Velké Karlovice a okruh kolem Partyzána

Ve Vsetíně byla ráno mlha hustá tak, že by se dala krájet, venku docela zima, sluníčko nikde a moc to nevypadalo, že by se to chtělo razantně zlepšit. Měli jsme ale naplánovaný výlet a rozhodně o něj nechtěli přijít.

Hned, jak jsme ale vyjeli z města, začalo se to zlepšovat a ve Velkých Karlovicích už krásně svítilo sluníčko. Nakonec tam bez turistů byla úplná idylka :-)

Nejdřív jsme navštívili místní židovský hřbitov založený v roce 1887. Dochovalo se tu několik desítek náhrobků, mezi nimi i hrob Salomona Reicha, majitele místních skláren a někdejšího starosty obce.

Místní muzeum bylo samozřejmě zavřené, ovšem udělat si fotku naprosto bez lidí, to je tu unikátní :-)

Muzeum sídlí ve dvou starobylých domech. Roubený dům s pavlačí, ve kterém najdete také infocentrum, pochází z konce 18. století. Zadní napůl roubený a napůl zděný dům byl postaven v roce 1813.

Kromě toho je v obci samozřejmě řada krásných roubených domů a dřevěný barokní kostel Panny Marie Sněžné z roku 1754.

Od vlakové zastávky se dá kousek vystoupat a podívat se na Karlovice z výšky. Vtipná historka se traduje z dob, kdy můj otec, znalec zdejší oblasti, vystoupil z vlaku a kouká na nápis "Protějov", protože se tu zrovna natáčel seriál Doktor Martin :-)

Nejdřív jsme si mysleli, že tu bude všechno zavřené, ale ne. Občerstvení bylo otevřené a dokonce měli vynikající frgály, to bylo radosti...

Po prohlídce Karlovic jsme popojeli ještě dál do Makovského průsmyku, kde jsme nechali auto. Oficiálně se to tu jmenuje U Tabulí nebo Makovský průsmyk, odjakživa jsme to ale nazývali U partyzána. Socha partyzána je takovou zdejší dominantou, jinak je tu příjemné posezení i krásný výhled.

Přímo po hranici jsme se odtud vydali na vrchol Beskydek a odtud zase dolů na rozcestí Trojačka. Tam se kromě klasického rozcestníku nachází i parádní historický rozcestník z roku 1906.

Kousek pod rozcestím je oficiální pramen Vsetínské Bečvy, o kus dál jsme teda narazili na další pramen, asi je o něco níž, tak není oficiální, dole se pak oba spojují a potůček už nese hrdé označení Vsetínská Bečva.

Cesta podél Vsetínské Bečvy vlastně nebyla cesta. Místy tam byl příkrý sráz a dost to klouzalo. Potkali jsme mloka, který se vůbec nebál a dal se fotit. Potom jsme konečně přišli na cestu a dál šli podél vody. Až úplně dole u silnice jsme potkali dalšího mloka (!), ten se ale bál víc,  tak je na fotce jenom rozmazaně.

Od silnice jsme museli vystoupat zpátky do průsmyku, ale cesta už to byla pohodlná a rychlá. Na louce nahoře bylo ještě spousta odkvétajících ocúnů.

Výlet to byl krátký, ale nakonec docela náročný, nahoru a dolů a to klouzání svahem taky dá jednomu zabrat.

Ostaš a Kočičí skály

Dneska jsme se po delší době zastavili na Ostaši a při té příležitosti navštívili i protější Kočičí skály. Celé léto jsem sice plánovala, že do téhle oblasti pojedeme alespoň na prodloužený víkend, ale bohužel počasí bylo proti nám. O prodlouženém víkendu v září bylo asi 10 stupňů a vytrvale pršelo, takže bohužel. Museli jsme zvolit náhradní plán a na Ostaš se vypravit jenom na otočku.

Počasí bylo teda pro změnu parádní, tak jsme se aspoň pěkně prošli. Oproti minulé návštěvě před dvěma roky doznaly vrcholové partie dost změn, většina stromů je tu vykácených, všude se vrší klády. No, kůrovec je kůrovec, pozitivní na tom je, že je víc vidět skalní bludiště a otevřely se nečekané výhledy na skály i do okolí...

Prošli jsme si horní bludiště a došli k Čertovu autu

a ke Zrádci

a k Cikánce...

Z Frýdlantské vyhlídky se otevíraly výhledy na hřeben Broumovských stěn, Javoří hory a Ruprechtický Špičák

Oproti minulým návštěvám jsem si ale (konečně!!!) prosadila i návštěvu vedlejších Kočičích skal. Už roky se tam chystám, ale vždycky tak nějak skončíme návštěvou Ostaše a jít ještě dál se nějak nehodí nebo nestíhá. Tentokrát jsem si řekla, že konečně nastala ta správná chvíle..

Z rozcestí s červenou jsme tedy odbočili po červené ke Kočičím skalám a úplně nejdřív sestoupili do hlubin ke Sluji Českých bratří. Není to klasická jeskyně, protože nemá strop, takže je to spíš soutěska. V 17. stol. se zde podle pověsti tajně scházeli čeští evangelíci k modlitbám. Uprostřed soutěsky se nachází ve výšce 2,5 m kámen s letopočtem 1627. Existují pochybnosti, jestli je kámen pravý nebo pochází z novější doby (1921).

Když jsme se vydrápali zpátky, pokračovali jsme ještě dál na Kočičí skály. Jde vlastně o skalnatý hřbet rozčleněný do řady skalních věží a soutěsek. Musím říct, že fakt super, krásná zákoutí, žádný lidi.

Na konci cesty jsem dorazila ke Kočičímu hradu, to je překvapivě mohutný skalní útvar se spoustou puklin a puklinových jeskyní, vypadá fakt malebně a impozantně.

Takže kolem a kolem Kočičí skály fakt super, nádhera.

Po návratu a občerstvení u chatové osady jsme se už museli vydat zas na poměrně dlouhou cestu zpátky. Zastavili jsme se jenom krátce v Hronově u letního sídla Aloise Jiráska.

Jirásek se totiž do svého rodného Hronova moc rád vracel, s rodinou sem jezdil pravidelně o prázdninách. Až do roku 1914 jezdil na letní byt do vily Vesny „pod Příčnicí“, tady také Jirásek slavil své šedesáté narozeniny. Sedmdesátku ale již slavil ve své vilce za pivovarem. Tohle letní sídlo s rozsáhlou zahradou na okraji města koupil Alois Jirásek za přispění svého dobrého přítele Dr. Thomayera od hronovského tesaře Drahoráda.