Kokořínsko- Husa a Čap

Po změně času jsme na dnešní výlet vyjížděli asi v 10 hodin :-)

To ale nevadilo, snad letos poprvé bylo opravdu krásné jarní počasí, což ale zjevně vylákalo ven spousty lidí. V téhle odlehlé části Kokořínska, které jsem měla zafixované jako poměrně zapomenutý kraj, kde nejsou lidi, se valily davy, děti řvaly ze všech stran a po turistických stezkách se řítili cyklisté v dresech.

Naštěstí šli a jeli všichni po hlavní "vrchní" cestě a když člověk sešel trochu stranou, už to bylo znatelně lepší :-)

Zaparkovali jsme na konci cesty za vesnicí Skalka a vydali se směr skály.

Hned na začátku jsme museli konstatovat, že už rostou!

cestou k Huse jsem vyfotila krásnou starou cestu vyhloubenou do skály

Husa je přírodní památka zahrnující pískovcovou plošinu s vrcholem Husa a její okolí. Jsou tu výrazně vyvinuté geologicko- geomorfologické jevy jako železité inkrustace, pseudoškrapy, voštiny. Skalnatý útvar na vrcholu svým tvarem (prý) připomíná husu.. tak proto :-)

Dál jsme pokračovali kolem skalního převisu Krápník. Na dně je řada velkých kamenů, které se zhruba přes 3000 roky odlomily ze stropu, v němž se časem vytvořily voštiny. Prováděný průzkum znamenal objevení keramických střepů pocházejících z nádob lužické kultury v době bronzové.

V převisu byl objeven vyrytý nápis s letopočtem 1702. Je pravděpodobné, že se zde v době protireformace schovávali uprchlíci.

O kousek dál je Tisícový kámen, pískovcová polojeskyně, o něco menší než Krápník. Taky tady se v době protireformace schovávali uprchlíci, v dobách mírových byl útočištěm pastevců... nyní je útočištěm trampů :-)

Cestou jsme potkali docela dost žluťásků

A nakonec došli do cíle cesty- k útvaru Čap. Je to mohutná pískovcová palice, která se zvedá na okraji strmé skály. Nedaleko se nachází zbytky skalního hradu ze 14. století (dochoval se sklep a zbytky jakéhosi kruhového zásobníku).

Zakladatelem hradu byl pravděpodobně na sklonku 14. století Jindřich Berka z Dubé. V r. 1402, při dělení jeho pozůstalosti, je jako majitel hradu a okolních vesnic jmenován jeho syn Václav Berka z Dubé. Je to první a zároveň poslední písemná zpráva o hradu.

 výhled směrem k Sedlu
 

Zpátky jsme se vraceli po modré značce Kravím a Spáleným dolem. U parkovacího místa nás příjemně překvapilo sympatické občerstvení, takové sousedské :-)

Boreč- Sutom- Košťálov

Konečně se udělalo trochu jarní počasí, tak jsme spolu s Jess vyrazily aspoň na kratší procházku po naznačeném okruhu. 

Vyšly jsme z obce Režný Újezd a po naučné stezce vystoupaly na Boreč. Když jsem tu byla naposledy, ještě nahoru naučná stezka nevedla, takže fajn, cesty a naučné tabule se vždy hodí (jen škoda, že některé už byly zničené).

Boreč je trachytová kupa známá výskytem tzv. ventarol- to jsou vlastně vyústění trhlin, kterými je kopec protkán. Otvory při úpatí je nasáván vzduch, přes léto kopec tedy slouží jako tepelný akumulátor, v zimě je teplejším tělesem než okolní prostředí. Vzduch v puklinách se proto ohřívá a zároveň obohacuje vlhkostí, protože je lehčí, stoupá vzhůru. Za mrazivého počasí se tak vznáší nad horním vyústěním puklin lehce mlžný sloup. V létě je proudění vzduchu opačné. Vznikají tak zvláštní mikroklimatické poměry, na které je vázána přítomnost specifických rostlinných a živočišných druhů (borečka vzácná, lomikámen růžicovitý)

Cestou na vrchol jsem vyfotila vyhlídku na Lovoš a Lovosice

ventaroly na vrcholu

vyhlídky z Boreče

 vlevo Oltářík, vpravo Lipská hora

 vpravo Milešovka

Na úpatí Boreče byly lány podléšek

Boreč z dálky nevypadá nijak zvláštně

(tady spolu s Lovošem)

Po sestupu z Borče (jestli je teda tohle správný tvar) jsme pokračovaly po žluté turistické značce směr Sutom. Značka sice přes vesnici nevede, ale my jsme tentokrát vystoupaly na Holý vrch a potom to vzaly přes vesnici.

Holý vrch je nevelký travnatý kopec, ale zato s dokonalým kruhovým výhledem.

 (pohled směr Oltářík, Lipská hora)

 (Lovoš)

(Košťálov)

Dominantou Sutomi je kostel svatých Petra a Pavla poprvé připomínaný ve 14. století. Autorem barokní přestavby je pravděpodobně litoměřický architekt Octavio Broggio.

