Vysoké Tatry II.

Naše další túra vedla ze Ždiaru do Monkové doliny, výstupem do Širokého sedla, přes Kopské sedlo k Bielemu plesu, odtud k Zelenému plesu a dolů po žluté a modré do Matliarů.

Měla jsem trochu obavy z toho, že byla zrovna sobota, ale vydedukovali jsme, že Belianské Tatry by nemusely být tak přeplněné... no, asi nebyly, i když tam byly velké skupiny Poláků. Ovšem očekávat, že v sobotu budeme někde ve Vysokých Tatrách sami asi nejde.

Autobus do Ždiaru jel na čas a po výstupu jsme odbočili na druhou stranu než ostatní a šli si ještě prohlédnout vesnici.

Ždiar tvoří rezervaci lidové architektury, obec je prý bohatá na malované dřevěnice a goralské tradice. Roubenky jsme nějaké viděli, ale spíš to byly novodobé roubenky uzpůsobené pro pobyt turistů než nějaké opravdu autentické a staré, na goralské tradice jsme tu asi byli v nevhodnou dobu :-)

u ústí doliny je krásný starý a totálně zchátralý hotel

Monkova dolina představuje jediný legální přechod skrz hřeben Belianských Tater, cesta vede podél Rígeľského potoka a po obou stranách jsou krásné vápencové skály. Bohužel vápenec při troše vlhkosti dost klouže, takže cesta se místy mění v klouzačku, což přináší řadu humorných situací..

poslední fáze výstupu vede po loukách, tam už je to dobré

Po poměrně náročném stoupání jsme se vydrápali do Širokého sedla, které má geologicky velice pestré podloží (dolomit, vápence, jílovité břidlice s pískovci), otevírají se odtud nádherné rozhledy na velkou část Vysokých Tater.

Cesta pokračuje do Vyšného Kopského sedla a pak dolů do Kopského sedla.

Široké sedlo už lehce zvrchu

Kopské sedlo tvoří geomorfologickou hranici mezi vápencovými Belianskými Tatrami a žulovými Vysokými Tatrami.

pohled na Velké Biele pleso

Od Bieleho plesa, které už jsme znali, jsme se ale narozdíl od minula vydali k Zelenému plesu. Je to sice další krásné místo, ale tady jsme poprvé poznali, jak vypadá sobota ve Vysokých Tatrách. Tak narvanou chatu už jsem dlouho neviděla, fronty všude, lidi všude. My teda měli docela štěstí, protože se nám podařilo urvat nápoje skoro bez fronty a pak se umístit dovnitř chaty, kde bylo prázdno. Tak aspoň tak :-)

Jastrabia veža nad plesem

Chata u Zeleného plesa se dřív jmenovala Brnčalova neboli Brnčalka

O zelené barvě plesa vzniklo dost teorií a pověstí. Ve většina z nich se vyskytuje smaragd nebo jiný drahokam (spadl z Jastrebie veže, mladík, který se do jezera zřítil kvůli drahokamům). Ve skutečnosti zřejmě zelenou barvu způsobily prameny, které vyvěrají ze dna plesa.

dolina Predné Medodoly

na Kovalčíkovej Polane taky stávala chata

Naše poslední nedělní túra vedla z Hrebienku k Velickému plesu a nahoru na Polský hrebeň. Potom do sedla Prielom, ke Zbojnické chatě a zpět na Hrebienok

Počasí mělo být nejlepší, ale nějak to nevyšlo. Už cestou k Velickému plesu jsme lehce zmokli a potom se to v horách tak honilo, že člověk nevěděl, jestli v další chvíli zmokne anebo se bude kochat sluncem nasvícenýma horama...

blížíme se k Velickéu plesu s hotelem Sliezský dom

Sliezský dom je dost ošklivá stavba, ale cesta dál patří k nejkrásnějším úsekům, co jsme šli. Všude kosodřevina, vodopád, pleso a krásné pohledy na všechny strany.

Velické pleso s Velickým vodopádem

Nad vodopádem jsme potkali další kamzíky, tentokrát stádečko. Vyfotila jsem teda jenom
dva jedince, ale bylo jich víc

Dlhé pleso

cesta na Polský hreben před námi

Na Polském hrebeni jsme zrovna zvažovali, jestli se ještě vydat na Východnou Vysokou nebo ne. Bylo tam docela dost lidí a míjet se pořád s někým na řetězech nebo riskovat, že někdo průchod ucpe, se nám nechtělo. Najednou zahřmělo, černá stěna, která se nenápadně střádala od Gerlachovského štítu, se posunula k nám a začaly padat kroupy. V tu chvíli bylo vymalováno a kdybychom sami nebyli zaneprázdnění balením věcí a úprkem dolů, bylo by jistě zábavné sledovat, jak se všichni ti poklidně svačící a fotící se lidi dali do fakt hodně rychlého pohybu.

