Z Žatce k vodní nádrži Nechranice

V dnešním krásném slunečném dni jsme se rozhodli trochu se projít po dosud skoro neznámých místech. Plánovali jsme do těchdle končin jet letos o velikonocích, ale bohužel, člověk míní a koronavirus mění.

Alespoň dneska jsme se teda vydali na kratší výlet podél vody

Zaparkovali jsme na okraji Žatce a přešli přes most s ocelovou obloukovou konstrukcí z roku 1896, který nahradil původní nejdelší řetězový most v Evropě.

Cesta vedla (překvapivě) skoro pořád podél vody, míjeli jsme nejrůznější zátočiny, na okraji Žatce jez a kousek dál další. Pes byl nadšený, protože si mohl podle libosti odskakovat koupat a brodit, což je pro něj procházka snů.

Město samotné jsme tentokrát vynechali. Tím, že jsme parkovali přímo dole u vody, nechtělo se mi vracet a šplhat do centra do kopce a pak zase zpátky k vodě Radši jsme zvolili cestu přírodou a město nechali na jindy.

Před obcí Přívlaky jsme přeci jen od řeky odbočili a dál postupovali po prašné polní cestě. Tady bylo vidět, jak je letos sucho, každý cyklista za sebou zvedal mračna prachu, takže komfort pro chodce nic moc.

Nahoře před obcí Stranná se ale otevřel pěkný výhled na řeku.

Ze Stranné jsme po silnici popošli do další vesnice- Vičic. Tam je asi jediná "starší" zajímavost na trase- místní zámek.

Na místě staršího menšího objektu si nechal zřejmě Jan Jindřich ze Štampachu po roce 1614 postavit lovecký zámeček s hospodářským dvorem. Vičice po Bílé hoře připadly s celým ahníkovsko-prunéřovským panstvím Martinicům, roku 1702 zde pobýval i císař Josef I. Od roku 1789 se střídali majitelé, posledním soukromým majitelem byla rodina českokamenických podnikatelů Preidlů. Ti jej používali pro správu panství a hospodářské účely. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a příliš zachovale teda nevypadá.

Od zámku jsme nakonec nepokračovali po modré značce, ale vzali to kus po silnici, potom vrchem přes louku a pole k hrázi vodní nádrže Nechranice. Cesta to byla docela náročná, navíc dostat se přímo na hráz nebylo jen tak. 

Vičice z dálky

Trochu mě zklamalo, že po hrázi přehrady se pěšky nedá vůbec jít. Je tam jenom jakési vyhlídkové místo, jinak vede ale po celé hrázi poměrně frekventovaná silnice, takže pro pěšáky to tam vůbec není.

Vodní nádrž Nechranice byla vybudována v letech 1961-1968. Její součástí je sypaná hráz, která má výšku 50 m a délku 3 280 m, je tak nejdelší hrází tohoto typu ve střední Evropě.

Nádrž má maximální hloubku 46 metrů a rozlohu 1338 ha.

Při stavbě nádrže bylo zatopeno 6 obcí - Běšice, Chotěnice, Čermníky, Dolany, Drahonice a Lomazice.

Nechranice slouží jako zásobárna vody pro průmysl a energetiku, protipovodňová ochrana a místo pro rekreaci, jako je plachtění a rybaření.

Na okraji hráze jsme se alespoň krátce podívali k vodě a po hrází a zpátky domů už pokračovali autem.

Konečně na Kopaninu

V dnešním krásném slunečném dni jsme zvažovali, kam se vydat a volba padla na Pojizeří. Se psem jsme se vydali na okruh lesem po keších mezi Mukařovem a Skuhrovem kousek od Malé Skály. Nejsou zde žádné značené trasy, tak byla celkem jistota, že v lesích a na loukách nikoho nepotkáme.

Z Mukařova jsme vystoupali na louku a než jsme zapadli do lesa, vyfotila jsem pohled na vesnici.

Po lesních cestách jsme došli skoro až do Huntířova, kde se ukázal pěkný pohled na Kozákov.

Po dokončení lesního okruhu jsme se potřebovali dostat na Kopaninu. Abychom se vyhnuli vesnici, obešli jsme po lesních cestách a loukách Mukařov a došli na silnici vedoucí z Dalešic do Kopaniny. Byl tam docela velký provoz, hodně cyklistů a motorkářů, takže jsme byli rádi, když jsme z ní sešli na lesní cestu, která se pod Kopaninou napojila na zelenou značku. Cestou jsem ještě vyfotila další pohled na Kozákov v místě zvaném Filka.