Další cesta vedla po červené na hrad Košťálov. Historie hradu sahá do 14. století, ale není známo, kdo ho vlastně postavil. První zmínka o něm je v kronice Beneše z Weitmile z roku 1372, kde je zaznamenána historka o tom, jak do věže hradu uhodil blesk, sjel do velké síně a upálil purkrabímu Alešovi mladšímu ze Slavětína a jeho ženě špice tehdy módních dlouhých střevíců. 

Po Alešovi mladším ze Slavětína drželi hrad Zajícové z Házmburka, v době husitských válek ho získali Kaplířové ze Sulevic. V roce 1422 hrad neúspěšně obléhali husité.

výhledy z Košťálova

 (dnešní klasika- Oltářík, Lipská hora)

 (Milešovka)

(směr vnitrozemí, pěkně je vidět Házmburk)

(tady Sutom s pěkně viditelným Holým vrchem)

cestou zpátky k Borči se udělalo pěkné večerní světlo

Ještě jsme prošli vesnicí Boreč- je tam pěkná opravená kaplička

a potom pěkný, ale (mírně řečeno) neopravený zámek..

Tvrz ze 14. století přestavěl Jan Rút z Dírného na renesanční zámek. F. V. Rajský jej roku 1770 přestavěl barokně. Před rokem 1843 Schwarzenbergové zrušili rytířský sál s freskami a zbořili západní křídlo. V turistických průvodcích se píše, že patří buď státnímu statku Lovosice anebo že je pustý. Jisté je, že od roku 1924 není udržován a taky podle toho vypadá.

Rájec u Tisé

Na dnešní procházku jsme vybrali poměrně neprozkoumané končiny, a to Rájec u Tisé.

Tiské stěny i nedaleký Ostrov známe celkem dobře, ale tady je to (alespoň pro mě) trochu zapomenutá končina hned u hranic s Německem.

Podle informací z internetu a informačních tabulí byla obec Rájec založena ve 13. století německými osadníky. Její jméno je odvozené od označení rašeliniště. 

Byla to vesnice obývaná lesními dělníky a řemeslníky, později dělníky z továrny na knoflíky v Tisé. Historicky nejvyšší počet obyvatel- 1279 byl zaznamenán v roce 1930.

Po roce 1945 byli Němci odsunuti, část obce přiléhající ke státní hranici byla úplně zbořená (až na kapličku), dnes zbylo jen několik stavení využívaných k rekreaci.

Okolo Rájce jsou krásné louky a směremk Ostrovu Rájecké skály. V roce 2004 byla nedaleko vyhlášena přírodní rezervace Rájecké rašeliniště. 

Bohužel celou dobu pršelo, tak byla procházka jen krátká.

 U rybníka jsou pozůstatky poplužního dvora.

A vzadu, až úplně u německých hranic je kaplička, jediný pozůstatek po dřívější zástavbě. Dneska v ní dokonce hořela svíčka.

Cesta k hranicím

Podél Pokratického potoka

Dneska jsme se vydali na menší procházku údolím Pokratického potoka kousek od Litoměřic. Auto jsme nechali pod Malým Hradištěm (také zvaným Malý Kamýk, normální Kamýk s hradem je kousek odtud), na které jsme i vystoupali. 

Je to menší kopec, ale nahoře je krásný výhled (teda když je trochu pěknější počasí) a skalky s dobře viditelnou sloupcovitou odlučností čediče.

Fotky nic moc, ale byla to jedna ze dvou vyhlídek celého dne :-)

Pokračovali jsme v cestě podél potoka. I přes poměrně chladné počasí už jsme našli spousty sněženek, bledulí a další kvetoucí kytky, jejichž jména ani neznáme...

 /proběhla identifikace- devětsil/

/a tohle teda asi taky devětsil, akorát bílý :-)/

Cestou podél potoka jsme míjeli i tábor nedaleko Lbína, kam jsem jako dítě jezdila. Řadu let jsem občas procházela okolo po červené značce, ale ikdy jsem nesešla k potoku se podívat. Většinou bylo léto, tábor byl v provozu, tak se se to jaksi nehodilo.. No a dneska jsem si říkala, že přijdeme rovnou podél potoka, sezóna táborů není, tak se konečně kouknu. Ovšem přišla jsem pozdě- zarostlé baráky, které pro nás jako malé děti byly vrcholem tajemna, ještě stojí, ovšem tábor jaksi ne. Jenom nějací pánové zřejmě pálili jeho zbytky a byly vidět hromady trosek z budov... nojo, už je to hodně let

Podél Pokratického potoka jsme došli až k prameni. Vytéká pod mysliveckým srubem a je tam taky docela hezké jezírko.

výhled na louku a do kraje

Přes Dlouhý vrch jsme se vrátili dolů do Skalice. Cestou jsme ještě míjeli tzv. Rotterův kámen. Deska tu byla na skále umístena na pocest lesního inspektora Ottomara Rottera ze Skalice. V roce 1925 totiž Ottomar Rotter oslavil 40. výrocí své služby ve funkci zdejšího lesního inspektora. Na jeho pocest a s uznáním jeho zásluh byla tehdy na skále usazena pametní deska a skála byla po nem pojmenována.

Nedaleko se nachází druhá dnešní vyhlídka.. výhled směr Radobýl a Házmburk