Naštěstí bouřka se posunula někam dál, kromě trochy deště a krup se nic dalšího nestalo, takže jsme se mohli vydat dál na překvapivě ostrý výstup do vedlejšího sedla Prielom. Cesta tam byla teda fakt asi ze všech našich cest nejnáročnější, samá skála, řetězy, kovové stupy.

Východná Vysoká

Zamrznuté pleso

cesta do sedla Prielom

Pohled směrem ke Zbojnické chatě

Zbojnická chata v dálce

Na místě dnešní Zbojnické chaty postavila uherská lesní správa loveckou chatu, která byla o tři roky později dána do užívání turistům. V roce 1924 byla chata rozšířena a v roce 1984 až 1986 byla zrekonstruována. V roce 1998 chata vyhořela a o rok později byla postavena znovu.

Od Zbojnické chaty jsme Velkou Studenou dolinou dorazili na červenou značku nad Rainerovou chatou a po ní jsme došli na Hrebienok. Výjimečně jsme ve Starém Smokovci chytili autobus do Matliarov, takže jsme se nemuseli plahočit obvyklou cestou z Lomnice k hotelu, to bylo teda po dlouhé túře docela příjemné.

Jinak už zbývalo jenom zabalit, druhý den ráno chytit autobus do Popradu a vlakem RegioJet se vrátit do Čech. No, zřejmě se od té doby, co jsem jela RegioJetem naposledy, leccos změnilo. Měli jsme jízdenky "low cost", což znamená, že všichni cestující v onom otevřeném vagónu jsou narvaní do oddílů po čtyřech, není kam si dát nohy ani zavazadla. Nápoje tu nenosí, průvodčí tu nechodí, prostě vám jasně dávají najevo, co si o vás myslí :-) Nějaký pán se pokoušel jít si koupit kafe někam jinam a hlásil, že to nejde, už nevím proč. Ono by to všechno šlo přežít, tak co, člověk si vezme svačinu. Ovšem ta matka se řvoucím kojencem tomu dala korunu, chápu že děti prostě řvou... ale teda šest hodin je zas šest hodin. No, přežili jsme to a do Prahy, sice s půlhodinovým zpožděním, ale přeci jen, dojeli.

Určitě se chci do Vysokých Tater ještě vrátit, spoustu jsme toho nestihli. Ovšem do té doby si musím nutně zlepšit fyzičku, přeci jen při zdolávání převýšení 1600 metrů se to už neokecá....

Vysoké Tatry I.

Předminulý týden jsme se poměrně narychlo s kamarádkou Janou rozhodly vyrazit na pár dní do Vysokých Tater.

Vzhledem k tomu, že už mě Tatry dávno lákaly (naposledy jsem tam byla někdy v dětství) a zároveň jsem se bála jisté přelidněnosti a takových těch doprovodných negativních jevů, byla jsem docela zvědavá.

K cestě tam jsme nakonec využili vlak Českých drah zvaný EuroNight. Asi jsem se nedostatečně teoreticky připravila, protože to teda bylo první překvapení :-) Jako děti jsme sice na tábory do Nízkých Tater taky jezdili lůžkovým vlakem, ale to bylo něco úplně jiného. Teď jsem totiž zjistila, že tenhle vlak byl opravdu připraven rovnou na to, že člověk nastoupí a zalehne. Není tam žádný prostor pro nějaké sezení, jenom lůžka. Když jsme si chtěli chvíli popovídat, museli jsme stát u dveří. Navíc paní, která měla na starosti náš vagón, byla taková dost přísná, už nás uložila a my se tam ještě motáme! (takhle nějak si představuju děžurné v ruských dopravních prostředcích :-)

Jinak ale cesta ubíhá dobře, spát se docela dá, ale třeba pít pivo těsně před spaním prostě není dobrý nápad.

