Tak co to tady máme?: cesta do jižních Čech II.

Další dny dovolené nám bohužel počasí jaksi přestalo přát. První den ráno to nebylo ještě nejhorší, sice zataženo, ale nepršelo.

Vydali jsme se tedy na poznávací autovýlet po Blanském lese a okolí.

Náš první cíl byla zřícenina Kuklov- klášter, který měl sloužit poustevnickému řádu sv. Františka z Pauly, se začal stavět v roce 1495 na místě, kde dříve stával hrad a kostel. Stavba pokračovala až zhruba do roku 1530, kdy byli mniši zřejmě pobiti nebo vyhnáni. Klášter nebyl nikdy dokončen, dochovalo se mohutné torzo kostela svatého Ondřeje s vysokými gotickými okny a zachovalými portály. Údajně jde o velmi magické místo se spoustou pozitivní energie, mně se tu teda líbí, to ostatní nedovedu posoudit :-)

záhada- myšleno vážně, náboženský vtip nebo už rouhání?

Dál vedla naše cesta přes Lhenice do Holašovic. To je taková trochu notorieta, ale Martin tu ještě nebyl, tak ostatně proč ne. Vesnická rezervace v Holašovicích byla na seznam dědictví UNESCO zapsána v roce 1998. Jedná se o téměř kompletně zachovaný soubor středověkých domů a sýpek. Usedlosti jsou postaveny podél obdélníkové návsi.

Potom jsme dojeli ještě na hráz Dehtáře, ale tam začalo tak pršet, že jsme to museli otočit k dočasnému domovu. Zbytek dne propršel.

Druhý den se kupodivu vyjasnilo, takže jsme neváhali a vydali se na pěší tůru na Kleť. Z Křemže jsme po žluté turistické značce vystoupali na vrchol, pak po zelené a neznačených cestách a cyklostezkách oklikou zpátky.

Kleť před námi

pohled zpět na Křemži

pohled směrem k Brlohu a Kuklovu

Mrazové sruby- jsou už nahoře hned u vysílače. Jde o doklad zvětrávání v době ledové.

Chata s rozhlednou, která je nejstarší kamenná rozhledna v Čechách, nechal ji postavit v letech 1822-25 Josef Johann Nepomuk ze Schwarzenbergu.

Další den se zase vyplnily špatné předpovědi, všude se točily černé mraky a byla to vždycky otázka náhody, kde si vás najdou. Nejdřív jsme se naivně vydali směr Lipno, ale když jsme kus dál na jih vjeli do prudkého deště, pochopili jsme, že tudy cesta nevede. Je prostě třeba najít na obzoru místo, kde se objevuje modrá obloha a kam se zrovna neženou černá mračna, a bez ohledu na osobní preference se tam vydat. Otočili jsme tedy auto a dojeli do Římova. Úplně náhodou to teda nebylo, na místní křižovou cestu jsem se chystala už fakt dávno :-)

Centrem poutního místa je loretánská kaple z roku 1648 ukrývající barokní sošku P. Marie Římovské. Součástí poutního areálu je i barokní kostel Sv. Ducha s původní kamennou křtitelnicí. Velkým lákadlem římovského poutního areálu je unikátní křížová cesta vzniklá 1658-1702 s 25 zastaveními vedoucí kolem celé obce. Cesta je dlouhá přes 5 km, takže to není žádné vyběhnutí na kopeček a zpátky. Je ale fakt, že takovou křížovou cestu jsem ještě neviděla. Jednotlivá zastavení jsou většinou menší nebo větší kapličky, ve kterých byl příslušný výjev zobrazen pomocí malovaných soch v téměř životní velikosti. Řada soch byla i po trase, některé se dochovaly v nejzazším cípu křížové cesty. Většina soch byla ale odcizena nebo se rekonstruuje, v některých kaplích se dá vidět vždycky fotka původního stavu.

Poslední večeře Páně- v interiéru se původně nacházela skupina dřevěných soch - 12 apoštolů s Kristem při Poslední večeři. Sochy však byly odcizeny

Stádní brána

Pustá ves -v 19. století přestavěna empírově

Olivetská hora

socha spícího apoštola

klečící Kristus

Políbení Jidášovo a zajetí Ježíše (vyobrazení ve výklenku)

Vodní brána do Jeruzaléma

U Kaifáše

v pravé arkádě byly dřevěné sochy děvečky a sv. Petra

Malý Pilát

Asi tak u Malého Piláta začala situace vypadat zlověstně, černý mrak, který se celou cestu motal kolem, nás dostihl, začalo dost foukat a padat první kapky. Nedalo se nic dělat, poutní cestu jsme nedokončili a běželi se schovat do auta.

Naštěstí další den už začalo konečně lepší počasí, tak jsme se na křížovou cestu mohli vrátit a podívat se až na konec. Bohužel jsme při úprku minuli některé zajímavé kaple a druhý den už se k nim nevraceli.