sobotní návštěva Lovosic

V sobotu jsem se vydala po dlouhatánské době do Lovosic. Posledních x let jsem tamtudy vždycky jenom projížděla a nebyl vlastně důvod se tam zastavovat.

V sobotu jsem se ale rozhodla se trochu projít po městě a okolí a prozkoumat to tam.

Musím říct, že za tu dlouhou dobu Lovosice docela prokoukly- náměstí je pěkně zrekonstruované, zámeček má novou fasádu, barokní kostel sv. Václava je taky pěkný, nejvíc se mi líbily sochy u jeho zadní strany. Jen škoda, že městem vede poměrně frekventovaná silnice.. bez ní by to v Lovosicích byla úplná idylka :-)

Historie Lovosic není bez zajímavosti, roku 1756 byla u Lovosic svedena bitva sedmileté války mezi Pruskem a Rakouskem, kterou připomíná kaplička u hřbitova (tu jsem taky navštívila)

V 18. století získali lovosické panství Schwarzenbergové a hlavně v 19. století se tu začal rozvíjet průmysl. 

V roce 1854 nechali bratři Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.

Zajímavé je, že bratrům Tschinkelovým patřil i nedaleký zámeček Windsor u Siřejovic (ano, je to ta ruina hned vedle dálnice). Původně šlo o skutečný větrný mlýn, který si bratři továrníci přestavěli na lovecký zámeček. Ten byl ale koncem 19. století prodán v dražbě, měnil majitele až zůstal opuštěný a zchátral. 

V Lovosicích mě ještě zaujalo původní cihelné obilní silo vybudované v letech 1939-1940 firmou H. W. Lange & Co. z Hamburku Altoně podle projektu Suka-Silo-Bau. Kapacita sila je 10 000 tun, stejně jako Deli je v provozu dodnes.

To se ale bohužel nedá říct o objektu hned přes ulici naproti Deli. Původní chemička byla založena roku 1852 na místě bývalého mlýna. Po modernizaci byla postavena také správní budova a komín. Ve dvacátých letech 20. století se lovosický závod stal součástí koncernu UNILEVER, po znárodnění podnik krátce pracoval samostatně, ale již roku 1958 byl přičleněn k Severočeským tukovým závodům Ústí nad Labem. Po privatizaci se závod stal roku 1992 součástí koncernu ANIVEG. Ovšem potom, co byla výroba ukončena, začal se osud stavby ubírat dost špatným směrem. Objevil se šikovný "vlastník" ze zahraničí, který se snažil (a zřejmě dodnes snaží podle stavu areálu viditelného z vlaku) z budov těžit železo bez ohledu na cokoliv, co je v nich nebo zásobnících uskladněno. V centru města se tak nachází tikající ekologická bomba, protože do půdy nebo podzemních prostor je bez jakékoliv regulace a kontroly vypouštěno ledacos. Vlastně se ani nedá zjistit, co vlastně. Jeden čas byl problém i medializován, ale potom to tak nějak utichlo. Vlastně netuším, jestli z řad místních existuje nějaká iniciativa, která by postrčila odpovědné k řešení záležitosti.. asi by to nebylo na škodu, vždyť hned za areálem jsou obytné domy, obchody, škola...

víc třeba tady: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/254303-jedy-a-vybusniny-v-setuze-desi-lovosice-k-uklidu-se-ale-nikdo-nema/

No, abych se uklidnila něčím pozitivním- moc se mi líbilo zrekonstruované Café Zámeček u řeky. Jde o bývalou Labskou restauraci, kterou nechal roku 1865 postavit Jan Schwarzenberg. Zatím jsem budovu obdivovala jenom zvenku, ale příště si určitě dopřeju i posezení na terase s kávou a dortíkem (prý mají obojí dobré, tak uvidíme :-)

Z Lovosice vede pěkná nová cyklostezka do Malých Žernosek. Tedy mě  při pěším průchodu přišla v pohodě, ale na netu jsem se potom dočetla, že byla vybudována už v roce 2010 a po třech letech už byla ve špatném stavu. No tak nic, kvůli 3 km sem asi stejně nepojedu :-)

http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/tri-roky-stara-cyklostezka-zaplacena-z-dotace-je-na-odpis-20130530.html

 

V roce 1854 nechali bratří Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.
Více na: http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/zamecek-patril-majitelum-tovarny-na-cokoladu-20140710.html

V roce 1854 nechali bratří Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.
Více na: http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/zamecek-patril-majitelum-tovarny-na-cokoladu-20140710.html

V roce 1854 nechali bratří Tschinkelové postavit v Lovosicích továrnu na cikorku, dnešní DELI. Firma, která se tehdy jmenovala „Synové Augusta Tschinkela", ve městě později postavila další továrnu na kandované produkty s výrobou čokolády a cukrovinek.
Více na: http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/zamecek-patril-majitelum-tovarny-na-cokoladu-20140710.html

okolo Střekova

V dnešním lehce ponurém dni (alespoň pokud jde o dopoledne) už nás to doma nebavilo a vypravili jsme se na krátkou procházku směr hrad Střekov.

