Na víkend jsme se po dlouhém čekání vypravili do Špičáku u Železné Rudy. Počasí nejdřív slibovali pěkné, teplo a tak, pak se to ale změnilo vlastně (podle předpovědí) na úplně hrozné. Mělo od sobotního odpoledne vytrvale pršet, pak se k tomu ještě měly přidat silné bouřky.
No, nebyly to pěkné vyhlídky, ale říkali jsme si ... uvidíme, nějak se to vyvrbí. Hned po příjezdu jsme využili pěkného počasí a obešli alespoň nejbližší okolí, tj. Špičácké sedlo a kousek naučné stezky.
 |
| slunce už skoro zapadalo, no krása |
Druhý den jsme se probudili do lehce zamračeného, ale pořád ještě suchého dne. Rychle jsme tedy vyšli na výlet, ať stihneme co nejvíc než začne pršet. Od nádraží ve Špičáku jsme pokračovali po značce kolem Girlhofu s kaplí sv. Antonína.
Girlhof neboli Jiříkův dvůr býval jeden z nejstarších a také největších železnorudských selských dvorců Jeho pozemky dosahovaly kdysi až nahoru k Čertovu jezeru, které ještě samo patřilo způli k němu. Odtud také jeho označení „Girglsee“, jak se mělo podle starých záznamů Čertovo jezero kdysi nazývat. I krásná kaple, zasvěcená sv. Antonínovi patřila ke Girglhofu.
Blízko usedlosti stála též kdysi k ní patřící Theresienhütte (Tereziina huť), sklářská huť na výrobu zrcadlového skla. Ta ale bohužel dvakrát vyhořela (naposledy v roce 1891) a po druhém z požárů už nebyla nikdy více obnovena.
Po pohodlné cestě jsme došli k Čertovu jezeru. Se svou rozlohou 10,33 ha je po Černém jezeru druhým největším ledovcovým jezerem na Šumavě. Jeho hloubka může dosahovat až 37 m. Obě jezera rozděluje hlavní evropské rozvodí procházející mezi Jezerní horou a Špičákem. Černé jezero patří do povodí Severního moře, voda z Čertova jezera teče do Dunaje a následně do Černého moře.
U jezera se mírně rozpršelo, tak jsme si řekli, že už je to tady, nasadili deštníky a pláštěnky a pokračovali v cestě. Na rozcestí pod Malým Špičákem to bylo docela do kopce, ale bylo to krátké a taky déšť úplně přestal, tak dobrý.
 |
| rozcestí na rozvodí |
Prudkým sešupem jsme sestoupili k největšímu ledovcovému jezeru- Černému. To je zároveň největším jezerem Česka. Při rozloze 18,5 ha dosahuje hloubky až 40 m. Pod jezerem byla r. 1930 vybudována přečerpávací elektrárna, první na českém území, nyní technická památka, jejíž součástí je umělá nádrž s hrází o délce 64 m a výšce 7 m.
Jedno z nejatraktivnějších míst celého výletu byla obří lavička na břehu u jezera. Byla trochu bokem, takže sem zašlo jen minimum turistů, nahoru se lezlo přes ty boční patníky, výborný :-)
Cesta se stáčela kolem chráněné jedle bělokoré, které je asi 170 let a obvod jejího kmene je cca 320 cm. Vyfotit celá samozřejmě nešla.
Před návratem na hlavní cestu od jezera jsme ještě míjeli zajímavou "pyramidu" zřejmě na chytání kůrovce. Při bližším pohledu se opravdu brouci na síti dali najít.. tak snad to zafunguje.
Po cyklostezce vedoucí od jezera jsme pak už kolem Boží skalky došli až ke Špičáckému sedlu a kolem lyžařského areálu na Špičáků do ubytování.
 |
| obnovená Boží muka na skalce |
Po nezbytné relaxaci jsme se ještě večer vydali do hospody na nádraží ve Špičáku a po večeři nakonec i popojeli vlakem k rychlé prohlídce Železné Rudy.
 |
| vlak vyjíždí ze Špičáckého tunelu |
V Železné Rudě toho vlastně až tak moc k vidění není. Centrum je pár chat, hospod a obchodů v okolí kostela Panny Marie Pomocné.
Kostel byl postaven v letech 1729 - 32 hrabětem Wolfem Jindřichem Nothafem, majitelem zdejšího panství. Údajně na místě kostela byla sklárna a stavitel využil původní základy této sklárny. Zvonice byla dostavěna až v roce 1777.
Nejvtipnější bylo, že až na pár kapek cestou mezi jezery celý den nepršelo a bouřka se Špičáku vyhnula i večer a (zřejmě) v noci.
V neděli ráno bylo zataženo, ale zase nepršelo. Rozhodli jsme se tedy pro krátký dopolední výlet lanovkou na Pancíř. Lanovka je v provozu z roku 1971, takže jde o jednu z nejstarších sedačkových lanovek v ČR. Bylo to takové milé, člověk se nostalgicky vrátil do dětství, tady nejspíš naposledy, lanovka se má modernizovat.
Výhledy byly dost v mlze, takže lézt na rozhlednu by asi bylo zbytečné.
Chata s s vyhlídkovou věžickou na Pancíři byla postavena v ro. 1923, při dobré viditelnosti jsou odtud vidět (jak jinak) Alpy.
 |
| Otevřené dveře |
Pohodlná cesta dolů vedla přes Hadí vyhlídku, tentokrát bez výhledů.
Cestou domů jsme se rozhodli pro pár zastávek. První rychlá byla u Šumavského orloje v Hojsově Stráži. Orloj, který vyrobil amatérský hodinář Zdeněk Landa, ukazuje nejen běžný občanský čas, ale také střední sluneční čas a čas hvězdný, dále datum a kalendářní měsíc, znázorňuje pohyb Slunce znameními zvěrokruhu, aktuální fázi Měsíce, zbytek dnů do novu a vzájemné aspekty Slunce a Měsíce. Bicí stroj odbije každé pravé poledne prvních osm tónů naší státní hymny a po jejich doznění kostlivec dvanáctkrát zazvoní na zvon. Vedle kostlivce se pod stříškou pootáčí a hrozí rukou postava známého šumavského poustevníka Güntera, česky pojmenovaného Vintíř.
Hlavní nedělní cíl byl ale klášter Chotěšov.
Rozsáhlý komplex bývalého kláštera premonstrátek byl založen ve 13. století blahoslaveným Hroznatou. Budova konventu je dílem Jakuba Augostona ve stylu vrcholného baroka. Během doby došlo několikrát k jeho vyplenění a znovuobnovení. K největší devastaci kláštěra, ale docházelo po roce 1950, kdy ho měla v užívání armáda. V současnosti se pracuje na jeho opravách.
Měli jsme velké štěstí, protože přesně v neděli od 14 hodin se konala první pokoronavirová prohlídka. Viděli jsme část interiérů i několik výstav, které jsou v současnosti v klášteře umístěné.
 |
| kaple |
 |
| slavnostní sál používaný ke svatbám |
 |
| zrekonstruovaná část chodby s novýma dveřma |
 |
| a nezrekonstruovaná část |
Výstava soch Ludmily Seefried- Matějkové.
Po prohlídce jsme ještě klášter obešli, vylezli na věž, poseděli v hospodě a rozjeli se domů.
Takže nakonec zážitků víc než dost a deště velmi překvapivě úplné minimum, super.