Něco po šesté ranní jsme byli v Popradu a to bylo taky dost vtipné- plné nástupiště různě se motajících napůl spících lidí, kterým právě dali do ruky jejich zavazadla a vystrčili je z vlaku :-))

Z Popradu jsme trochu složitě dojeli do místa ubytování v hotelu Hutník v Tatranských Matliarech. Hotel se skládá se dvou částí, zrekonstruované (a dražší) jedničky a nezrekonstruované dvojky, ve které jsme bydleli my. Hotel byl postaven někdy začátkem 80. let a od té doby se tam zjevně nic nezměnilo. Vybavení pokojů je tedy dost omšelé, ale nijak neuráží a přiměřené pohodlí pro turistu, který se chce akorát pohodlně osprchovat a vyspat, tak nějak poskytuje. Měli jsme polopenzi a ta byla výborná, bohaté snídaně i dobré večeře. A je fakt, že když člověk přijde z túry, není nic lepšího než se jen osprchovat, převléknout a sejít na večeři...

Hutník dvojka, měli jsme balkón s vyhlídkou na Královu hoľu

zbytky památníku Matěje Loischa nedaleko Loischova pramene, bohužel je poničený, desky jsou ukradené..

Tatranské Matliare se nacházejí jen 1,5 km od Tatranské Lomnice. Původně, ve 14. století zde byl hospodářský dvůr, který obhospodařovali němečtí kolonisté z tyrolské obce Matrei, i po zániku dvora se místa nazývala Matreier Laren (horské pastviny Matreianů). Z tohoto názvu se vyvinulo pojmenování Matlaren a z toho poslovenštěné Matliare. V polovině 19. století začíná novodobá rekreační historie, kdy Matěj Loisch založil loveckou chatu, kterou pak zpřístupnil veřejnosti a vedle postavil ještě hotel. Od první světové války tu vznikla vojenská léčebna tuberkulózy, po druhé světové válce tu byla vojenská ozdravovna.

Není moc známé, že tu docela dlouho pobýval Franz Kafka. My jsme si toho všimli, protože je tu jeho památník- Kafka se sem přijel léčit s tuberkulózou v prosinci roku 1920. Jeho první dojem z ubytování byl takový, že chtěl hned druhý den hledat jiné :-) Postupně si ale zvykne a pobyt několikrát prodlouží až do srpna 1921. Z Matliarov se dochovala bohatá korespondence, krátce po návratu z Tater začal psát román Zámek. Památník je z roku 2001 a nestojí úplně na místě, kde stála vila Tatra, kde byl Kafka ubytován, ale stojí v místech bývalé vojenské zotavovny.

Vzhledem k tomu, že bylo brzo ráno, dali jsme si věci do hotelu na recepci a vyrazili na první výlet. Z hotelu jsme se vrátili k silnici a došli do Kežmarských Žlabů, odkud jsme začali mírně stoupat po modré značce, po žluté jsme pak Dolinou siedmych prameňov došli k chatě Plesnivec.

sedm pramenov

Chata Plesnivec je jediným obyvatelným objektem v Belianských Tatrách, vznikla přístavbou k soukromé chatě v r. 1938, v době uzavření Belianských Tater veřejnosti tu byla výzkumná základna TANAPu, od roku 1997 slouží opět veřejnosti. Musím konstatovat, že svojí atmosférou, nepřecpaností a tím, že je trochu stranou, se mi líbila asi nejvíc ze všech chat, které jsme navštívily.

Od chaty jsme pokračovali po zelené značce dolinou Predné Meďodoly až k Velkému Bielemu plesu. Začaly se objevovat první horské scenérie, ale vrcholy byly většinou v mracích...

Belianské Tatry

Dolina Bielych plies není typickým ledovcovým údolím jako většina tatranských dolin, ale jedná se o ledovcový kar, tedy závěr údolí, který byl ve čtvrtohorách vyživovací zónou ledovce a místo, odkud ledovec stékal do údolí. Jedná se tedy o otevřený skalní amfiteátr ukrývající řadu mělkých jezírek, největší z nich je napájeno Bílým potokem.
U Veľkeho Bieleho plesa stála do roku 1974 Kežmarská chata. 

pozůstatky vyhořelé chaty

Od plesa jsme se vydali zpátky Dolinou Kežmarské Biele vody

pohled na Belianské vápencové kopce- Košiare, Bujačí vrch

pohled směrem k Zelenému plesu, vlevo Lomnický štít

Po ubytování v hotelu jsme se vydali ještě na nákup do Tatranské Lomnice, cesta vedla kolem staré stanice lanovky z 30. let 20. století, ve které jsou vidět i očesané kabiny lanovky. Tenhle starý první úsek lanovky byl odstaven v roce 1999, teď je z ní bohužel ruina, uvažuje se o jakémsi muzeu, tak uvidíme.

Večer se na mě teda projevil nedostatek spánku, túra a ještě vycházka do Lomnice a odpadla jsem asi v 8 hodin :-)

Další den jsme se vydali na druhý výlet- ranním autobusem jsme dojeli dozadu na východ do Javoriny. Je to jedno z východisek do Belianských Tater, kousek od polské hranice. V Javorině je krásný dřevěný kostel sv. Anny.