Nejdřív jsme se prošli kolem nového Mariánského mostu a prohlédli si bývalou továrnu na gramodesky (teda asi spíš místo, kde stávala). Podle literatury to bylo jediné místo v Československu, kde se do roku 1938 vyráběly klasické černé gramodesky (později s oblíbeným logem His Master´s voice), které se odtud vyvážely do celé střední a jihovýchodní Evropy.

Prošli jsme kolem Setuzy, kde jsme se málem udusili smradem a já jsem zavzpomínala u kulturního sálu ve správní budově, kde jsem absolvovala pár plesů a zábav (jak jinak, vše je přesně v tom stavu, v jakém si to pamatuju, tedy když přičtu příslušné opotřebení lety). Je to škoda, když si člověk uvědomí, jaké renomé měly Schichtovy závody, vlastně to bylo něco podobného jako firma Baťa nebo Škoda. Tak velký komplex mydlárny, olejárny a margarínky na tak vysoké technické úrovni neexistoval nikde jinde v Evropě. Zaměstnanci měli knihovnu, mateřskou školu, nemocenskou pokladnu, služební byty a dokonce i lázně, které byly svým technickým vybavením a službami nejmodernější v Evropě. Dostat práci u Schichta nebylo zrovna snadné a traduje se, že kdo jednou pracoval u Schichta, měl už dveře otevřené všude.

Jestli se nepletu, tak Setuza dojela na "správu" skupiny kolem zavražděného kmotra Mrázka a Tomáše Pitra. Co mělo světové jméno a proslulost, socialismus svým vlastním způsobem spravoval a privatizace dodala poslední kapku... takový klasický český příběh.

Kolem Lázní dr. Vrbenského, které se naopak změnily téměř v ruinu (ano, to jsou ty zmiňované nejmodernější lázně, chlouba Schichtových závodů. teď jsem se tak maximálně dočetla o tom, že jsou rájem hledačů kovů a postrachem obyvatel Střekova, co dodat), jsme prošli kolem vilek na Novosedlické náměstí a nahoru na cestu úbočím k hradu Střekov. 

Tentokrát jsme kvůli nepříjemnému počasí vynechali Střekovskou vyhlídku, radši se tam vrátíme někdy za pěknějšího počasí až budou výhledy.

Docela by mě zajímalo, proč se ta cesta k hradu jmenuje Partyzánská, byli tady partyzáni? :-)

Hrad Střekov je vždycky překvapivě pěkný. V dětství byl cílem školních výletů a od té doby je považován tak trochu za samozřejmost, kam přeci není důvod chodit. Asi chyba, je tu fajn, i když až bude hrad otevřený a bude se dát jít aspoň na vyhlídku, bude to  určitě ještě lepší.

U řeky u cyklostezky jsme se zastavili a nakoukli do Malířského koutku, potom se prošli po zdymadlech a zpátky po cyklostezce na Střekov

jo a na zdymadlech jsme se trochu zklamaní dozvěděli, že zrovna včera tu byl den otevřených dveří, kdy bylo možné prohlédnout si vnitřek zdymadel, elektrárnu i rybí přechod. No tak snad příště.

Vítejte v 80-tých letech :-)

Před nějakou dobou jsem si potřebovala v Ústí něco vyřídit na Magistrátě. Když jsem vstoupila do budovy, skoro mě zamrazilo. 

Z dětství si pamatuju ponuré chodby, kde se člověk tak trochu bál, jakoby každou chvíli někde zpoza rohu měla vystoupit přísná úřednice, která se mě ostrým hlasem zeptá, kde jsem se tam vzala a co tam pohledávám :-)

Noo, v Ústí je skoro jistota, že se ve srovnání s dobou před dvaceti lety nic nezměnilo! Chodby jsou stále stejně ponuré, všechno původní, žádný zásah, na chodbě se krčí dvě židle (asi pro invalidy), záchody zamčené. 

Jediná změna, kterou samozřejmě s povděkem kvituji, jsou ony úřednice- normální, poměrně přívětivé, některé by se snad dokonce daly označit i za příjemné a usměvavé! ano, vážím si toho, je to hodně!

Přesto mi tak nějak vrtá hlavou, proč je to zrovna v Ústí pořád takové.. ehm.. divné

Ve většině měst, kde jsem měla tu čest se vyskytovat, považují radnici spolu s náměstím za něco, co město reprezentuje. Dřív nebo později se tedy pustí do nějaké rekonstrukce, aby návštěvník neměl pocit, že se ocitl ve skanzenu komunismu, ale naopak na moderním fungujícím úřadě, kde se může při čekání třeba posadit, odskočit si na záchod, koupit si pití v automatu nebo se připojit na wifi.

Na takové věci se snad právě používají nejrůznější dotace a tak. Skoro se naskýtá otázka, na co se příslušné dotace požívají v Ústí. Všimla jsem si nového náměstí a zrekonstruovaného nádraží. Stav silnic nedokážu posoudit, pár nových kruhových objezdů se asi za těch dvacet let najde, chodníky mi naopak přijdou v původním stavu... ale kam se tedy ty peníze, kterých tu muselo projít obrovské množství, poděly? že by je spolykala lanovka na Větruši?