Pod Kopaninou bylo ve veliké ohradě stádo jakýchsi krav, které se k nám začaly postupně přibližovat a když jsem dojídala oběd, zjistila jsem, že všechny stojí v nejbližší části ohrady a zírají na psa :-)

Jess z toho nebyla moc nadšená, asi se bála, tak na ně začala štěkat. Ty krávy byly podle internetů Skotský náhorní skot s velkýma rohama a hustou dlouhou srstí, vůbec se nebály a zvědavě šly kus s náma. Měly mezi sebou spoustu krásných maličkých telátek, které s tou srstí vypadala jako plyšová. Ovšem když jsme je nechali za sebou, pes si znatelně oddechl :-)

Pak už jsme dorazili na Kopaninu. 

Projekt na vystavění rozhledny vypracoval již v roce 1893 Ing. František Duba, člen Klubu českých turistů. Ještě na podzim téhož roku byl položen základní kámen rozhledny. 18 metrů vysoká věž byla vystavěna z pálených cihel, na konci zakončená ochozem. Práce byly úspěšně završeny 3. června 1894 slavnostním uvedením rozhledny do provozu.

Z Kopaniny jsme začali sestupovat směrem na Frýdštejn, pod lesem se otevřel krásný výhled na ještě zasněžené Krkonoše.

Z modré značky jsme odbočili na neznačenou lesní cestu, po které jsme došli asi k největšímu překvapení celého výletu, místu, kde stály kdysi největší skokanské můstky v zemi.

Historie skoků na tomto místě začína roku 1929, kdy si zde členové sportovního klubu v Turnově postavili první můstek. Ten postupem času upravovali a zvětšovali až nakonec závodník Felix v roce 1953 před čtyř tisícovou návštěvou skočil rekord můstku 73 metrů. Postupně bylo v plánu postavit místo dřevěné věže ocelovou. K tomu však již nedošlo, dřevěná věž spadla a to byl konec slavného můstku ve Vransku. 

V Bobově jsme se napojili na zelenou turistickou značku, těsně nad vesnicí se otevřel pěkný výhled pro změnu zase na Trosky..

Nad Malou Skálou se otevřel výhled na Skály nad Pantheonem a ještě jsme se těsně nad prvníma domama zastavili na Lesním hřbitově. 

Lesní hřbitov mě docela překvapil. V krásném koutě Malé Skály František Zachariáš Römisch (zakladatel Panteonu) založil roku 1813 panský hřbitov a sám je tady i pochován. Nad jeho hrobem je kamenný pomník se sochou Víry. Pohřbívalo se tu do začátku 2.světové války. Výjimku dostala zdejší rodačka, spisovatelka Jarmila Glazarová, která zde byla pohřbena roku 1977. 

V samotné Malé Skále jsme prošli částí jejího centra. Je tu krásně opravený zámek, bývalý pivovar, kaple.

Karel z Vartemberka nechal v roce 1565 postavit na místě staré tvrze renesanční zámek, později byl upraven barokně, empírově a nakonec získal secesní podobu.

Po 2. světové válce byl zámek využíván k rekreaci zaměstnanců Mototechny. V současné době je v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupný. 

Zámeckou kapli Sv. Vavřince nechal v roce 1869 vystavět Ludvík Oppenheimer, stavebně patří k zámku, ale v současnosti je oddělená silnicí. V roce 1886 byla kaple kompletně zrekonstruována a byla vybavena moderním interiérem. Před kaplí se nachází socha sv. Jana Nepomuckého.

Byl to parádní výlet, prošla jsem končiny, kde jsem nikdy v životě nebyla, všude bylo spousta krásných výhledů, rozkvetlých stromů, pěkné (i když vysilující) to bylo...

Kaňk a okolí

V dnešním krásné dni jsme spekulovali kam se vydat, aby tam nebyli lidi a zároveň, aby to pro nás bylo nějakým způsobem zajímavé. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem vždycky chtěla vidět hornický kopec Kaňk u Kutné hory, kam to máme teď celkem blízko

Zaparkovali jsme nedaleko kláštera v Sedlci a než jsme začali stoupat na kopec, prošli jsme se kolem kostnice, kláštera a místního zámku.

