sobota 16. listopadu 2019

Z Koloděju do Uhříněvsi aneb zapomenuté krásy středních Čech

V dnešním překvapivě krásném počasí jsme se spolu se psem vydali na takovou menší dopolední procházku, a to z Kolodějů do Uhříněvsi.
V Kolodějích mě nejdřív zaujal pěkný domek u silnice a potom už jsme se vydali směrem k zámku.



Jádro zámku je tvořeno původním gotickým hradem, který byl ve 2. polovině 16. století přestavěn na renesanční zámek. V té době byla také postavena výrazná okrouhlá věž, která byla zbourána při pozdější radikální stavební úpravě v roce 1806.
V letech 1706–12 byl zámek upraven v duchu vrcholného baroka podle návrhu italského architekta Domenica Martinelli, při čemž vznikla trojkřídlá stavba. V roce 1806 prošel zámek přestavbou v duchu klasicismu a romantismu.
Díky své poloze se zámek stal v roce 1919 dočasným sídlem T. G. Masaryka.
V letech 1955-2009 objekt využívala Vláda ČR ke svým zasedáním a pro reprezentativní účely.
V současnosti je zámek v soukromém vlastnictví a veřejnosti není přístupný.



Na kraji Koloděj je moc pěkné místo, které vzniklo z bývalé skládky.
Na skládku komunálních odpadů za Kolodějemi se dříve vyvážela především stavební suť z východních částí Prahy a přilehlých obcí. Zábavný na tom byl mj. fakt že skládka byla situována jen několik stovek metrů od kolodějského zámku, který tehdy patřil českoslovernské vládě a kde se s velkou pompou vítaly významné zahraniční návštěvy. Původně zde opravdu stála skála, ze které se naopak těžil kámen, čímž vznikl malý lom a na jeho dně jezírko. Vzniklý tvar byl využit jako základ umělého dvojnávrší, které bylo realizováno spolu s jeho parkovou úpravou, v letech 2004-2006. Ve východní části vznikla napodobenina keltské modlitebny s kamennými menhiry. To že se za několik málo let jejich počet dramaticky snížil, vypovídá o faktu že zvyk jezdit si z okolí na skálu pro kámen přetrval i do dnešních dob. Na vyšším návrší měla původně stát kamenná rozhledna, ale k její realizaci nakonec nedošlo. Ale i bez rozhledny je z vrcholu skály mimořádný výhled a za příznivého počasí je vidět až na Krkonoše. Začátkem roku 2012 bylo na východním svahu dokončeno dubové sousoší akademického sochaře Jaroslava Dvořáka, které se stalo výraznou dominantou celého komplexu a od roku 2013 je součástí parku i rozsáhlá přírodní posilovna.



Tak tohle má být vidět haha

.... a tohle je vidět doopravdy
Od Kolodějů jsme se vydali po červené značce směrem do Královic. Cestou jsme míjeli pěkné rozcestí s mohylou U tří kaštanů.



Před Královicema jsme si zašli ke kostelu sv. Markéty-  je to raně gotická jednolodní stavba s hranolovou věží na jižní straně. První zmínka o kostelu pochází z r. 1364, ve 2. polovině 16. století proběhla přestavba. Další přestavbu provedl Tomáš Vojtěch Budil v letech 1734 až 1740. V interiéru je rokokový hlavní oltář s původním obrazem sv. Markéty, dílo Jakuba Husníka.
Zajímavostí je, že v kostelní věži se nachází dva zvony staré více než 600 let. Zvony byly odlity slavným zvonařem Matějem Hanušem. Za přispění občanů se podařilo tyto zvony opět rekonstruovat a nyní opět zvoní.



Před Kralovicema jsme ještě odbočili (pro keš, přiznávám) k ruině mlýna. Starý vodní mlýn na potoce Rokytka je poprvé zmiňován roku 1580, kdy je tu jmenován mlynář Václav. Zápis z roku 1747 potvrzuje existenci mlýna, ale neuvádí jméno mlynáře ani žádné další údaje. Mlýn je tvořen dvěma budovami - mlýnským stavením a stodolou, která byla postavena později, někdy v 2. pol 19. stol. Mlýnské stavení stálo na náhonu, který vytékal ze západního okraje hráze. 
Do dnešní doby se z mlýna dochovaly pouze obvodové zdi s otvory po oknech a dveřích. V přízemí mlýna se zachovaly části technologického zařízení a zbytek vodního kola. 



V Královicích jsem se nejvíc těšila na tvrz, která se ukázala už zdálky.