No nevím :-)

Výlet do Neznaboh a ještě dál

Předminulý víkend mě krásné počasí vyhnalo ven. Spolu s fenkou Jess jsme se vydali na výlet, který nebohé psisko zřejmě odneslo zánětem hrtanu (nebo něčím podobným v psí variantě- i když, mohla se klidně nakazit kdekoliv jinde, prý i od nejrůznějších psů, se kterými si při každé příležitosti přátelí)

Výlet jsme zahájily na Severní Terase, kde jsme si prohlédly prastarý dub u nemocnice. Jeho věk je odhadován na 220 let a je to jediný strom na Ústecku, který je možné počítat mezi tzv. rodové stromy, tj. stromy, které byly vysazovány na rodovém majetku a opečovávány celými generecemi majitelů. Tenhle stojí v místě původní brány vedoucí do statku Na Kabátě; buď byl majiteli vysazen jako hold za právě narozeného syna a pokračovatele selského rodu, anebo aby sloužil jako příbytek dobrým duchům a chránil statek. Jak to bylo doopravdy už se asi nedozvíme, ale mezi paneláky je zvláštní představovat si, jak tu stál starý statek vprostřed polí a lesů a v jeho stínu odpočívali čeledíni a děvečky...

Mezi paneláky jsme prokličkovaly na lesní cestu do Božtěšic- mimochodem trávník mezi krajními paneláky je totálně rozrytý- vypadá to, jako by tu někdo trénoval práci s bagrem, ale ne, za všechno můžou prasata. Můžeme být rádi, že při jejich dnešní přesile se omezují na noční řádění na trávníku .. ale vracet se sem domů někdy v noci by se mi teda nechtělo :-)

Božtěšice jsem si moc důkladně neprohlížela, vyfotila jsem si jenom kapličku a chvíli poseděla pod obrovskou lípou před ní. Po malé asfaltce jsme se vyšplhaly do Neznabohů s další malou kapličkou. Docela by mě zajímalo, odkud pochází název téhle vesnice. Asi tu bydleli neznabozi (že by protestanti?- člověk by se určitě leccos dopátral, ale my jsme mířily k dalšímu parádními stromu- tentokrát Jasanu). Nachází se kousek od Neznaboh na kraji lesa, jeho výška je 21m a obvod kmene 520 cm. Bohužel mu trochu ubírá, že stojí mezi ostatními stromy v lese, takže jeho monumentalita tak nevynikne.

Další cesta vedla po zelené značce na okraj Žďáru, kde stojí další zajímavá lípa. Jde o zvláštní exemplář lípy malolisté, u kterého dochází k rozpadu korunu, kdy strom sám uzavírá vzniklé rány a dutiny, takže není možné určit jeho obvod ani stáří.

Po rozmáčené louce jsme přešly na silnici do Arnultovic, kde mě zaujal hlavně pěkný smírčí kříž u kostela. O jeho historii se mi ale nepodařilo nic dohledat, i kniha Kamenné kříže Čech a Moravy hovoří pouze o klínovém kříži z pískovce, na přední straně je hrotem vzhůru list kopí s tulejkou (co to jako je?). Ve hřbitovní zdi je prý zazděn ještě jeden kříž, ale toho jsem si bohužel nevšimla.. tak příště.

Cesta dál pokračovala podél silnic po loukách do Chuděrovce a Chuděrova. Chuděrovec nás zaujal leda tak smečkou irských vlkodavů, kteří se mohli zbláznit z fenky na cestě a Chuděrov tím, jak se původně oprýskaná vesnice proměnila v načančaný satelit. No, každému co jeho jest, nás potěšily otevřené potraviny, které nás zachránily před jistou smrtí žízní a hladem. 

Dál cesta pokračovala po zelené na Erbenovu vyhlídku, místo to dobře známé v mnoha různých podobách, ročních obdobích, před přestavbou, po přestavbě. Krásné výhledy jsou tu vždycky.

Protože už jsme obě byli docela unavené, seběhly jsme jenom po žluté značce dolů k silnici a po té do Krásného Března, kde výlet úspěšně skončil u plného talíře segedínského guláše :-)

zpátky v Ústí

Založila jsem tenhle blog proto, že bych (si) ráda zaznamenala pocity a zážitky v relativně novém životním období, které pro mě znamená návrat do města, ve kterém jsem vyrostla, ze kterého jsem potom na skoro 25 let odešla a do kterého jsem se shodou různých okolností zase znovu čerstvě vrátila.

Chtěla bych zaznamenávat hlavně nejrůznější výlety, navštívené zajímavosti, ale taky dojmy z města a dění v něm.

Zatím se musím přiznat, že dojmy z města a hlavně jeho obyvatel jsou víc než rozpačité... no, snad se to časem zlepší, objevím dosud neobjevené a třeba i v Ústí se něco časem posune k lepšímu :-)

(za technické nedokonalosti se předem omlouvám, technicky nepatřím k nejzdatnějším a blogování jsem se nikdy nevěnovala, takže tak :-)