horníků. Domy po obou stranách náměstí jsou honosné měšťanské paláce, které patřily bohatým měšťanům a baňským podnikatelům.

Nad náměstím je Starý zámok, který patří k nejstarším památkám v Banské Štiavnici. Hrad vznikl počátkem 16. století jako renesanční pevnost proti Turkům opevněním románsko-gotického kostela. Základ areálu tak tvoří gotická bazilika a kaple sv. Michala s kostnicí. Dnes stavba slouží Slovenskému baňskému muzeu.

Z náměstí jsme si ještě zašli ke Klopačce, kterou jsem si pamatovala z minulé návštěvy.Je to renesančně- barokní stavba z roku 1681. Ve věži Klopačky je umístěné zařízení, které klepáním oznamovalo horníkům čas fárání. Klepání se ozývalo i při slavnostních příležitostech, hornických shormážděních, ale i při požárech a pohřbech. Přízemí budovy se v 18. století používalo jako vězení pro horníky odsouzené hornickým soudem.

krásný dům cestou ke Klopačce

V sobotu jsme se radši rozhodli vynechat ruch kempu a vyspat se u některého z jezer. Nejdřív jsme se jeli vykoupat do Velkého Studenského jezera, ale začalo pršet. Pak jsme popojeli k Vindšachtskému a velkému Richnavskému jezeru, u kterého jsme nakonec zůstali. Jezero sice není tak apartní jako Studenské nebo Klinger, má o hodně sníženou hladinu, stejně jako to Hodrušské. Zase tu ale byl klid a příjemná občerstvení.

Další den jsme se ještě ráno prošli příjemně vylidněným centrem Štiavnice a potom se vydali na vrch Kalvárie.

Kalvárie v Banské Štiavnici je soubor celkově dvaceti dvou samostatných sakrálních staveb, z toho sedmnácti kaplí s výjevy z ukřižování a života Krista, tří kostelů, zastavení "Ecce homo" a božího hrobu, umístěných na vrchu Scharffenberg (Ostrý vrch). Komplex byl vybudován v letech 1744-1751 v barokním stylu a jeho zakladatelem byl jezuita František Perger.

Kalvárie byla rekonstruována dvakrát, poprvé v roce 1894, podruhé v letech 1978-1981. Po revoluci došlo paradoxně k největšímu znehodnocení kalvárie, výzdoba (reliéfy, dřevěné sochy) byla rozkradena a prodána, došlo i k devastaci objektů. Zachované mobilní předměty byly postupně premístěny do expozitur báňského muzea . V roce 2007 byla kalvárie zapsána na seznam 100 nejohroženějších památek světa. Třetí, celková rekonstrukce a obnovení značně zchátralých staveb probíhá od roku 2011.

Zbytek dne jsme už strávili u jezera Hodruša příjemným koupáním. Tohle jezero není asi tak frekventované a efektní, takže tu ani nejsou cedule, že se v ní nesmí koupat psi. Jinak mi totiž bylo paníma v informačním centru řečeno, že ve všech nádržích platí, že vstup psů do jezera je zakázán a lidé si to nepřejí. Moc to nechápu, protože jde o volně přístupné nádrže, kam zjevně chodí pít zvěř z okolních lesů, plavou tam kachny a tak. Takže nevim, proč zrovna psi by měli vadit... je to takový "východní" přístup no...

jezero Hodruša

Byla to naše poslední noc na Slovensku a dost jsme si ji užili. Skoro celou noc střídavě pršelo, bouřilo a dokonce padaly i pěkné kroupy.