Javorovou dolinou jsme stoupali podél potoka k Žabiemu javorovému plesu.

Javorový štít

první kamzík byl samotář

Žabie Javorové pleso od Sedielka

Sedielko zní tak jakože nic, ale ve skutečnosti to bylo místo, kde jsme byli snad nejvýš- 2376 m.n.m.

Ze Sedielka jsme sestoupili k Téryho chatě  a dál pokračovali až na Hrebienok.

Modré pleso už na druhé straně sedla Sedielka

Lomnický štít

pohled zpět do Sedielka, z téhle strany tam byl úsek s řetězy, ne moc těžký

Téryho chata má krásnou polohu mezi Spišskými plesy. Těch je pět- Vyšné, Velké, Prostredné, Nižné a Malé. Bylo tam dost lidí, ale ještě to nebylo tak hrozné, nějak se rozprostřeli kolem chaty a ples...

Sestup Malou Studenou dolinou byl docela dlouhý a hlavně koncentrace turistů se hodně zvýšila. Byl trochu problém je pořád různě obcházet, ale co se dalo dělat. Kousek od rozcestí s červenou značkou už dole leží další chata- Zamkovského. Tam ovšem bylo tak narváno, že jsme radši pokračovali dál.

Kus od chaty po červené značce je Obrovský vodopád, což je pátý nejvyšší vodopád ve Vysokých Tatrách (20 m)

Původně jsme zvažovali variantu jít od Rainerovy chaty po modré značce do Lomnice a pěšky až k Hutníku, ale doba pokročila a už bychom nestihli večeři. Na Hrebienku jsme teda nasedli na zubačku, sjeli do Smokovce a dál pokračovali vlakem do Lomnice.

Třetí den byl odpočinkový. Vláčkem jsme dojeli do stanice Popradské pleso a po modré vystoupali k symbolickému cintorínu a Popradskému plesu.

Mengusovská dolina a vpravo Rysy

Ostrva

Symbolický cintorín pod stěnou Ostrvy je místem, kde jsou na památku obětem Vysokých Tater umístěny pamětní desky se jmény lidí, kteří zahynuli ve Vysokých Tatrách, ale kde není nikdo pohřben.

tahle "vrtule" je památník letcům ze zříceného letadla během 2. světové války

Kousek dál už je Popradské pleso. To mě dokonce příjemně překvapilo- čekala jsem davy a ty tam rozhodně nebyly.

Popradské pleso se dříve nazývalo Rybí pleso, protože bylo jedním z mála, kde se vyskytovaly ryby.

Asi po třech kilometrech už se ukázaly první výhledy na Štrbské pleso- nejdřív skokanské můstky a lyžařský areál pod Soliskem

pak jsme minuli spoustu stánků, kavárniček, hotelů a dostali se k samotnému plesu. Tady jsem teda v posledních deseti letech dvakrát byla a skoro mi přišlo, že se to tu lehce uklidnilo. Minule tu objížděly brigádnice na kolech, aby lidi odháněly od vody, což se dnes nekonalo. I ty nápady s vybíráním vstupného do hor nějak přešly.. takže snad dobrý :-)

Po prohlídce plesa a okolí jsme popojeli vláčkem do Starého Smokovce. Kromě nákupu jsme stihli obhlédnout Grandhotel- tato secesní stavby byla otevřena v roce 1904, v roce 1935 byla k hotelu ještě přistavěná restaurace. Grandhotely v Tatrách (3- ještě v  Lomnici a na Štrbském plese) vyrostly začátkem 20. století a na tehdejší doby patřily mezi nejluxusnější v Evropě. Jejich výstavby se ujala společnost Wagons Lits Cook se sídlem v Bruselu, hlavním projektanten byl uznávaný architekt Guido Hoepfner. Při výstavbě toho ve Starém Smokovci byla poprvé v Evropě použita železobetonová konstrukce.

Švajčiarsky dom, ve kterém je Sherpa caffe a Sherpa múzeum

Nad Grandhotelem stojí kostel Neposkvrněného početí panny Marie postavený v roce 1888 spišským arcibiskupem Jurajem Császkou pro arcikněžnu Klotildu.

Jan Pavel II. byl všude

Poslední zastávka byla u pramene smokovecké kyselky. Jeho okolí je hezky upravené a voda se i celkem dá pít. Osada ve Starém Smokovci byla vlastně založena jako klimaticko- vodoléčebné lázně v roce 1793.