Královická tvrz je jednou z mála dochovaných původně gotických tvrzí tohoto typu na území České republiky. Její původ je odhadován do 13. století. Nezpochybnitelné doklady o její existenci máme, ale až z roku 1388, kdy jí její tehdejší majitel Pešík z Komárova prodal Jakubu ze Sušice. V roce 1431 zde sídlil Václav z Královic a v roce 1444 je uváděn jako majitel Jan Chyba z Chlumu.
V 16. století si jí vybrali Pechancové z Královic za své rodinné sídlo. Ti se také ve stejném století postarali o její renesanční přestavbu, konkrétně Mikuláš Skalský z Dubu. Na doklad rekonstrukce je na jižní straně letopočet 1562. Někdy touto dobou také vznikla vnitřní výzdoba, jako malované stropy, jejichž pozůstatky se údajně dochovaly až do začátku 20. století.
Roku 1623 Královice koupil kníže Karel z Liechtensteina. Tvrz ztrácí rezidenční funkci a je postupem času používána k hospodářským účelům, jako sýpka.
Po druhé světové válce je tvrz již ve velmi špatném technickém stavu. Později přejde pod majetek Výzkumného ústavu živočišné výroby, který se jí v 80. letech snažil i neúspěšně opravit. Opravena byla pouze střecha, díky které je objekt alespoň v takovém stavu v jakém je. Vypadá to, že se v současné době tvrz rekonstruuje, tak uvidíme.


Po červené značce a cyklostezce jsme pak pokračovali do Uhříněvsi. Cestou se ukázaly ještě pěkné pohledy zároveň na kostel sv. Markéty a tvrz.


neděle 10. listopadu 2019

Z Řevnice na Skalku

Po delší době jsme se i přes chladné počasí vydali na výlet z Řevnice na Skalku. Cesta nebyla úplně jednoduchá, na hlavním nádraží jsme museli docela dlouho čekat, ale nakonec jsme do Řevnice dojeli.
Z nádraží jsme obešli mokřad V Tůních a po asfaltce jsme došli na modrou turistickou značku. Z ní jsme i přes silnou mlhu odbočili na vyhlídku Hvíždinec. Místo je to moc hezké, skalnatá vyhlídka... ovšem dnes bez vyhlídky.



Název Hvíždinec vznikl údajně podle hvizdu káňat a jiných opeřených dravců. KČT na toto místo přivedl první turisty již kolem roku 1890 a kvůli vyhlídce zde nechal vykácet pruh lesa.

Po modré značce jsme už vrchem pokračovali na rozcestí U Šraňku a odtud po červené značce až na Skalku.


Barokní poutní areál na Skalce je tvořený kostelem, klášterem a poustevnou, byl vystavěn na sklonku 17. století. Po velkém zchátrání v druhé polovině 20. století, stále probíhají rekonstrukční práce, které poutní místo opět zpřístupnily návštěvníkům. K areálu patří také křížová cesta.


poustevna vypadá celkem solidně



Přestože není sezóna, místní občerstvení funguje, což je dost dobře. Dá se tu koupit špekáček a ten si opéct na ohni. My jsme to teda neudělali, ale dali jsme si aspoň něco k pití a malého k jídlu.. příjemné místo.


Po občerstvení jsme zašli až ke kostelu s "vyhlídkou" na Mníšek.




Kostel u vyhlídky je zasvěcen sv. Máří Magdaleně, vzorem pro stavitele Kryštofa Dientzenhofera byla kaple v Aix-en-Provence. Zajímavostí je vnitřní výzdoba kostela, která imituje krápníkovou jeskyni.




Vedlejší budova barokního kláštera byla postavena v letech 1692-93. Stavitelem byl Kryštof Dienzenhofer. Kromě benediktínů zde až do první třetiny 19. století působili františkáni.
Po roce 1945 byla vlivem těžby železné rudy narušena statika kláštera. Z bezpečnostních důvodů byla z kláštera sejmuta střecha a nic tak nebránilo v jeho neřízeném chátrání. Teprve po roce 1989 se začalo blýskat na lepší časy, kdy byla budova kláštera obnovena a roku 2001 zpřístupněna veřejnosti. V současnosti prostory slouží pro pořádání výstav a koncertů.





Po červené jsme pak došli na rozcestí Červený kříž a po žluté značce došli k jezírku, u kterého stojí zajímavý pomníček.





Potom jsme teda zjistili, že už se přeci jen brzo stmívá a nemáme tolik času, kolik jsme čekali. Po modré značce jsme teda začali sestupovat zpátky do Řevnice a vrch Babka jsme vynechali.
Naštěstí už to bylo blízko, takže za chvilku jsme už minuli náměstí, na nádraží byli s předstihem a mohli počkat na totálně narvaný vlak do Prahy. Není nad pěknou tečku za kvalitním výletem :-)