Kostnice je podzemní kaplí hřbitovního kostela Všech Svatých.  Na sedleckém hřbitově byla v roce 1278 podle pověsti rozprášena hlína, kterou přivezli mniši z Jeruzaléma, a hřbitov se tak stal nejstarším "Svatým polem" ve střední Evropě a vyhledávaným pohřebištěm. Po morové ráně roku 1318 bylo v Sedlci pochováno přes 30 tisíc zesnulých, dalších 10 tisíc mrtvých pojal hřbitov během husitských válek. Podle dochovaných pramenů sedlecký hřbitov zabíral plochu 35 tisíc m2. Na konci 15. století došlo ke zrušení většiny hrobů. Exhumované kosterní ostatky cca 40.000 zemřelých byly uloženy do spodní kaple kostela, kde je dle pověsti poloslepý sedlecký mnich v roce 1511 seskládal do velkých pyramid.

Josefínské reformy vedly na konci 18. století ke zrušení opatství a kostel se dostal do držení rodu Schwarzenbergů z Orlíka, kteří nechali původní barokní kosterní výzdobu vytvořenou pravděpodobně dle návrhu geniálního architekta J. B. Santiniho Aichla opravit a dotvořit svým řezbářem a stavebním mistrem Františkem Rintem (1870).

O kousek dál jsem proti slunci vyfotila katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která je konventním chrámem bývalého nejstaršího cisterciáckého opatství v Čechách. Katedrála byla vystavěna mezi lety 1290 – 1320 a kombinuje severofrancouzskou gotickou katedrální architekturu s německými prvky.

Po husitském vpádu v 15. století zůstala katedrála v ruinách, přesto působila natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení Splendissima basilica - nejskvostnější bazilika. Na přelomu 17. a 18. století byla katedrála řádem cisterciáků opravena v barokně-gotickém stylu Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Ten do stavby vetkl světově unikátní samonosné stavební prvky – klenbu zvanou "česká placka" a točité schodiště. Po zrušení Sedleckého kláštera Josefem II. a etablování tabákové továrny v jeho bývalých budovách začala katedrála sloužit jako římskokatolický farní kostel.

Ještě jsme obešli areál, abychom zezadu zahlédli místní zámek, ten vznikl v 19. století přebudováním budovy proboštství. Původní gotické prvky byly potlačeny a stavba získala podobu klasicistního paláce. Majiteli byl až do roku 1945 rod Schwarzenbergů. Později, v roce 1993, jim byl tento objekt vrácen. Dnes je objekt nepřístupný a dost zchátralý. Vypadá to ale, že se začal opravovat, tak snad má naději na nějaké to zlepšení.

Pak už jsme se mohli vydat na kopec Kaňk. I na Kaňku se stejně jako v celém okolí Kutné Hory těžilo ve středověku stříbro. Bývalo zde až 15 štol. Z historických událostí odehrávajících se na tomto místě stojí za připomenutí svržení zajatých husitů do vyhloubených štol katolickým vojskem v letech 1419 a 1421 a potlačení hornické vzpoury v roce 1496.

Asi v polovině kopce jsme narazili na NPP Kaňk, což je bývalý vápencový lom. Ve vrstvách usazenin se nahází bohaté naleziště zbytků zkamenělin mořských živočichů.

Na vrcholu  Kaňku byla vystavěna hájovna, která byla v roce 1895 přestavěna na výletní restauraci. Od 50. let minulého století pak stavba znovu sloužila jako hájovna a to až do roku 2011.

V následujících letech se na vrchu Kaňku odehrály velké změny, které přispěly k zatraktivnění tohoto místa. Hájovna se mění v restauraci s penzionem a v její těsné blízkosti je vystavěna betonová rozhledna Havířská bouda.  Z 30 metrů vysoké rozhledny, v jejímž ochozu je umístěna kavárna je krásný výhled do Polabí, na Železné hory, Kutnou Horu, Čáslav a při moc dobré viditelnosti i na Krkonoše a Ještědský hřbet. Celý komplex byl uveden do provozu v roce 2013. 

Na nedalekém vrcholu Kaňk je kromě vysílače také mohyla z roku 1814. Nad ústím středověké šachty ji dal postavit hrabě J. R. Chotek na základně mylného přesvědčení, že právě zde byli Husité zaživa házeni do šachty. Památník připomíná jedny z největších hornických nepokojů v českých zemích, které začaly v roce 1494. U památníku je ještě 7 metrů vysoký kamenný sloup se železným křížem.

Z kopce jsme pak sestoupili zpátky do Sedlce kolem ovčí ohrady z jedné strany a velké vinice z druhé, s pěkným výhledem na Kutnou Horu jako bonusem.

Praha koronavirová díl 1

Za takové fotky by dřív fotografové dali skoro cokoliv.

(aneb dejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to vyplnit....)